Jak pochopit DANĚ V RÁJI?

Mezinárodní daňový systém obsahuje celou řadu mezer. Kvůli erozi základu korporátní daně a přesouvání zisků nadnárodních firem ročně ztrácí státy stovky miliard dolarů. Doplácejí na to jak bohaté, tak i chudé země.

Cílem tohoto textu je vysvětlit, proč je problém, když zisky velkých mezinárodních firem odcházeí do států, kde se korporátní daně platí buď jen velmi malé, či vůbec žádné a jakým způsobem to zasahuje nás a zejména rozvojové státy. Důsledky tohoto problému lze lépe pochopit už při vysvětlení významu daní pro naší společnost a důsledků toho, když daně neplatí všichni, ale jen někteří. Jak je vůbec možné, že se někdo může legálně vyhýbat placení daní a jak se to děje? Následující text nastíní možná řešení tohoto problému, a to jak na domácí, evropské i globální úrovni.  Článek funguje také jako rozcestník a úvod do studia problematiky DANÍ V RÁJI. V textu najdete odkazy, které Vás navedou na další zajímavé zdroje.

 

K čemu jsou daně dobré a proč je důležité, aby se platily?

Přestože daně nejsou zrovna populární, jsou  pro fungování naší společnosti klíčové. Financují a zajišťují základní funkce státu, jako je bezpečnost, obrana nebo vymahatelnost práva. Bez daní by náš stát neměl armádu, policii, soudy, ani parlament. Daně pokrývají celou škálu veřejných služeb od těch ryze praktických, jako je například zajištění dopravního spojení, až po ty podpůrné, které pomáhají lidem v těžkých životních situacích (viz článek „Proč a jak vybírat férové daně“). Daně jsou klíčové pro kvalitní a dostupné školství pro všechny, bez rozdílů příjmů. Pomáhají zajišťovat všeobecně dostupné zdravotnictví. Daně také pomáhají přerozdělovat bohatství v rámci společnosti. Pokud má totiž z bohatnutí a ekonomického rozvoje prospěch jen část společnosti, může dojít k ohrožení důvěry v legitimitu systému, jak naznačuje studie Oxfamu „An Economy for the 1%.“

Daně dále souvisí s kvalitou vládnutí a veřejnou kontrolou. Pokud vlády nejsou závislé jen na příjmech z daní (mají příjmy např. z nerostných surovin, či rozvojové pomoci), bývají mnohdy méně odpovědné vůči svým občanům – nemají tak silnou potřebu zajišťovat efektivní výběr daní a následné efektivní využití získaných prostředků a a tíhnou k rozhodování bez ohledu na své občany. Tento problém dobře ilustruje pohled kolegy z Nigérie : „V Nigérii je každý dům svým vlastním státem, každý má totiž svůj vlastní naftový zdroj elektřiny.“ Ačkoliv má Nigérie velké nerostné bohatství, její obyvatelé se nemohou spolehnout na centrální zdroj elektřiny a nahrazují ho vlastními silami. Princip dobrého vládnutí a zacházení s příjmy zde nefunguje. Pokud totiž stát není schopen získané prostředky efektivně investovat (např. do rozvoje vzdělání, či do klíčové infrastruktury) a poskytovat kvalitní (nebo aspoň nějaké) služby, přestává plnit svou funkci.

Co si myslíme o placení daní?

Ochotu lidí platit daně do značné míry ovlivňuje právě kvalita služeb, které za ně dostávají. Důvěra v instituce -a především v účelné využití daní- jde v ruku v ruce s vnímáním férovosti daňového systému jako celku. Výzkum Medianu pro Glopolis z listopadu 2015 ukázal, že 58% Čechů si myslí, že k velkým daňovým únikům dochází především ve velkých mezinárodních firmách, méně tento problém cítí u menších firem, živnostníků a nejméně u fyzických osob – zaměstnanců. Jako důvody respondenti často uvádějí korupci a možné napojení velkých firem na politiku. Češi tedy příliš nedůvěřují tomu, že daňový systém pro ně je spravedlivě nastavený. Lidé vnímají nerovnost ve společnosti, nikoliv jen jako ekonomický jev, ale také jako důsledek dvojího standardu – různých pravidel pro více a méně privilegované. To vede ke znepokojivým tendencím – klesá důvěra v instituce, pravidla a v ty, kteří je tvoří. Někteří lidé mohou dokonce přestat důvěřovat v legitimitu systému a ve výhodnost současného uspořádání státu.  To je může vést ke hledání radikálnějších alternativ a hrozí zneužití jejich situace populisty. Dochází k pozvolnému narušování společenské koheze.

