Fotbalem k lídrům ze slumu

18.6.2016
Mladí lidé ze slumů v Keni se v Praze, Plzni, Chebu, Ostravě a dalších městech účastní turnajů v rámci projektu Fotbal pro rozvoj. Ředitel Glopolisu Petr Lebeda se s některými z nich setkal v keňském hlavním městě Nairobi. Viděl jejich výborný, hravý fotbal i taneční vystoupení a vyslechl si i osobní příběh...      

Elegantní nová dálnice lemuje bezpočet chýšekz vlnitého plechu, natěsnaných jedna vedle druhé. V Kibeře neboMathare žijí statisíce lidí, ale při noční jízdě vidíte světlo jen tu a tam.Elektřina a voda je tam pro většinu rodin stále luxus.  Jako většina metropolí Afriky, i Nairobiv sobě skrývá dvě města – prostorné čtvrti, plné výstavních vil, zahrad,nákupních center a rozvinuté infrastruktury v západní části a slumy navýchodě. V dobách britského koloniálního panství je oddělovala šňůravojenských hlídek, která zadržovala nezvané hosty z východu. Dnes jenahradily vysoké elektrické ploty kolem nemovitostí v západní části avšudypřítomný průmysl bezpečnostních služeb.

Keňa patří mezi ty lépe fungující a perspektivní africké ekonomiky.I ve východní části města už dnes lidé chodí čistě oblečení, s mobily auvnitř slumů funguje živá síť obchodů s dostupným zbožím a službami. Včetně matatu, typického systému soukromýchmikrobusů, které efektivně suplují městskou hromadnou dopravu. Nemůže být aležádným překvapením, že vysoká nezaměstnanost, těžko dostupné rozumné školství azdravotnictví, nevlídné prostředí a minimální vyhlídky na budoucnost na úrovnizápadní části svádí většinu mladých lidí ze slumů na nebezpečnou cestu. Násilí,kriminalita a drogy stále mnoho životů ukončují velmi předčasně a nijak nepomáhajírozvíjet návyky a dovednosti, které skýtají šanci na lepší život.

Bez popelnic a záchodů

V takovém prostředí vyrostl i Julius Krush. „Když jsembyl malý, v období dešťů jsme doma v Mathare v noci napjatěposlouchali řeku,“ vzpomíná, „a ráno jsem se pak často cestou z postele kesnídani brodil vodou z rozvodněného koryta.“ Bez popelnic a záchodů tonebylo zrovna zdravé prostředí. Ve škole často neměli, kdo by je učil. Předsetměním bylo radno rychle zamířit domů do bezpečí a nad svíčkou přečístalespoň něco z mála učebnic, které si mohli dovolit. Julius ale mělštěstí. Jako většinu afrických kluků ho bavil fotbal a právě v Mathareorganizovala mládežnickou ligu MYSA.

Asociace pro mládež a sport z Mathare (MYSA) od roku1987 zřídila své pobočky v dalších 15 chudinských čtvrtích Nairobi a patřímezi největší mládežnické organizace v celé Africe. V 1800 týmechpravidelně hraje fotbalovou ligu přes 25 tisíc chlapců a dívek od 6 do 20 let.Projektový manažer Bethwell Mwaura pyšně ukazuje na vitrínu plnou pohárůz celého světa. Tísní se tam trofeje z turnajů sítě Fotbalem k naději(Football for Hope), které probíhají paralelně s mistrovstvími světa aEvropy, jako je současné Euro ve Francii, i z turnajů Federace pouličníhofotbalu. V její české odnoži zvané Fotbal pro rozvoj fotbalisté a fotbalistkyz Nairobi obsazují čelní pozice už dvanáct let. Řada bývalých fotbalistůMYSA se uplatnila v keňské první lize i ve vrcholových klubechv Evropě, Asii či Americe.

Asociace MYSA také patří mezi průkopníky dívčí fotbalové ligy. Místní jsou pyšní na rovné zastoupení dívek nejen ve fotbalových týmech, ale především vevedení celé, navýsost transparentní a demokratické organizace. Průměrnývěk volených vedoucích, dobrovolnických koordinátorů a trenérů nepřesahuje 16let.

Cesta na pracovní trh

Fotbal je ale vstupní bránou pro mnohem víc – pro komunitnía osobní rozvoj. Členové MYSA začali úklidem slumů kolem svých prostých hřišť apostupně přidávají další aktivity. V každém ze 16 slumů vytvořili komunitnícentrum, kde se děti a mladí mohou bezpečně pohybovat po škole, trénovat,věnovat zájmovým činnostem, pracovat v počítačové laboratoři, studovat vknihovně, anebo prostě se jen bavit s vrstevníky. Vzdělávací, osvětové amanažerské programy doplnily programy zdravotní.

Testování na HIV/AIDS postupněvedlo k poradenství a v současné době si dokonce vyžádalo zřízeníminiaturní komunitní kliniky. Lidé s pozitivním HIV testem se do MYSA vrací,protože jinde je neošetří. V neposlední řadě MYSA začala připravovat své členyna vstup na pracovní trh – nejnovější divize s velkým úspěchem trénujestředoškoláky ze slumů pro práci v perspektivním odvětví – stavebnictví.

Spíše než klasická nevládní organizace je proto MYSA sociálnímpodnikem. Kromě velké míry dobrovolnické práce ve prospěch svých členů a místníchkomunit začala loni ve své centrále ve čtvrti Komarock experimentovat is vlastním podnikáním. Na granty a sponzory je čím dál riskantnějšíspoléhat, a tak provozuje restauraci a posilovnu, které se slibně rozvíjejí.

Julius se před 15 lety skrze promyšlený bodovací systémzapojil do úklidů své čtvrti a do další komunitních aktivit. Nejaktivnější členovéMYSA totiž získávají možnost stipendia pro svá studia. Stal se vedoucím oddílumladších dětí a mohl bez přílišného zatížení rodiny vystudovat i střední školu.Po studiích získal plný úvazek v administrativě MYSA a dnesrozjíždí vlastní firmu – nabízí zážitkové kurzy team-buildingu a osobníhorozvoje bohatším školám v západním Nairobi.

Řada jeho kolegů skončila navýznamných postech ve firmách v Africe i za jejími hranicemi. Julius vlastní auto a větší, čistý byt. Každý týden se ale vrací zpět do centrály MYSA napravidelný čtvrteční fotbálek s bývalými kolegy a jednou za měsíc i do svého rodnéhoslumu, aby se dobrovolnicky věnoval klukům, jako byl on.

Od Julia a MYSA se máme co učit – jak nepodlehnoutbezvýchodné situaci a zúročit náročné podmínky pro rozvoj skutečnýchlídrů, jak využít fotbal jako univerzální jazyk, který podporuje vzájemný respekt, toleranci a osobnírozvoj.