Mezinárodní daňové reformy: loď, do které teče

Po aféře LuxLeaks v roce 2014, která odhalila důsledky tajných daňových dohod pro výběr daní, jejich počet v členských státech EU vzrostl o 50 procent. I když mnohé instituce i státy označují transparentnost za klíčovou pro odhalování daňových úniků a korupce, přístup veřejnosti k důležitým informacím je stále nejistý. I přesto, že jsou rozvojové země postiženy důsledky agresivní daňové optimalizace hůře, zůstávají stranou rozhodování o globálních daňových reformách.

Boj s mezinárodními daňovými úniky a daňovými ráji patří již několik let mezi priority Evropské komise. I přes množství návrhů, z nichž řada dosud čeká na schválení ze strany členských států, se zdá, že daňoví šejdíři mohou zatím zůstat spíše v klidu. Vyplývá to ze včera zveřejněné studie Eurodad, která analyzuje postoje v 17 členských zemí EU a Norska ke klíčovým návrhům v daňové oblasti na úrovni EU.

Při aféře Luxleaks z podzimu 2014 díky úniku informací vyšlo najevo, že Lucembursko uzavřelo se stovkami velkých mezinárodních společností tajné daňové dohody (tzv. závazná posouzení), které dokázaly srazit efektivní sazbu daně těchto korporací i pod jedno procento. Po ní by se dalo očekávat, že počet podobných dohod začne klesat.

Opak je pravdou. Jak plyne ze studie Eurodad, množství tajných daňových dohod od té doby v členských státech EU vzrostlo o polovinu. Zatímco na konci roku 2014 jich bylo v platnosti 972, na konci roku 2015 vzrostl jejich počet na 1444. V České republice jde o nárůst z 34 na 47.

Auditorské společnosti označují konzultace mezi společnostmi a daňovými úřady za důležitý nástroj, který zpřesňuje výklad složitých daňových pravidel. Tyto dohody však bývají důvěrné a nelze tudíž posoudit, zda jich velké firmy nevyužívají k tomu, aby si vyjednaly exkluzivní daňové podmínky. Ve všeobecné honbě za zahraničními investicemi nelze příliš spoléhat na to, že by vlády podobnému tlaku příliš vzdorovaly.

V několika již prozkoumaných případech, které se týkaly společností Fiat, Starbucks a Apple, označila Evropská komise tento typ dohod za nedovolenou státní podporu, která je v rozporu s pravidly hospodářské soutěže na jednotném trhu EU.

Zájem Evropské komise i mnohých evropských vlád o informace, které unikly v aférách jako LuxLeaks nebo Panama Papers, ukazuje, jak důležité informace se skrývají v daňových rájích. Také svědčí o tom, jak významný je tlak na zvyšování transparentnosti vlastnických i účetních struktur, má-li být boj s daňovými úniky, ale i korupcí, organizovaným zločinem či terorismem úspěšný.

Studie Eurodadu nicméně odhaluje liknavý přístup k transparentnosti jak na straně Evropské komise, tak hlavně u mnoha členských států. Jejich výklad transparentního přístupu k informacím velmi často znamená „s vyloučením veřejnosti“. Byl to i případ české vlády, která nevyužila příležitosti zavést veřejný registr skutečných vlastníků a staví se skepticky i k návrhu Evropské komise na transparentnější účetní vykazování velkých mezinárodních společností.

Veřejný přístup k informacím přitom znamená efektivnější kontrolu, může přispět k odhalování i prevenci korupce či zneužívání veřejných prostředků. Rizika tajnůstkaření s daněmi si začíná uvědomovat i soukromý sektor. Studie Eurodad v této souvislosti uvádí průzkum EY z letošního roku, ve kterém 91 % seniorních manažerů velkých společností potvrdilo, že je pro ně důležité znát konečného vlastníka firmy, s níž obchodují.

Třetí slabinou, na kterou studie Eurodad poukazuje, je nedostatek ochoty bohatších států přizvat rozvojové země k rozhodování o podobě globálních daňových pravidel. I když roste počet studií, které potvrzují, že rozvojové země doplácí na daňové úniky více a jejich podstatná část připadá na agresivní daňovou optimalizaci, jíž využívají zejména velké mezinárodní společnosti, zástupci rozvojových zemí stále nemají místo u rozhodovacího stolu.

A v blízké budoucnosti se na tom patrně nic nezmění. Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) nyní objíždí vlády rozvojových zemí a snaží se je přesvědčit, aby se zavázaly dodržovat daňové standardy OECD. Ty se však obávají, že k tomu nebudou mít dostatečné zdroje ani lidské kapacity. Navíc z pohledu řady z nich nová pravidla neřeší jejich reálné problémy.

I přesto Evropská komise zvažuje, že země, které nepřistoupí na pravidla OECD, označí za nespolupracující státy a ty se tak ocitnou na černé listině. V případě, že by k tomu došlo, se mohou oběti daňových úniků ocitnout na seznamu viníků.

Ať už patříte mezi odpůrce či příznivce daňových rájů, studie Eurodad stojí za přečtení. Obsahuje řadu zajímavých statistik a srovnání. Zároveň je z ní patrné, že to, co mezinárodní instituce včetně Evropské unie nebo politici jednotlivých států představují jako „zásadní reformy“, jsou zatím spíše jen pokusy ucpat díry, kterými teče do rozbité lodi.