Férově daně, jak na ně?

Z těchto důvodů je proto důležitý jak důsledný výběr a efektivní využití daní, tak dobře a především transparentně nastavený systém. Férový systém, který neumožní, aby se část poplatníků dokázala placení daní vyhýbat, zatímco ostatní platit musí. Systém, ve kterém nemizí daně v ráji. Pokud totiž korporátní  daně ze systému mizí, může to mít tyto důsledky:

  •  Intenzívnější výoběr nepřímých daní např. DPH, což v konečném důsledku dopadá spíše na jednotlivce a menší podniky, než na velké firmy.
  • Omezování státních výdajů a často i různých sociálních politik, což opět negativně ovlivní především vsrstvy lidí s nejnižšími příjmy.

Je chybné předpokládat, že zvyšování příjmů státu navyšováním výběru daní vyřeší všechny problémy. Ukazuje se však, že vyšší daně nejsou nezbytně překážkou ekonomického růstu, potenciálu pro inovace a prosperity země. Naopak vyšší daňové příjmy jsou typické pro státy se štědrou sociální politikou, dostupnějšími veřejnými službami (i když ne nezbytně kvalitnějšími) a s nižší mírou nerovností ve společnosti.

Podle žebříčku Světového ekonomického fóra za rok 2016 se mezi nejvíce konkurenceschopnými státy nachází jak USA (s 25% podílem daňových příjmů k HDP), tak Finsko (se 44% podílem daňových příjmů k HDP) a další skandinávské země s vyššími daněmi, jako jsou Švédsko a Dánsko.

Nerovnosti ve světě, následek daňových rájů?

Organizace Oxfam přišla na začátku roku 2016 s alarmující studií: 62 nejbohatších obyvatel  světa vlastní tolik, co nejchudších 3,5 miliardy obyvatel Země. Pro ilustraci tohoto nepoměru Oxfam ukázal jeden londýnský autobus, do kterého by se nejbohatší lidé planety pohodlně vešli. Tento příklad poukazuje na zásadní problém současné globální ekonomiky. Zatímco bohatství nejmajetnějších 62 lidí narostlo od roku 2010 o 45% , majetek chudé poloviny obyvatel světa se snížil o 38%. Jestliže příjmy nejbohatších rostly o stovky procent, příjmy typického dělníka v posledních dekádách spíše stagnovaly. Současný systém je tedy nastaven výhodněji pro velmi bohaté a mocné jednotlivce a firmy.


Jaké jsou dopady přesunu zisků do daňových rájů?

Získat přesná čísla je u daňových rájů problém – jejich charakteristickým znakem je netransparentnost a nedostatek spolehlivých informací. Mezinárodní měnový fond přesto v roce 2015 uvedl, že bohaté státy přicházejí až o 509 miliard USD ročně,to je až o 0,57% HDP. Rozvojové země mají o 213 miliard USD méně, což představuje ztrátu 1,7%. HDP. Rozvojové státy tak v poměru k HDP ztrácejí třikrát tolik než my a daňové ráje jsou pro ně mnohem problematičtější než pro nás. Podle odhadů výzkumné služby Evropského parlamentu činí ztráty pro EU28 až 190 miliard EUR ročně. Z toho vychází i přepočet Glopolisu, který odhadoval ztráty pro ČR mezi 21-57 miliardami CZK ročně. Nejnovější studie ekonoma Petra Janského pro ČR odhaduje ztráty ve výši kolem 20 miliard CZK za rok.


