Příliš drahá cesta do koše, aneb s vyhozeným jídlem končí v koši benzín, hnojiva i litry vody

S vyhozenýmjablkem nekončí v koši jen vláknina, vitamíny a minerály, ale takémnožství vody, které bylo potřeba při jeho vypěstování a zpracování. Stejně takzmizí mnoho živin z půdy, použitých hnojiv či pesticidů. Do procesu jsouzapojeni lidé, kteří za práci dostávají mzdu a používají stroje, které zasepotřebují k provozu energii (elektřinu, naftu). V neposlední řadě pakna půdě, na které roste „jídlo pro koš“, mohlo vyrůst něco jiného nebo mohlamít úplně jiný smysl.

Myšlení, které se skrývá za bojem proti plýtvání potravinami, je zřejmé: je přece škoda vyhodit jídlo, které mohl někdo sníst, za které jsme utratili vydělané peníze. Podle výzkumu CVVM považuje 73 % Čechů a Češek plýtvání jídlem za neekonomické, ale pouze 41 % procent za neekologické. Pro mnohé přibývá morální rozměr – ve světě, kde je 12 % lidí podvyživených, je nesprávné lék na hlad jen tak vyhazovat. Za hromadami nesnězených potravin se toho skrývá mnohem více. Zdroje, které nejsou prvním pohledem viditelné ani letmým myšlením rozeznatelné:

Voda:

Na vyplýtvané jídlo se za rok celosvětově použije 250 km3 tzv. modré vody (povrchová a podzemní voda používaná k zavlažování). To jsou skoro tři Ženevská jezera. Třeba k výrobě u nás oblíbeného piva je potřeba přes 148 litrů vody (na jeden půllitr piva). K očekávanému navrácení vody použité pro pěstování zpět do přírodního oběhu však nedochází tak přirozeně, jak je pro zachování planety a udržitelného zemědělství potřeba.

Proč? 1) Vlivem klimatických změn, které na jedné části planety přinášejí vyšší teploty a nižší srážky, zatímco jinde způsobují opačné proměny ovzduší a 2) vzhledem ke globalizovanému trhu s potravinami, které cestují z pole ke strávníkům z velké vzdálenosti, je rovnováha spotřeby zdrojů v potravinách a jejich opětovného navrácení na místo vzniku narušena. Voda, které bylo zapotřebí pro pěstování brambor v egyptských pouštích zavlažovaných unikátními podzemními zdroji či chřestu pro evropský trh pod ubývajícími andskými ledovci, je odčerpávána nezvratně. V případě živočišné produkce se nejedná o vodu, kterou zvířata vypijí, ale o vodu, kterou spotřebovala výroba jejich krmiva. Nejvyšší dopad na vodní stopu má maso, které je obecně velmi náročné na výrobu z hlediska surovin i energií. V poměru k těmto vynaloženým zdrojům je výživová hodnota masa vlastně velmi malá. Ze stejného množství zdrojů vložených do rostlinné výroby by se nasytilo větší množství lidí.

Živiny, hnojiva, pesticidy, půda:

Vypěstované vyplýtvané jídlo zabírá 1,4 miliard hektarů půdy, jedná se skoro o 30 % veškeré světové zemědělské plochy. Navíc zemědělsky využitelná půda dnes zaujímá téměř polovinu z celkově dostupné úrodné půdy.

Půda je ze své podstaty zdrojem omezeným a intenzivní zemědělství ji vyčerpává (dočasně či trvale). Tím se poté snižuje její produkce. Tímto trpí zejména chudší světové oblasti závislé na vlastní produkci potravin. Zbytečné hnojení a ošetření potravin pak přispívá ke znečištění životního prostředí, zejména vodních zdrojů, k zasolování půdy, jejímu vyčerpání a zvýšené erozi její nejvýživnější vrchní.

Lidé a peníze:

Plýtvání jídlem lze, samozřejmě, vyjádřit i penězi. V roce 2007 dosahoval účet za plýtvání hodnoty kolem 750 miliard dolarů. Nejedná se jen o finance, které byly vloženy do výroby a přípravy jídla. S plýtváním jídlem přichází vniveč i práce lidí, kteří se na výrobě podíleli.

Energie:

K produkci jedné kalorie v jídle je průměrně nutné 7 – 10 kalorií dodat. Produkce masa se opět řadí k nejvíce náročným, na jednu kalorii hovězího je třeba dodat 35 kalorií. U potravin rostlinného původu jsou to v průměru jen tři kalorie. Navíc většina této energie pochází z fosilních paliv a tedy plýtvání jídlem (nejen) tímto přispívá ke globálnímu oteplování (zdroj).

Uhlíková stopa vyprodukovaného a nesnězeného jídla se odhaduje na 3,3 gigatun ekvivalentu CO2 (údaj z roku 2007). To řadí vyplýtvané jídlo na třetí místo zdrojů tzv. uhlíkové stopy. Je to více než kolik vyprodukovaly v roce 2012 Spojené státy nebo Čína (zdroj).

Skryté zdroje a skrytý potenciál:

Míra plýtvání potravin se liší na celém světě. V oblastech s nízkými příjmy obyvatel se na úrovni spotřebitele plýtvá méně – ztráta se pohybuje mezi 4 – 16 %. Potraviny jsou tam hůře dostupné a lidé si nemohou dovolit zdroji plýtvat. Zatímco v bohatších regionech je to mezi 31 – 39 % (zdroj). Asi není možné, aby se plýtvání potravinami zastavilo úplně, ale hromadné globální ztráty se musí z mnoha důvodu omezit. Cesty k tomu vedou, nejen na úrovni zákazníka/spotřebitele, ale i na úrovni výroby a distribuce. O tom, jakými způsoby a kde všude lze s plýtváním bojovat bude náš další článek.