Daňové úniky nejvíc škodí chudým zemím

Do chudých zemí posílají v rámci rozvojové spolupráce vyspělé země méně peněz, než odsud nezákonně odchází do daňových rájů.

Ztráty v důsledku daňových úniků odhaduje Tax Justice Network na tři biliony dolarů ročně. V absolutních číslech ztrácejí nejvíce vyspělé země, nicméně i ty rozvojové jsou bity. Podle odhadů organizace Global Financial Integrity přicházejí kvůli daňovým únikům a účelovým přesunům zisku do daňových rájů až o 946 miliard dolarů ročně. Britská organizace Action Aid, která disponuje zřejmě nejkonzervativnějšími výpočty, vyčíslila přímou každoroční ztrátu rozvojových zemí v důsledku daňových úniků na 160 miliard dolarů ročně. I tak je to více než kolik poskytnou bohaté státy dohromady na oficiální rozvojovou spolupráci (ODA).

Rozdíly jsou částečně dány různými metodami výpočtu. Některé organizace do svých výpočtů zahrnují jen vysloveně nelegální úniky, jiné započítávají i ty způsobené zkreslením účetních údajů „na hraně zákona“, některé vyčíslují objem nezdaněných prostředků, jiné čistou daňovou ztrátu.

Druhým důvodem je, že úniky a manipulace jsou skryté za těžko prostupnou zdí bankovního tajemství, která se začíná mírně drolit teprve v poslední době. Neexistují tudíž přesné statistiky, na jejichž základě by bylo možné určit přesnou částku, která uniká daňovým úředníkům. 

Agresivní daňové plánování  

První kategorie daňových úniků zahrnuje zákonem definované a tudíž jednoznačně nelegální aktivity, jako jsou daňové podvody, kdy plátce svoje příjmy jednoduše zatají. Důvodem je velmi často skutečnost, že peníze pochází z trestné činnosti – například z korupce, obchodu se zbraněmi či drogami. 

Vymezení druhé kategorie je mnohem složitější. Zahrnuje totiž praktiky, které jsou na hraně zákona. Jde o maximální využití mezer v daňových pravidlech, které umožňují přesouvání zisků do daňových rájů. Pomocí různých účelově zřízených, i když legálních, dceřiných firem společnosti s mezinárodní působností„optimalizují“ své daňové platby. Jinými slovy kumulují své zisky tam, kde budou zdaněny málo. Dochází tak k absurdním situacím, kdy firma s jedním zaměstnancem kdesi ve Švýcarsku, Lucembursku či na Bahamských ostrovech vydělává víc, než její sesterský závod v Německu, který zaměstnává tisíce lidí.

Vzhledem k tomu, že přes 60 % světového obchodu probíhá uvnitř nadnárodních korporací, představují tyto praktiky tu větší část celého problému daňových úniků. Věc je o to složitější, že při účelovém využívání (či spíše zneužívání) pravidel asistují v některých případech i vlády.

Výběr daní ovlivňuje rovněž globální daňová konkurence. Chce-li země, obzvláště ta chudší, uspět v globální soutěži o investice,dosavadní trend ji ordinuje nízké daňové sazby a rozsáhlé daňové pobídky. Podle odhadů Tax Justice Network v mnoha afrických zemích dosahují tyto pobídky 2 – 8 % HDP. 

Nejde jen o peníze

Jak jsou daňovými úniky postiženy rozvojové země? Tak jako každá jiná země -přicházejí o důležité zdroje, které potřebují na financování státních institucí, veřejných služeb či infrastruktury. V rozvojové zemi však každý dolar chybí mnohem víc. Například státní rozpočet patnáctkrát lidnatější Nigérie je více než dvakrát menší než rozpočet České republiky. Průměrný příjem z daní dosahuje v rozvojových zemích 13 % HDP, průměr zemí OECD činí 37 % a Česká republika se pohybuje kolem 45 % HDP.

Daně jsou pro prosazování Rozvojových cílů tisíciletí, ať už těch stávajících či nově projednávaných, naprosto zásadní. OSN, Světová banka a další instituce označují v souvislosti se snižováním chudoby za nejdůležitější rozvoj veřejných služeb, jako je vzdělávání, zdraví či potravinová bezpečnost. A právě tyto oblasti jsou financovány převážně z daní. Daňové příjmy navíc činí každý stát mnohem méně závislým na pomoci zvenčí. 

Navíc více než 200 let staré heslo americké revoluce „žádné zdanění bez zastoupení“ vypovídá i o silném demokratickém aspektu daní. Jejich správný výběr podporuje občanství, ovlivňuje kvalitu zapojení lidí do věcí veřejných a posiluje odpovědnost a kapacity úředníků. Stát, který je méně závislých na daních, ale například na příjmech z nerostných surovin, což je případ řady rozvojových států, má tendenci k nižší úrovni odpovědnosti.

Česko: Jen neškodit

Česká republika není ani daňovým rájem a její „globální“ firmy se dají spočítat na prstech jedné ruky. Může tak mít dobrý pocit z toho, že „neškodí“. Na druhé straněstát, který nečiní dost, aby pomohl snížit daňové úniky z rozvojových zemí (obzvláště z těch, kde sám realizuje rozvojové projekty), nevyužívá všech dostupných prostředků pro snížení globální chudoby a podporu rozvoje v nejchudších zemích.

Skrze své členství v OSN nebo EU může Česká republika iniciovat či podpořit řadu existujících návrhů, které mohou zlepšit podmínky pro férový a transparentní výběr daní. Nejbližší příležitost bude mít na konferenci o financování rozvoje v Addis Abebě. Bude zajímavé sledovat, zda se odváží udělat o trochu více než jen „neškodit“.

Článek vyšel v časopise Rozvojovky 2015/1, který vydává organizace Člověk v tísni.