Ač by se zdálo, že to jsou právě bohatí lidé a firmy, kteří platí státům na daních nejvíc , není tomu tak. Kromě příjmů nejbohatších firem a lidí totiž výrazně roste i objem finančních prostředků uschovaných, či protékajících skrze daňové ráje. Některé velké firmy a nejmajetnější jednotlivci si mohou dovolit využívat složitých daňových schémat a přesouvat tak své příjmy do daňových rájů. V současné době mají nejmajetnější lidé světa na offshorových destinacích ukryto kolem 7,6 bilionů USD, celkové objemy se pak odhadují až na 20-32 bilionů USD. To je více než HDP USA a Číny dohromady (viz prezentace).

Daňové ráje narušují ekonomické údaje o investičních tocích a vývoji globální ekonomiky. Podle Mezinárodního měnového fondu např. malé Kajmanské ostrovy přitáhly v roce 2015 sedmkrát víc přímých zahraničních investic, než Brazílie a třikrát více než nejlidnatější Čína (podle dat OECD z roku 2015). Jedním z největších světových investorů je i maličké Lucembursko. Je zřejmé, že údaje o investicích neodpovídají reálným ekonomickým aktivitám firem v těchto zemích. Přítomnost finančních prostředků tak lze vnímat jako čistě účelovou.

Jak mít daně v ráji a neplatit?

Neplacení daní lze dosáhnout legálním způsobem. Velké mezinárodní firmy nemají zájem na tom, aby byly popotahovány za nelegální daňové úniky. Své zisky proto nezatajují v tradičním slova smyslu daňového úniku. Místo toho je přesouvají ze zemí, kde vytvářejí zisky, do zemí, kde je malé, či žádné zdanění. Tento proces se nazývá obcházení daňové povinnosti (tax avoidance), či daňově motivovaný únik kapitálu. Nástrojem toho procesu je tzv. agresivní daňová optimalizace. Jde o často velmi složitý systém dceřiných společností firem jedné korporace, který využívá převodů mezi pobočkami, desítek různých výjimek a děr v pravidlech. Typickou metodou využívající děr v pravidlech je tzv. dvojitá irská, kterou proslavila především firma Apple. Oxfam uvádí, že až 60% světového obchodu probíhá mezi dceřinými firmami v rámci velkých nadnárodních korporací .

Tyto složité korporátní struktury se velice obtížně rozkrývají a daří se to tak často jen díky odvaze whistleblowerů, jako je např. Francouz Antoine Deltour. Ten v kauze LuxLeaks upozornil na podezřele výhodné tajné daňové dohody mezi Lucemburskem a stovkami firem a spolu s dalšími novináři byl za svůj čin, odsouzen. Glopolis v roce 2015 uspořádal sběr petice na Deltourovu podporu. Petice pak byla předána Lucemburské ambasádě. Deltourova práce vedla k odhalení konkrétních kauz firem Fiat a Starbucks a k udělení pokuty Evropskou komisí.

Dalšími zdroji informací bývají náročné investigativní studie, jako  jenapř. Taaks Avoyd, která rozkryla fakt, že švédská firma IKEA nezaplatila mezi lety 2009-2014 na daních až jednu milardu EUR. Další zajímavou studií na toto téma je Unhappy Meal o praktikách firmy McDonald’s. Jak již bylo řečeno, korporátní struktury, které umožňují vyhýbat se daním, bývají legální. Lze je však považovat za nelegitimní, neboť řada transakcí přes ně vedených nemá reálné ekonomické opodstatnění a neodpovídá reálné ekonomické aktivitě firmy v dané zemi.

