Tax Justice Blogging Day: Transparentnost korporátních daní a daňové ráje

Jak dopadají daňové systémy na rozvoj, růst nerovnosti a zadlužení, veřejné služby a způsob vládnutí? Proč podporuji transparentnost korporátních daní? Proč nás mají zajímat daňové ráje? Jak souvisí daňová transparentnost s lidskými právy? Na tyto i další otázky odpoví ve svém blogu v rámci mezinárodní iniciativy Tax Justice Blogging Day  Jana Simonová.

Na první pohled se může zdát, že daňové ráje, korporátní daně, daňové systémy a mezinárodní daňové úmluvy jsou zajímavé především pro ty, kteří je umějí využívat ke svému prospěchu. Není žádným tajemstvím, že jsou to zejména velké nadnárodní korporace, které optimalizují daňovou zátěž vnitropodnikovými přesuny zisku přes hranice států, využíváním rozmanitých daňových systémů a daňových rájů, vyjednáváním daňových úlev pro své investice atd. Bohužel nejde jen o dodatečné zisky pro schopné soukromé podnikatele. Existence legitimních nástrojů pro obcházení daní má dalekosáhlé důsledky na veřejné služby a fungování států, a má tak kritické dopady pro budoucí rozvoj národů a světa. Proto otázka daní, jejich výběru a obcházení je otázkou, o kterou se musí zajímat každý, komu záleží na budoucnosti.

Podívejme se na tyto širší souvislosti podrobněji.

Stát slábne, korporace sílí

Kapitalismus je založen a vždy čerpal sílu k rozmachu z volné soutěže a konkurence mezi podnikateli v daném právním prostředí. Stát byl ten, kdo určoval pravidla a vybíral daně a soukromý podnikatel se v rámci daných pravidel pokoušel překonat své konkurenty. V současném globalizovaném světě došlo však k zásadním změnám. Stát už nemá výsostné právo vybírat daně na svém území a jeho schopnost stanovovat pravidla a regulovat je stále více omezována jak mezinárodními úmluvami, tak i rostoucí mocí nadnárodních korporací. Nyní stát soutěží s jinými státy, aby daňovými úlevami nebo laxností při výběru daní přilákal zahraniční investory. Konkurence mezi státy v podbízení se soukromému sektoru se stala klíčovým hybatelem zahraničních investic a hospodářského růstu. Ani nejsilnější státy už nejsou suverénními regulátory, jejich zákonodárství je pod rostoucím tlakem lobbistů a zájmů soukromého sektoru, kde nízké daně, korporátní výhody a malý stát jsou prioritou.

Upadající síla států se projevuje klesajícím výběrem daní, erozí daňové základny a rozmachem škodlivých daňových praktik. Protože rozsah veřejných služeb vyžaduje růst veřejných prostředků, jediným schůdným řešením se stává rostoucí zadluženost v kombinaci se snižující se kvalitou veřejných služeb. Nejvýrazněji se tato situace projevuje v nejméně rozvinutých a rozvojových zemích, z nichž mnohé při vysoké zadluženosti nezajišťují vzdělání a základní zdravotní péči. Rovněž vlády vyspělých zemí nejsou silné a efektivní natolik, aby realizovaly přerozdělovací mechanismy ve prospěch vize prosperity pro všechny, ale spíše realizují politiky, které přinášejí krátkodobý zisk partikulárním zájmům.

Život na úvěr

Ani nejvyspělejší země světa, jako USA, Japonsko a jiné, se neubránily tomuto stále silněji se prosazujícímu trendu. Život na úvěr se stal téměř normou ve veřejném sektoru, ale i v rozpočtech měst a jednotlivců. Např. Spojeným státům trvalo 200 let, než dosáhl dluhu 1 trilion USD. Teď jich má mnoho a poslední trilion dluhu byl naakumulován v průběhu minulých 14 měsíců. Alan Greenspan, bývalý předseda US FED, nedávno varoval, že takováto spotřeba na úvěr je de facto cesta ke konfiskaci bohatství.

Vysoká zadluženost státních financí se však netýká všech obyvatel stejně, nejvíce postihuje ty nejchudší. Můžeme tedy říci, že nízký výběr daní obecně přispívá k příjmové nerovnosti a rozevírání příjmových nůžek. Přitom je známé, že zatímco nižší rozevřenost příjmových nůžek má motivující efekt, vysoká nerovnost ve společnosti má na rozvoj tlumící účinky. Příkladem může být vývoj růstu, danění a distribuce bohatství v USA.

