Hladová a zabíraná Afrika

Vnímání černého kontinentu, obzvláště v rozvinutém světě, je dnes značně protikladné. Je sice neoddiskutovatelným faktem, že mnohé země v současnosti zažívají na své poměry nebývalý ekonomický růst, na druhou v Africe stále přetrvávají „klasické rozvojové“ problémy. Nejlépe to dokládají čísla podvyživených lidí, jejichž počet se stále zvyšuje. Podle výroční zprávy Organizace OSN pro výživu a zemědělství (FAO) trpí v subsaharské Africe hladem či podvýživou každý čtvrtý člověk – přitom na světě „jen“ každý osmý. Splnění prvního Rozvojového cíle tisíciletí, který měl ambici snížit počet hladových do roku 2015 na polovinu, tak Afrika nedosáhne. Kde hledat příčiny?

Jednou z nich může být, že na černém kontinentu se velmi rychle zvětšují rozdíly mezi chudinou a střední či vyšší třídou. Státy obvykle vydělávají na prodeji nerostného bohatství, o jehož zisky se však dělí jen malá část populace, nejčastěji vládnoucí reprezentace. Například v Keni, hlavním obchodním uzlu a ekonomickém lídru východoafrického regionu, přitom na hranici chudoby a hladu žije skoro polovina obyvatel. To jim však nebrání v technologickém pokroku – téměř každý vlastní alespoň mobilní telefon. Afrika je zkrátka kontinentem paradoxů.

Kdo za to může

Začarovaný kruh hladu a chudoby nejčastěji postihuje ty, kteří jsou nějakým způsobem spjati s produkcí potravin: drobné zemědělce, pastevce, rybáře či námezdní pracovníky bez vlastní půdy. Tito lidé však nejsou schopni vyprodukovat takové množství potravin, postačující na zabezpečení celé rodiny po celý rok. Důvodů je hned několik: nemají finanční prostředky, technologie, osivo, vlastní půdu; čelí nepřízni počasí a stále nevyzpytatelnějšímu suchu, které mnohem častěji než dříve decimuje úrodu; a nedosti na tom, jejich potřeby zpravidla nejsou zohledňovány v politickém rozhodování a ve většině případů se nemohou spolehnout ani na jakoukoliv pomoc od státu. V takové situaci moc nadějné vyhlídky nemají.

Navíc není těmto drobným producentům nakloněno ani mezinárodní prostředí. Na globálním zemědělském obchodu se příliš nepodílejí, protože nejsou schopni dodávat zboží s přidanou hodnotou. Dodávají jen syrové plodiny, které jsou na místě zpracovávány buď zahraničními společnostmi, nebo kompletně v zahraničí. Proto je například čokoláda a káva v Africe velmi luxusním zbožím, přestože kakaové a kávové boby představují zdejší hlavní vývozní artikly: největšími africkými producenty kakaa je Pobřeží Slonoviny a Ghana, kávu vyvážejí východoafrické státy jako Etiopie, Keňa, Tanzanie, Rwanda či Burundi.

Při neúspěšném boji s hladem hrají velkou roli také ceny potravin na mezinárodních trzích, a to hned ze dvou důvodů. Za prvé se z mnoha méně rozvinutých států staly země označované jako „čistí dovozci potravin“. V důsledku nastavení liberalizace světového obchodu se méně rozvinuté státy soustředily na produkci plodin, po kterých je v bohatém světě poptávka. Jenže jak jsme již zmínili výše, drobným producentům, kteří nejsou schopni konkurovat dotovanému zemědělství v rozvinutém světě, to výhody nepřineslo. A tak kvůli dovozu základních potravin vede zvyšování cen na globální úrovni i ke zvyšování domácích cen. A za druhé, chudé africké rodiny utratí v průměru za jídlo mezi 50 a 80 % příjmů (oproti Evropě a USA, kde je to 20, respektive 10 %), proto logicky více pocítí i sebemenší cenový výkyv.

A bohužel ceny potravin za posledních sedm let, tedy od první potravinové krize v roce 2007, zaznamenávaly extrémní výkyvy, včetně desetiprocentních skokových nárůstů. Úplně nejvyšší nárůst přišel během druhé potravinové krize v roce 2011, kdy ceny vystoupily na svá maxima od doby, kdy je FAO začala monitorovat. V obou zmíněných letech se krize neobešly bez velkých protestů a „hladových bouří“ v méně rozvinutých zemích. V Africe patřily mezi nejvíce zasažené Burkina Faso, Kamerun, Senegal, Mauretánie, Pobřeží Slonoviny, v průběhu druhé krize pak země arabského Magrebu. Loňský rok byl sice v tomto ohledu klidnější, ale důvod k radosti bychom mít neměli: ceny potravin jsou v průměru jen o 1,6 % nižší než v roce 2012, který byl cenově druhým průměrně nejvyšším po krizovém roku 2011.