Daně nezaplacené z korporátních zisků chybí v zemích, kde probíhá reálná ekonomická aktivita (a které firmám „vychovaly“ zaměstnance, udržují infrastrukturu, instituce zajišťující vymahatelnost pravidel,práva pod.). To v dlouhodobém horizontu vede k růstu příjmových nerovností a k vytváření neférových podmínek na trhu. Střední a malé podniky navíc často platí vyšší daně, než jejich větší a bohatší konkurenti. Typickým příkladem může být Facebook. Ten Velké Británii v roce 2014 odvedl na daních jen 4327 GBP, což je méně, než zaplatil průměrný Brit. Své zisky z reklam Facebook daní v Irsku.

 


Jak definovat daňový ráj?

Podle jedné definice je daňový ráj území, kde existuje daňová struktura vytvořená úmyslně tak, aby využívala/zneužívala světovou poptávku po vyhýbání se daňové povinnosti. Daňové ráje jsou ale také charakteristické nízkým až žádným zdaněním firem a velkou mírou finančního tajemství.
Velmi zjednodušeně řečeno jde o jakýkoliv stát, který úmyslně upravuje své daňové zákony tak, aby přitáhl zahraniční kapitál. Nejde tedy jen o daňové ráje v tradičním vnímání, tedy o jakési tajuplné ostrovy v Karibiku, ale často i o zdánlivě “normální” státy, které můžou být např. našimi partnery v EU.
Jedním ze způsobů jak měřit význam daňových rájů je Financial Secrecy Index. Podle něj je např. Lucembursko významnějším daňovým rájem, než Panama. Oxfam definuje daňové ráje i z hlediska jejich snahy přilákat zisky, které vznikly díky ekonomické aktivitě v jiných zemích (a správně by v těchto zemích měly být i zdaněny). Na předních místech seznamu tak jsou země jako Nizozemsko, Lucembursko, Irsko nebo Kypr. Více o tom, jak spolu státy “válčí” o daně v blogu Glopolis.


Daně v ráji z rozvojových zemí

Je-li v rozvinutých zemích důležité vybírat daně, pro rozvojové státy je význam daní ještě větší. Lepší výběr daní může znamenat pro chudší země stabilnější příjmy a větší suverenitu. Řada národních rozpočtů v rozvojových zemích je totiž dotovaná z rozvojové pomoci. Přesto, že máme ve zvyku nahlížet na rozvojové státy jako na zkorumpované a nefunkční, hlavní příčiny nízkých daňových příjmů chudých zemí je třeba hledat i ve vnějších faktorech. Značná část daňových ztrát je spojená s daňovými úniky, agresivní daňovou optimalizací a daňovými úlevami.

Zde nastává absurdní situace. Rozvojové země kvůli kombinaci těchto firemních daňových praktik ztrácejí ročně více peněz, než kolik dostávají ve formě rozvojové pomoci, placené i z našich daní. Přitom jsou to právě rozvojové země, které účelové přesuny zisků ohrožují výrazněji, než státy bohaté (viz. rámeček Jaké jsou dopady). Je to především proto, že rozpočty rozvojových zemí jsou mnohem menší, než naše. Každý dolar nezaplacený na daních chybí výrazně víc.


Daňová pekla? Spíše závod ke dnu!

Častým argumentem pro boj proti daňovým rájům je snižování daní. Je otázka, jak moc je tato strategie efektivní. Státy spolu soupeří o to, kdo nabídne firmám výhodnější podmínky, lepší daňové úlevy a přitáhne tak kýžená pracovní místa a investice. Častý je tento jev v rozvojových zemích. Ukazuje se ale, že na nominální sazbě daní z příjmu právnických osob zas až tolik nesejde. Mnohem podstatnější je efektivní sazba, kterou daná firma ve státě platí. A tak ačkoliv Irsko má v rámci EU nejnižší sazbu (12,5%), nebylo schopné ji účinně vybírat. Např. firma Apple si pomocí své optimalizační struktury dokázala snížit daně v Irsku až pod 1%.
Ekonom James S. Henry k tomuto trefně dodává: „Je na místě otázka, jak chtějí státy soupeřit s nulovým zdaněním, což je sazba, kterou firmy dostanou v daňových rájích.“


Smutným příkladem je jedna z nejchudších zemí na světě – Malawi. Tam se jediné těžařské firmě Paladin podařilo v letech 2009-2015 připravit stát na daních o 43 milionů USD. Tato částka je relativně nízká  v porovnání s celkovými čísly, v Malawi má ale zásadní dopady. Za tyto peníze by bylo možné nakoupit 431.000 ročních dávek léků proti HIV a zaplatit tisíce lékařů, sester a učitelů. Podobné situace ale zažívají i jiné africké státy, např. na měď bohatá Zambie. Ke kauze těžařské firmy Glencore v Zambii doporučujeme dokument Stealing Africa.

