Glopolis vydává studii zaměřenou na debatu o úsporných opatřeních a fiskálních stimulech jakožto dvou možných cestách, jak se dostat z finanční krize.
Globální finanční krize se obecně považuje za nejhorší finanční krizi od dob Velké hospodářské krize. Co začalo jako bublina na realitním trhu a nárůst propadlých hypoték v USA, se rychle rozšířilo do Evropy a proměnilo se v globální ekonomickou a finanční krizi, která též silně zasáhla mnohé rozvojové země, jak dokládá množství zpráv.
Pět let po vypuknutí globální krize svět zachvátila debata o fiskálních úsporných opatřeních a fiskálních stimulech a nezdá se, že by spělak brzkému rozřešení. Miliardy eur a dolarů byly vynaloženy na takzvané stimulační balíčky a centrální banky snížily úrokové sazby a napumpovaly do ekonomiky více peněz, aby překonaly ekonomickou krizi. Strmý nárůst veřejného dluhu poté progresivně přesměroval prioritní zájem ze stimulů na fiskální konsolidaci, a to především v Evropě.
Redukuje konsolidační politika příliš a příliš brzy, čímž vytváří zbytečný útlum, nebo má prioritu potřeba přísné fiskální kázně, vyvážených rozpočtů a řízení peněz? Odpůrci úsporných opatření se obávají restriktivních dopadů na ekonomiku.
Odpůrci stimulů se obávají zadluženosti a morálního hazardu. Podle amerického ekonoma Paula Krugmana se krize a útlum staly prubířským kamenem pro ekonomické doktríny –poptávka versus nabídka.
Zastánci poptávkové strany se domnívají, že útlum byl způsoben nepřiměřenými výdaji vyplývajícími především z pokračování zadluženosti z „bublinových“ let a také z celkového snížení poptávky, které uvrhlo USA a Evropu do klasické likvidní pasti. Ostatní ekonomové trvají na tom, že se ve skutečnosti jednalo o jakýsi nabídkový šok. Buď argumentovali rakouskou zkušeností, kdy byla produkční kapacita ekonomiky oslabena špatnými investicemi v době boomu, nebo tvrdili, že vysoké daně a regulační opatření oslabily motivaci k práci.
Krugman argumentuje, že aby bylo možné rozhodnout, která verze je správná, je třeba zaměřit se na chování úrokových sazeb a inflace. Stoupenci poptávkové strany byli přesvědčeni, že i velká peněžní expanze by měla jen malý dopad na inflaci. Stoupenci nabídkové strany očekávali vysokou inflaci v důsledku příliš velkého objemu peněz, pro který nebyla dostatečná nabídka zboží. K předpovídané inflaci však zatím nedošlo.
Mnohé rozvinuté země se ocitly v likvidní pasti s úrokovými sazbami rovnými nebo blížícími se nule, vysokou nezaměstnaností, neudržitelnou zadlužeností a nízkou mírouhospodářského růstu. Politické debaty se přesunuly z tématu potřebnosti fiskálních stimulů na přiznání, že došlo ke značnému nárůstu fiskálních deficitů, které je třeba snížit. Ekonomové tedy opět řeší dilema. Měly by vlády zvyšovat výdaje, přestože existují obavy ohledně účinnosti fiskálních stimulů?
Finanční krize začala na Západě, ale měla vliv i na rozvojové země, a to především díky obchodu a finančním tokům. Tyto země vyvinuly značné úsilí zmírnit dopady krize navzdory tomu, že neměly zdroje pro stimulaci ekonomiky anizáchrannou síť sociálních jistot, jako tomu je u rozvinutějších zemí. Země BRIC – Brazílie, Rusko, Indie, Čínaa další nové a rychle se rozvíjející ekonomiky se z globální finanční krize vzpamatovaly pozoruhodně dobře. Globální rovnováha ekonomických sil se přesunula ze Západu na Východ.
Studie "Finanční krize po pěti letech: Stimuly vs. úsporná opatření" soubor ke stažení
Vznik publikace byl podpořen ze zdrojů Evropské unie a České rozvojové agentury. Za její obsah je zodpovědné analytické centrum Glopolis. Obsah publikace nemusí vyjadřovat stanoviska sponzorů. Více na "www.europa.eu" a "http://www.czda.cz/".
