Klára Sutlovičová: Peníze na ochranu klimatu svět má, stačí je přesměrovat

Peníze, které lze poslat do klimatických fondů, na světě existují. Jedním z potenciálních řešení je odstranění dotací pro fosilní energetiku, které by zároveň pomáhalo výrazně snížit emise skleníkových plynů,“ říká expertka analytického centra Glopolis Klára Sutlovičová. Kde vzít další peníze? A proč má svět udržet globální oteplování pod dvěma stupni Celsia? Umožní to pařížská dohoda?

Už jen několik dní zbývá do pařížské konference, na které má vzniknout nová globální klimatická dohoda. Jednotlivé země měly během letošního roku předložit své plány pro boj s klimatickými změnami. Jak si svět stojí – podaří se emise skleníkových plynů snížit v dostatečné míře?
Na konci října sekretariát na objednávku států Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu (UNFCCC) vypracoval hodnocení všech závazků, které byly v té době na stole. Tyto příspěvky, známé pod zkratkou INDCs (Nationally Determined Contributions), předložilo přes 160 zemí a pokrývají v součtu 90 procent světových emisí. Pokud by zůstaly v platnosti v současné podobě, vedlo by to podle hodnocení sekretariátu k většímu oteplení než o 2 stupně Celsia ve srovnání s obdobím před průmyslovou revolucí. Nezávislá hodnocení vypracovaná různými výzkumnými centry docházejí k tomu, že by se oteplení mohlo pohybovat okolo 2,7 stupně.

Udržovat oteplování pod dvěma stupni Celsia má být přitom hlavním cílem dohody. Jak se vlastně podařilo dojít k tomuto číslu? Proč dva stupně?

Cíl vychází z vědeckých modelů, které ukazují dopady globálního oteplení na různých úrovních. Výsledky pro různě vysoké teploty se přirozeně liší. Už pokud se globální teplota zvýší o 1,5 stupně, vyhyne například podle vědeckých analýz 90 % mořských korálů. To by byl významný problém. Korály totiž neslouží jen jako potěcha pro oči potápěčů, ale jsou důležitou součástí mořských ekosystémů, na kterých se živí celá řada dalších živočichů. Pokud korály vyhynou, ubydou i drobní živočichové, kteří jsou potravou pro větší ryby. V konečném důsledku to může vést až ke zhroucení světového rybolovu. Už jen tento jediný kritický bod ilustruje, že některé dopady oteplování mohou vyvolat nevratné změny.

Pokud by se oteplilo o více než dva stupně, bude to znamenat výrazně větší problém?
Dvoustupňový cíl vychází z toho, že pokud překročíme určitý práh, klimatický systém a na něm závislé ekosystémy se na tuto změnu nebudou moci adaptovat. Hrozí, že se rozběhne řetězec změn, které se budou vzájemně umocňovat. Pokud například začne tát permafrost, budou se uvolňovat obrovské zásoby metanu, které jsou v něm uložené, a to bude dále akcelerovat oteplování. Dalším příkladem může být tání Arktidy. Pokud totiž roztaje Arktida, namísto bílé plochy ledu se objeví plocha tmavá, která teplo neodráží, ale akumuluje. Čím je teplejší moře, tím rychleji pak samozřejmě taje další led.

Cíl tedy vznikl na základě vědeckého konsenzu, jakou úroveň oteplení lze ještě určitým způsobem zvládnout. A to zejména z pohledu lidstva. Pokud se dva stupně překročí, neznamená to totiž, že planeta zkolabuje a nikdo nepřežije. Ne pro všechny ekosystémy by to znamenalo definitivní likvidaci. K dispozici ale nebudou systémy klíčové pro existenci 10 a více miliard lidí, které mají na planetě žít. Je to velmi antropocentrický postoj, protože se v podstatě díváme na možnosti pro pokračování existence rostoucí lidské populace.

I dva stupně Celsia ovšem některé země považují za příliš nebezpečnou hranici. Například pro malé ostrovní státy totiž znamená konec existence i zvýšení hladiny oceánů o „pouhých“ 50 centimetrů. Přibližně sto zemí světa proto tvrdí, že cíl by se měl snížit na 1,5 stupně.

Předložené závazky však k dosažení cíle nestačí. Co se s tím dá dělat?
V budoucnu možná bude potřeba závazky států upravit. Do klimatické dohody by proto měl být zakotven mechanismus, který by je vždy po několika letech umožnil aktualizovat na základě nových vědeckých poznatků. S první revizí by se mělo začít poměrně brzy – například v roce 2018 – a probíhat by pak mohla například každých pět let.

Je pravděpodobné, že to tak dopadne, nebo se o finální podobě mechanismu ještě jedná?
Existuje více možností. Debatuje se jednak o harmonogramu, ale také o tom, kdo by měl revize vlastně provádět. Otázkou je, zda by měl vzniknout nový orgán, nebo by na tom měly pracovat stávající orgány, které má UNFCCC k dispozici. Jde o technickou debatu, ale existuje shoda na tom, že by takový mechanismus vzniknout měl.