Řešení první – transparentnost vlastnických struktur

Pro problém obcházení daňové povinnosti platí podobná pravidla jako pro korupci a nelegální aktivity. Pokud chcete něco skrýt, učiňte to co nejsložitější. I z toho důvodu velké mezinárodní firmy tvoří nesrozumitelné sítě dceřiných firem, které pomáhají snižovat daňové zatížení, ale tváří se legitimně. V současné době toho tak o přesných objemech financí protékajících přes daňové ráje víme poměrně málo. Je často také velice obtížné až nemožné „dohlédnout“ do daňových rájů a zjistit kdo reálně stojí za firmami, které se například ucházejí o veřejné zakázky.

Obzvláště v tomto případě, je anonymní vlastnická struktura značně problematická. Bez znalosti skutečného vlastníka nelze totiž garantovat, že prospěch z veřejné zakázky neplyne v konečném důsledku politikovi či úředníkovi, který o ní rozhodoval. Význam dohlédnutí do daňového ráje se dobře ukázal na příkladu kauzy jízdenek pro Dopravní podnik Praha, ve které byly zapojeny firmy s neznámými vlastníky, s velkou pravděpodobností napojené na lobbistu Ivo Rittiga. U společnosti s anonymními vlastníky se navíc citelně zvyšuje riziko skrytí korupce, daňových úniků či praní špinavých peněz.
Glopolis proto ve spolupráci s Transparency International dlouhodobě doporučuje zavedení  tzv. rejstříku skutečných vlastníků firem a svěřeneckých fondů (trustů), a to ve veřejné podobě. Ten by právě rozkrytí komplikovaných vlastnických struktur umožňoval. Aby byl tento rejstřík účinný, je potřeba ho zpřístupnit široké veřejnosti, včetně novinářů a zástupců občanské společnosti. Je to právě tlak občanské společnosti, který na možné  nepravosti obvykle upozorňuje. Česká vláda měla příležitost přijetí rejstříku v podobě implementace 4. směrnice na boj proti praní špinavých peněz. Směrnice dala národním vládám na výběr – buď otevřít rejstříky úplně, anebo pouze osobám, které prokážou tzv. oprávněný zájem. Vláda ve svém návrhu, jehož garantem bylo Ministerstvo financí, nicméně nakonec zvolila variantu, která přístup veřejnosti prakticky vylučuje. I přes snahu některých poslanců návrh změnit, na začátku září 2016 Poslaneckou sněmovnou prošla původní vládní novela. Přitom existují pozitivní příklady ze zahraničí. Veřejný registr skutečných vlastníků mají např. ve Velké Británii  a přijetí se chystá v dalších evropských státech. V současné době se ale podle všeho pozice české vlády změnila a ta nyní na úrovni Evropské unie zavedení veřejného rejstříku skutečných vlastníků, o kterém se opět uvažuje, podporuje.