Není náhoda, že k největšímu rozkvětu USA došlo v 50. a 60. letech minulého století, kdy daňový systém byl velmi progresivní s nejvyšší sazbou pro 0,01 % nejbohatších ve výši okolo 75 %, pro 0,1 % nejvyšších příjmů ve výši 65 %. Od poloviny 70. let se postupně začaly snižovat daně pro nejbohatší až na současnou úroveň cca 35 %, čímž se progresivita zdanění pro nejbohatší v podstatě eliminovala. (Thomas Piketty, Emmanuel Saez, “How Progressive is the US Federal Tax System? A Historical and International Perspective”, Journal of Economic Perspectives 21, no1, winter 2007).

Ústup od progresivních daní se odrazil v nevídaném otevření příjmových nůžek a v reálném poklesu příjmů u 80 % amerického obyvatelstva. Jak ukazují údaje Rozpočtového úřadu Kongresu USA, mezi lety 1979 a 2006 vzrostl průměrný reálný příjem domácností o 50 %. Zatímco 80 % obyvatel zaznamenalo nárůst nižší než průměr (od 11-32 %), jen 19 % bohatších vzrostl příjem o 55 %, tj. nepatrně více než průměr, ale nejbohatšímu procentu vzrostl příjem o 256 %. (Historical Effective Tax Rates, 1979-2006, Washington, D.c.: CBO, April 2009).

Pokles reálných příjmů většiny 80 % obyvatel způsobil, že střední třída začala chudnout a přestala mít před sebou perspektivu příjmového růstu. Svou klesající kupní sílu začala ve stale větší míře suplovat rostoucím zadlužením. Vzhledem k tomu, že výše zadlužení již neumožňuje vyrovnání dluhu, obavy Alana Greenspana a jiných ekonomů jsou zcela oprávněné.

Globalizace ve službách netransparentnosti

Na příkladu USA je zřetelně vidět, jaké dopady mají daňové systémy na rozvoj, růst nerovnosti a zadlužení, veřejné služby a způsob vládnutí. Situace je však dnes ještě mnohem komplikovanější, protože globalizace nabídla ještě větší sílu nadnárodním korporacím a ještě více omezila sílu států regulovat a zajistit rovné právní prostředí pro podnikatele.

Současné globální prostředí nabízí bezpočet rozmanitých národních daňových systémů a bilaterálních daňových úmluv s různými výhodami a nedostatky, které lze beztrestně využívat a dosahovat tak dodatečné “zisky” na úkor veřejných prostředků. Mezinárodní prostředí je nesystémovým souhrnem národních daňových politik, ve kterém ti nejsilnější využívají existujících děr a nespravedlivých výhod na úkor slabších. Není náhodou, že v roli toho slabšího jsou často státy, a to nejen rozvojové země, ale i vlády vyspělých zemí. Tomuto nespravedlivému obohacování soukromého sektoru na úkor států a veřejných rozpočtů napomáhají všechny nástroje jako možnosti utajení vlastnických struktur, převody zisků mimo země vzniku, system účetnictví, umožnující optimalizaci daňové zátěže, daňové ráje atd. Navíc ochota vlád ke spolupráci v daňové oblasti, bez které nelze odstranit daňové ráje a jiné nepravosti, je účinně tlumena ze strany nadnárodních společností.

Proto požadavek transparentnosti korporátních daní je zcela legitimní, neboť jen tak je možné zjistit, co nahodile vytvořené mezinárodní právní prostředí podnikatelům umožňuje a jestli je to v zájmu veřejnosti.

Základním lidským právem je právo snažit se o šťastný a plnohodnotný život. Veřejné služby a dobré vládnutí jsou toho důležitou součástí. Proto je nutné požadovat transparentnost korporátních daní a bránit tomu, aby škodlivé daňové praktiky nekrátily veřejné finance.

Daňové úniky představují privatizované veřejné prostředky a způsobují posilování soukromého sektoru a oslabování států, erozi právního prostředí, zhoršování bezpečnosti, vzdělávání, zdravotní péče a veřejné dopravy. Pořádek a transparentnost v daních je klíčem k demokracii a prosperitě.

Autorka: Jana Simonová, JS Consulting

Jana Simonová je ekonomka se zaměřením na politiku a rozvoj. Jako kariérní diplomatka se zasadila o novou spolupráci s USA v oblasti vědy a techniky a jako velvyslankyně o úspěšné české předsednictví 57. valného shromáždění OSN. Díky mnohaleté zkušenosti v multilaterální diplomacii pracovala poté v OSN, nejdéle jako poradkyně ředitele Populačního fondu OSN.

Tento blog vznikl v rámci mezinárodní iniciativy Tax Justice Blogging Day. Více na „www.danevraji.com“: http://www.danevraji.com/hlavni-stranka  #taxjustice