Sporné otázky

Před konferencí každopádně panuje větší optimismus než v roce 2009, kdy se měla klimatická dohoda podepisovat v Kodani. Proč to tak je?
Své závazky předložila výrazná většina zemí světa. Nepřipojily se sice například některé arabské země závislé na vývozu ropy, ale celá řada důležitých hráčů se rozhodla vystoupit s vlastním plánem na snižování emisí, ať už jde o Spojené státy, Čínu, Rusko, Indii, Brazílii nebo Indonésii. Tento bezprecedentní zájem o účast ukazuje, že celá řada zemí považuje klimatické změny za podstatný problém, kterým se chtějí dlouhodobě zabývat a uzavřít kvůli tomu novou dohodu.

Některé státy navíc byly při formulování svého příspěvku opatrné a držely se spíše při zemi. Čína například předložila pro pařížskou dohodu poměrně konzervativní závazek, ale ve skutečnosti se zdá, že by mohla emise snížit víc. Podniká k tomu i konkrétní kroky – masivně například investuje do obnovitelných zdrojů. Při hodnocení INDCs by se tedy mělo brát v úvahu, že skutečnost může být nakonec příznivější.

Text dohody vzniká už několik měsíců. Jak se s ním podařilo pokročit?
V říjnu proběhlo v německém Bonnu poslední přípravné jednání před pařížskou konferencí. Předsedové pracovní skupiny, která text dohody připravuje, dali na začátku zasedání představitelům všech přítomných států ke zvážení nový dvacetistránkový dokument. Státy ovšem tento text odmítly s tím, že dostatečně nereflektuje různé pozice a zájmy. Celý týden pak v Bonnu strávili tím, že se text snažili doplnit, až nakonec narostl na 55 stran a obsahuje řadu protichůdných návrhů. Během dvoutýdenní pařížské konference bude velmi těžké tak dlouhý dokument projednat.

Na druhé straně doznal text zlepšení v některých klíčových otázkách. První se týká zmiňovaného mechanismu pro přehodnocování a případnou úpravu závazků. V novém dokumentu je lépe popsáno, jak by mohl tento mechanismus fungovat. Druhá klíčová věc je financování opatření pro snižování emisí i adaptaci na změny klimatu. Nyní text lépe formuluje způsob, jak lze finanční zdroje mobilizovat. Pokud se týká obsahu, je tedy vyrovnanější než původní návrh, a lze v něm nalézt progresivní prvky. Padesát pět stran je ale přeci jen moc.

 

Dá se s tím ještě pohnout?

Harmonogram konference bude letos trochu jiný než v minulosti. Začíná v pondělí 30. listopadu, kdy se v Paříži sejdou hlavy států a vlád z přibližně sto dvaceti zemí. Přítomen by měl být americký nebo čínský prezident, takže půjde o klíčové hráče. Cílem tohoto politického setkání bude stanovit priority a udělit vyjednavačům mandát na základě toho, co by se podle politiků mělo v dohodě objevit.

Které oblasti vyvolávají nejvíce sporů?

Na konferenci bude nutné vyjasnit dvě důležité otázky, o kterých jsme už hovořily – tedy mechanismus pro vyhodnocování a finance. Další spornou záležitostí je dlouhodobý cíl v oblasti boje s klimatickými změnami. Mluvily jsme už o teplotním cíli, ale objevují se také návrhy, aby celá dohoda směřovala k postupné dekarbonizaci světové ekonomiky. Jednou z možností je například cíl pro přechod na obnovitelné zdroje energie do poloviny našeho století. Může být formulován také jako odstranění emisí z fosilních paliv. Existuje více variant, ale podstatou je ukončení závislosti na fosilních palivech v horizontu několika desítek let.

Dále lze zmínit celou řadu otázek, které jsou některými zeměmi považovány za důležité. Mnoho rozvojových zemí kriticky vnímá problém takzvaného „loss and damage“. Do češtiny se tento pojem překládá jako „ztráty a škody“. Mělo by jít o další finanční mechanismus, který by ovšem tentokrát pomáhal státům, které jsou postiženy extrémními klimatickými jevy. Zjednodušeně řečeno by to měly být peníze na odstraňování škod po tornádech, hurikánech a podobně. Vyspělé země si ovšem nepřejí, aby kvůli tomu v rámci klimatických financí vznikal zcela nový mechanismus.

K čemu svět potřebuje klimatickou dohodu

Jak to vlastně bude se závazností dohody?

Mandát pro vyjednání nové klimatické smlouvy výslovně uvádí, že by měla být závazná v rámci mezinárodního práva. O přesné formě se také stále jedná, ale tato otázka se trochu ukrývá ve stínu ostatních problémů. Můžeme se domnívat, že se tato problematika zatím záměrně příliš neotevírala, protože by mohla způsobit kolaps celého jednání.