Řešení druhé – více veřejných dat o účetnictví velkých firem

Dalším z klíčových kroků pro zmírnění dopadů agresivní daňové optimalizace je větší transparentnost v účetním vykazování velkých mezinárodních firem. Ty v současné době nemusí vykazovat základní ekonomické údaje o obratu, zisku, počtu zaměstnanců či zaplacených daních za každou zemi, ve které působí a vydávají často pouze tzv. konsolidované účetní závěrky. Z těch sice lze zjistit globální čísla firmy. Už z ní ale například nevyplývá, zda firma není na některém  významném trhu (např. ve Velké Británii) dlouhodobě ztrátová a zda její dcerka naopak v jiné zemi (např. v Lucembursku) nevykazuje příjmy, které neodpovídají její skutečné ekonomické aktivitě.
Řešením tohoto problému na evropské úrovni je veřejné podávání zpráv podle jednotlivých zemí (public Country-by-country reporting – pCBCR). Toto řešení vyžaduje od velkých mezinárodních firem zveřejnění jejich účetních závěrek s údaji o  obratu, ziscích zaplacených na daních a dalších údajích za každou zemi, ve kterých je daná firma aktivní (má dceřinou společnost). Tím, že bude toto vykazování veřejně dostupné, bude podobně jako u veřejných rejstříků skutečných vlastníků se  zvýší kontrola dat ze strany expertů například z akademické půdy či think-tanků, médií či širší veřejnosti. Dostupnost těchto údajů také umožní jednodušší vyvíjení tlaku na firmu v případě, že se zjistí nějaká zásadní nesrovnalost, která by ukazovala na podezřelé finanční toky (ty nemusí být nutně snahou o vyhnutí se daním, ale je i tak dobré znát jejich ekonomickou podstatu). Toto veřejné vykazování by bylo užitečné také pro daňové úřady rozvojových států, které podle současných pravidel často nemají k těmto informacím přístup.

V současné době se implementují pravidla navržená v rámci procesu BEPS (Base Erosion and Profit Shifting) Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD). Ty hodnotí občanská společnost jako nedostatečná, neboť počítají s neveřejným vykazováním a jsou povinná pouze pro ty skutečně největší mezinárodní firmy, které mají roční obrat přes 750 milionů EUR. Tedy reálně pouhých 10 až 15% největších mezinárodních firem, více o pCBCR v blogu.  Dalším problémem je fakt, že velké firmy budou muset poskytovat své daňové údaje jen ohledně svých aktivit ve státech EU a ve „vybraných daňových rájích.“ Seznam chce vytvořit Evropská komise. Dá se ale obtížně předpokládat, že seznam bude úplný a účinný, obzvlášť pokud na něm nebudou některé státy EU vykazující charakteristiky daňových rájů, jako je např. Nizozemí, Belgie, Kypr a Lucembursko. Na seznamu také podle všeho budou chybět Švýcarsko a Bermudy, tedy státy, které jsou oba významnými daňovými ráji pro velké mezinárodní firmy. Ukazuje se tedy, že současně implementované řešení není dostatečné a je na evropské úrovni potřeba tlačit na nová, ambicióznější pravidla.

Řešení třetí – Nové přístupy k řešení mezinárodních daní

Jedním z hlavních problémů současného mezinárodního daňového systému je fakt, že se k dceřiným společnostem velkých mezinárodních firem přistupuje jako k odděleným jednotkám, přestože v konečném důsledku fungují jako kompaktní celek. I z toho důvodu je možné, že mezi sebou jednotlivé pobočky firem obchodují a to často podle pravidel, která jsou desítky let stará a nereflektují současné globální propojení národních ekonomik. Je proto na místě, aby se tato pravidla upravila a pokud možno co nejvíce sjednotila a zjednodušila takovým způsobem, aby to velké mezinárodní firmy odrazovalo od agresivního daňového plánování.
V říjnu 2016 Evropská komise „oprášila“ návrh tzv. společného konsolidovaného základu daně z příjmů právnických osob (common consolidated corporate tax base – CCCTB). Jde v podstatě  o sjednocení pravidel pro výpočet o daňového základu velkých mezinárodních firem (s obratem nad 750 milionů EUR) působících v EU a přerozdělování zisku podle vzorce určujícího úroveň podnikatelské aktivity v dané zemi (aktiva firmy v dané zemi, počet zaměstnanců, prodeje atp.). Tomuto procesu se také říká konsolidace. Návrh neurčuje, jakou daňovou sazbu mají pak národní státy uplatnit pro danění zisku, ale pouze rozděluje zisk a ponechává míru zdanění na rozhodnutí národních států. Jde o inovativní návrh, který přichází s ideou unitárního zdanění. Firma by byla brána jako jeden celek a ne jako skupina zdánlivě „nezávislých“ dceřiných společností. Přestože se tento návrh týká jen daňových základů ve státech EU, může mít v dlouhodobém hledisku pozitivní dopad na globální daňový systém. Výrazný dopad by měl především proto, že by mohl sjednotit zdanění s reálnou ekonomickou aktivitou a zjednodušit pravidla pro přeshraniční zdanění velkých firem. V současné době je návrh projednáván jako dvou fázový. První fáze nepočítá s konsolidací a navíc představuje nové srážky z daní, především pro vědu a výzkum. Je tedy teď kritické, aby jednotlivé členské státy přistoupily zodpovědně k vyjednávání tohoto návrhu a to takovým způsobem, aby se zamezilo tvorbě dalších potencionálních daňových kliček. Již teď je ale patrné, že se návrh setká s odmítavými stanovisky států, pro které je současný stav výhodný. Více o CCCTB si můžete přečíst v nedávno uveřejněné studii Survival of the Richest.

