Jak na daňové úniky: úřední nebo veřejná kontrola?

Sobotkova vláda nedávno představila plán, jak omezit únik daní do zahraničí. Téměř třináct tisíc firem působících v České republice má vlastníka v některém z daňových rájů, kam prostřednictvím dividend, půjček, licencí nebo faktur za poradenské služby posílají ročně desítky miliard korun. Tím snižují objem odvedených daní v ČR.

 Vláda proto plánuje, že od roku 2016 budou muset firmy i jednotlivci hlásit finančnímu úřadu platbu nad určitou výši (uvažuje se o 700 tisících), která směřuje do daňových rájů. Úředníci následně posoudí, zda nejde o daňový únik.

Tento záměr vzbuzuje hned několik otázek. Nebudou úřednici zavaleni desetitisíci žádostmi o schválení platby? Co když budou firmy nová pravidla obcházet tím, že budou posílat nižší částky? Nebude schválení jen formalitou? Podle jakých kritérií budou úředníci platby posuzovat?

Bylo by nefér, chtít všechny odpovědi hned. V tuto chvíli je třeba vládu spíše pochválit, že tomuto problému začala věnovat pozornost. Ve dvou věcech by se však mohli její ministři ještě zamyslet. A sice zda jejich plán postihuje opravdu celý problém a zda nevolí zbytečně komplikovanou cestu.

Řada firem (včetně českých) totiž neodchází do daňových rájů jen kvůli daňové optimalizaci, ale z důvodu zajištění anonymity svých vlastníků. Právě firmy s anonymní vlastnickou strukturou jsou často zapleteny do trestné činnosti (potřebují skrýt a „vyprat“ zisky z nelegálních obchodů) nebo do korupčních kauz (ukrývají propojení s úředníky či politiky, kteří rozhodují o veřejných zakázkách). Podle zprávy Transparency International a společnosti Bisnode z října loňského roku české firmy s vlastníky v daňových rájích získaly v posledních pěti letech veřejné zakázky ve výši 153 miliard korun. Dalších téměř 40 miliard korun získaly firmy s anonymními vlastníky. 

Členům Evropského parlamentu leží v současné době na stole novela směrnice proti praní špinavých peněz, která obsahuje požadavek na vytvoření veřejných registrů skutečných vlastníků. Pokud tuto novelu poslanci schválí, učiní první krok k odhalení opravdových vlastníků desetitisíců anonymních firem registrovaných v EU. To by v budoucnu značně usnadnilo vyšetřování hospodářské a finanční kriminality či velkých podvodů typu privatizace Mostecké uhelné společnosti (MUS). Právě její manažeři využili k zamaskování miliardových převodů kolem šedesáti anonymních společností. 

Do registru by firmy musely poskytnout údaje o skutečných lidech z masa a kostí, tedy nejen o právnických osobách, které mají ve firmě podíl, jako je tomu dnes. Díky tomu bychom se mohli například dozvědět, zda konečným vlastníkem firmy Cokeville Assets Inc., která je zapletená do kauzy předražených jízdenek pro pražský dopravní podnik, je opravdu lobbista Ivo Rittig, jak se spekuluje. 

Malým, ale nesmírně důležitým detailem novely je požadavek, aby informace z registru vlastníků byly veřejně přístupné. Možnost kontroly se tím totiž mnohonásobně zvýší. Přístup k informacím pomůže například bankám při prověřování klientů, novinářům usnadní zkoumání, jak jsou utráceny veřejné prostředky a třeba občanům a malým a středním podnikatelům umožní ověřit důvěryhodnost partnerů, dodavatelů nebo zákazníků.

Hlasováním v Evropském parlamentu cesta ke zrušení anonymních společností teprve začíná. Dříve nebo později se budou zmiňovanou směrnicí zabývat i čeští poslanci a ministři. Až se tak stane, bylo by dobré, aby spolkli slova o přehnané evropské byrokracii a zřízení veřejného registru vlastníků podpořili. Přístup k informacím a veřejná kontrola totiž mohou být v boji proti daňovým únikům mnohem účinnější (i levnější) zbraně, než úřední dozor. A to zdaleka neplatí jen pro daně.

Tento komentář vyšel také v Hospodářských novinách ze dne 26. 2. 2014.