A je důležité, jestli bude dohoda právně závazná?

Nelze říci, že by forma dohody nebyla důležitá. Na druhou stranu se lze podívat na Kjótský protokol, který byl sice právně závazný, ale když došlo na vymahatelnost závazků, ukázalo se, že je bezzubý. Důvod byl prostý. Pokud stát nesplnil své závazky v rámci prvního kjótského období mezi lety 2008 až 2012, mohl nesplněnou část připočítat k závazku ve druhém období. Nebylo však vyřešeno, co se stane, pokud stát po prvním období od Kjótského protokolu odstoupí – což řada zemí udělala. Sankce pak byly v podstatě nefunkční.

Právní závaznost mezinárodních dohod je obecně velmi ošidné pole, protože vymahatelnost nakonec málokdy funguje. Není však třeba se tohoto problému obávat příliš. Celá debata o nové dohodě se totiž ubírá opačným směrem než dosud. Kjótský protokol vznikl tak, že se na globální úrovni dohodlo snížení emisí v určité výši a jednotlivým státům pak bylo určeno, jakou měrou a jakým způsobem se na něm mají podílet. Tentokrát se však postupuje zdola, protože země navrhují vlastní plány.

Zjednodušeně řečeno lze říci, že země budou plnit kroky, ke kterým by tak jako tak přistoupily.

Proč je pak potřebná globální dohoda?

Všechny závazky a opatření by mělo být možné srovnávat, monitorovat jejich plnění a zjišťovat reálné dopady. To vůbec není banální záležitost. Domluvit se například na tom, jakým způsobem se budou započítávat emise z takzvaných změn ve využívání půdy a lesnictví, je na mezinárodní úrovni skutečně obtížné. Existuje spousta rozdílných názorů a metodika je velmi složitá. Už z těchto důvodů by měla globální smlouva donutit všechny státy mluvit stejným jazykem, umožnit srovnání a kvalitní reportování a vykazování.

Pokud jde o donucovací složku, přichází s globální smlouvou motivace v podobě financí. Řada závazků ze strany rozvíjejících se zemí je totiž podmíněna právě financemi. Předložily určité procento snížení emisí s tím, že pokud dostanou finanční podporu, mohou závazek navýšit. A právě financování bude pravděpodobně tou nejdůležitější otázkou, na které se budou jednání lámat.

Dohoda také může hrát roli v budování kapacit v jednotlivých zemích, aby vůbec všechna opatření zvládaly realizovat. Bude mít vliv i na transfer technologií. Celkově by tedy měla chudším zemím pomoci, aby svůj rozvoj provedly čistějším způsobem, než to udělal vyspělý svět.

Zeď mezi chudými a bohatými – mizí?

Jsou rozdíly mezi rozvojovými a vyspělými zeměmi – zejména v souvislosti s financováním – stále hlavní dělicí linií klimatických jednání?
Už na konferenci v Cancúnu v roce 2010 se dohodlo, že bohatší země budou přispívat do klimatických fondů 100 miliard dolarů ročně. Až letos se ovšem v nově zřízeném Zeleném klimatickém fondu našel dostatek peněz k tomu, aby mohl začít financovat první projekty. Otázkou tedy zůstává, jak to bude s příspěvky dál. Lze k tomu uvést dvě poznámky. Jedna se týká toho, kdo vlastně na klimatickou politiku přispívá. Mezi donory se objevila i řada rozvojových zemí jako Mexiko, Peru nebo Mongolsko. Tyto země mají problémy se svým vlastním rozvojem, ale rozhodly se, že chtějí přispívat, protože některé státy jsou ještě potřebnější.  Tím se bourá tradiční zeď mezi bohatými a chudými zeměmi, na které je postaven Kjótský protokol.

A ta druhá věc, která se týká financování?
To je otázka, odkud by měly peníze proudit. Evropská unie, USA nebo Kanada tvrdí, že část by měla být tvořena soukromými financemi. To je hezká myšlenka. Zbývá ale vyřešit, jak soukromé investory motivovat. Proto si nevládní organizace myslí, že většina peněz by měla plynout z veřejných zdrojů.

Odkud přesně peníze brát?
Objevují se zajímavé nápady. Jedním z potenciálních řešení je například odstranění dotací pro fosilní energetiku, které by zároveň pomáhalo výrazně snížit emise skleníkových plynů. Hovoří se také o dani z finančních transakcí. Dalším řešením by byla likvidace daňových rájů. Zpráva, kterou si nechala vypracovat G20, vyčísluje daňové ztráty způsobené odtokem peněz do daňových rájů na 100 až 240 miliard dolarů – a přesně to je potřeba do klimatického fondu. Peníze na světě existují, je pouze třeba odklonit je lepším směrem.

Adéla Denková, Euractiv.cz

Rozhovor původně vyšel na serveru Euractiv.cz