Stejná pravidla pro všechny?

Konečně je třeba řešit i způsob rozhodování o mezinárodních daňových pravidlech. V současné době se daňová pravidla rozhodují na úrovni OECD, tedy mezi 35 členskými státy. Do rozhodovacího procesu se zapojují i členské státy skupiny G20 –  největší rozvojové země sem patří. Stále ale nedochází k zapojení více než 100 rozvojových zemí, tedy zemí, které jsou mezinárodními daňovými úniky významně zasaženy. To vede k situaci, kdy jsou přijímaná pravidla OECD a BEPS a rozvojové státy jsou tlačeny do podpisu těchto nových pravidel, přestože to není v jejich zájmu. Z tohoto hlediska je potřebné nové fórum, které by umožnilo demokratické a spravedlivé zapojení všech států. Toto fórum by mělo mít formu mezivládního daňového tělesa na platformě OSN, aby se i rozvojové státy mohly vyjádřit k přijímání a především k tvorbě nových přeshraničních daňových pravidel. Toto fórum bylo předmětem vyjednávání už na konferenci OSN Finance for Development v roce 2015, kdy vyjednávání blokovala řadou bohatších států. K podobnému odmítnutí pak došlo i v roce 2016 na konferenci OSN o obchodu a rozvoji (UNACTAD). V současné době je vůdčím státem Ekvádor, jehož prezident si vzal tvorbu mezivládního daňového fóra pod svou záštitu. Ekvádor bude v roce 2017 předsedat skupině G77, která reprezentuje přes 130 rozvojových zemí. Je zřejmé, že tlak na zapojení všech států do rozhodování o mezinárodních daňových pravidlech bude pokračovat.

Vize – férové zdanění

Jak tedy pochopit DANĚ V RÁJI? Z textu by se mohlo zdát, že jde o velmi složité a nepřístupné téma, má ale některé jednoduché principy.

  1. Daně jsou potřebné k základnímu fungování států a společností, umožňují jejich dlouhodobější rozvoj a v případě rozvojových zemí i jejich větší suverenitu. Ochotu platit daně do značné míry ovlivňuje kvalita služeb, které státy poskytují. Důvěra ve státní instituce a především v účelné využití daní jde v ruku v ruce s vnímáním férovosti daňového systému jako celku. Pokud existuje dvojí standard pravidel, kdy se velké firmy a nejmajetnější mohou placení daní vyhnout, přičemž řadovým občanům daňové zatížení roste, hrozí nárůst nedůvěry v instituce, pravidla a ty, kteří je tvoří.
  2. Daňové ráje představují problém, který umožňuje přesouvání zisků a erozi základu korporátní daně. Kvůli přesunů zisků do daňových rájů přicházejí bohaté státy o 509 miliard USD ročně a rozvojové země až o 213 miliard USD ročně. Česká republika přišla s odhadem ztrát ve výši až 20 miliard CZK ročně. Mezi daňové ráje patří i evropské země jako je Lucembursko, Irsko a Nizozemsko. Přestože netransparentnost je jednou z klíčových charakteristik daňových rájů, daňovými ráji jsou i zdánlivě transparentní země, kde existuje daňová struktura vytvořená úmyslně tak, aby využívala světovou poptávku po vyhýbání se daňové povinnosti.
  3. Velké mezinárodní firmy se vyhýbají své daňové povinnosti legálně, právě i pomocí složitých sítí dceřiných společností sídlících v daňových rájích. Firmy využívají právních kliček a pro ně výhodných daňových režimů. Jak ukázala aféra LuxLeaks, ty si firmy často vyjednávají skrytě a přímo s jednotlivými státy. Rozkrýt tyto daňové struktury a zjistit, jak jsou v jednotlivých zemích placeny daně a kdo reálně profituje z firem v těchto strukturách, je velice obtížné. Obvykle se to podaří jen s pomocí odvážných whistleblowerů, či pracných investigativních studií.
  4. Daně z korporátních zisků chybí v zemích, kde probíhá reálná ekonomická aktivita. Často jde o rozvojové země, kde i jedna jediná firma může připravit stát o značné prostředky, které by se daly vynaložit na lékařskou péči, či na další základní potřeby. To vede v dlouhodobém horizontu ke zvyšování příjmových nerovností a k vytváření neférových podmínek na trhu. Střední a malé podniky navíc často platí vyšší daně než jejich větší a bohatší konkurenti.
  5. Tyto problémy lze řešit pomocí následujících doporučení:
    1. Rozkrýt vlastnické struktury pomocí zavedení tzv. rejstříku skutečných vlastníků firem a svěřeneckých fondů (trustů) a to nejlépe ve veřejné podobě, tak aby byl přístupný novinářům a zástupcům občanské společnosti. Jen tak se např. nebudou moci o veřejné zakázky ucházet firmy, které mají vlastníky skryté v daňových rájích a jsou spřízněné se zadavatelem zakázky. Cílem je “dohlédnout” do daňových rájů, zjistit, kdo má skutečný prospěch z komplikovaných daňových struktur a předejít tak potencionální korupci, nepotismu a agresivní daňové optimalizaci.
    2. Docílit větší transparentnosti v účetním vykazování velkých mezinárodních firem na evropské úrovni pomocí veřejného podávání zpráv podle jednotlivých zemí (pCBCR). Toto řešení vyžaduje od velkých mezinárodních firem zveřejnění jejich účetních závěrek s údaji o  obratu, ziscích zaplacených na daních a dalších údajích za každou zemi, ve kterých je daná firma aktivní (má dceřinnou společnost). S pomocí tohoto nástroje by bylo možné odhalovat podezřelé toky financí v rámci velkých korporací a případné účelové daňové struktury. Díky jeho veřejnému charakteru se na firmy zvýší tlak v případě nalezení nějaké zásadní nesrovnalosti, jako je např. pobočka v daňovém ráji s málo zaměstnanci a s obřími zisky.
    3. Reformovat mezinárodní daňová pravidla a to jak pro firmy, tak pro státy. Firmy využívají národních daňových pravidel, která jsou často zastaralá a nereflektují globální podstatu současné ekonomiky. Je proto žádoucí přijímat opatření, která by tato daňová pravidla co nejvíce zjednodušila a sjednotila. Jedním z návrhů je tzv. společný konsolidovaný základ daně z příjmů právnických osob. Jde v podstatě o o sjednocení pravidel pro výpočet daňového základu velkých mezinárodních firem působících v EU a o přerozdělování zisku podle vzorce určujícího úroveň podnikatelské aktivity v dané zemi. Cílem je tedy sjednotit zdanění zisků s reálnou ekonomickou aktivitou. Podstatná je také reforma vytváření a přijímání mezinárodních daňových pravidel a to taková, že k její přípravě budou přizvány i rozvojové země, ideálně na pod záštitou OSN.