Všelék s protichůdnými účinky

Za této situace začaly mezinárodní instituce a neziskové organizace volat po vhodných investicích do zemědělského sektoru. Jenže zájmy velkých investorů obvykle na potřeby lokální populace příliš neberou ohled, a tak se objevila vlna zájmu o zemědělskou půdu skrytá pod rétorickou rouškou „potřebných investic“. Mnozí pozorovatelé ji (bohužel právem) nazývají jako zábory půdy.. Nejznámějším případem se stal Madagaskar, který slíbil poskytnout korejské automobilce Daewoo 1,3 miliónů hektarů půdy, což představovalo polovinu zemědělské plochy ostrova. Po obrovské vlně protestů od smlouvy nakonec madagaskarská vláda ustoupila. Začalo se proto diskutovat o tom, že chování investorů by se mělo řídit jistými obecnými principy „dobrého chování“. Jenže pravidla, která společně navrhly Světová banka, FAO, Mezinárodní fond pro zemědělský rozvoj (IFAD),a Konference OSN o obchodu a rozvoji (UNCTAD), zvedla vlnu kritiky: zábory půdy totiž spíše legalizovala, než regulovala.

Vcelku nedávno se proto uchytila myšlenka, že drobní zemědělci by mohli být zapojeni do velkých agroprojektů, realizovaných nejčastěji velkými zahraničními investory a zaměřených na produkci plodin pro export. Skupina nejbohatších zemí G8 (tedy i Evropská unie, nápad ale vzešel s Obamovy administrativy) tak předloni představila svou Novou alianci pro potravinovou bezpečnost a výživu. V jejím rámci chce spolupracovat s vybranými africkými státy (mezi jinými s Mosambikem, Tanzanií, Etiopií, Burkinou Faso, Ghanou či Pobřežím Slonoviny) na zefektivnění jejich zemědělství, a to s pomocí velkých nadnárodních agrochemických společností (např. Monsanto, Syngenta) a soukromých nadací (Bill & Melinda Gates Foundation). Jedná se však o jednostrannou a velmi netransparentní iniciativu, kterou s Afričany předem nikdo nediskutoval. Není ani zcela jasné, podle jakého klíče G8 pro tento projekt cílové země vybírala.

Nová aliance však není jedinou iniciativou svého druhu. Objevila se i AGRA, Aliance pro zelenou revoluci v Africe s vizí prosperujícího a potravinově zabezpečeného kontinentu, nebo Africké zemědělské koridory pro růst (African Agricultural Growth Corridors, realizované zatím v Tanzanii a Mosambiku), s nimiž přišli účastníci Světového ekonomického fóra v Davosu a za své je přijali členové skupin G8 i G20. Všechny zmíněné projekty se ohánějí tím, že udržitelně využijí nepoužívanou půdu a konečně správně nastartují zemědělskou výrobu a ekonomický růst, a – to hlavně – posílí postavení drobných farmářů. Na první pohled se proto zdá, že Africe svítá naděje. Jenže s udržitelností a opravdovými zájmy drobných producentů mají pramálo společného.

V praxi totiž tyto projekty přinášejí velmi podobné negativní následky jako zábory půdy. Jednak ohrožují potravinovou bezpečnost, protože místním často znemožňují přístup k přírodním zdrojům. Investoři se totiž především zaměřují na maximalizaci zisku cestou intenzivního pěstování jedné plodiny (například jatrofy pro výrobu biopaliv), což vede k ohromnému využívání chemických prostředků a nešetrnému zacházení s přírodními zdroji. Z krátkodobého hlediska jsou sice výnosy vyšší, ale výhledově dochází k degradaci půdy, na níž se v budoucnu nebude moci nic pěstovat. Investoři se přitom orientují především na nejkvalitnější půdu a bohaté vodní zdroje v oblastech, které slouží jako zásobárny potravin pro jiné, méně úrodné časti země.

Zároveň se má ekonomický pokrok snoubit s pokrokem vědeckým, a tak dostávají zelenou geneticky modifikované organismy. Ty taktéž vyžadují podpůrné chemické prostředky a jejich semena nadto nejdou opětovně zasadit, a tak je třeba každý rok kupovat nové. Navíc ne vždy se nakonec na těchto projektech podílejí lokální farmáři. Pokud ano, často se nemohou kvůli nadiktovaným pěstebním podmínkám soustředit na pěstování základních potravin pro vlastní spotřebu. Jindy jsou zase místní lidé kvůli nejasným vlastnickým právům vyhnáni (většina půdy v Africe patří oficiálně státu), což vede k novým konfliktům o zdroje. Nemluvě o porušování mezinárodním právem zakotvených lidských práv, jakými jsou svobodný, předběžný a informovaný souhlas, právo na sebeurčení či právo na rozvoj lokálního obyvatelstva.

Schůdnější alternativy

Je vcelku jasné, že Afrika nemůže být jedním velkým polem pro pěstování několika málo vyvolených plodin pro vývoz. Obzvláště v situaci, kdy na 223 miliónů Afričanů nemá dostatečný přísun jídla. Zástupci afrických drobných zemědělců se shodují na tom, že bohatými státy podporovaný intenzivní model a propojení byznysu s vědou se zaměřuje hlavně na vytváření zisků, přestože pro ně samotné představuje zemědělství základní zdroj obživy a každodenního přežití. Jako alternativa se nabízí agroekologický model a opravdová podpora drobného farmaření a udržitelnějšího způsobu pěstování potravin. Tedy situace, v níž mají farmáři nad svojí produkcí kontrolu a zároveň mají zabezpečený přístup k vodě, půdě, semenům, technologiím a nakonec i k trhům.

Mezitím na půdě Výboru pro světovou potravinovou bezpečnost, orgánu OSN, právě vznikají pravidla pro zodpovědné investice do zemědělství, která by měla být přijata letos v říjnu. Jde jistě o krok správným směrem, ale vzhledem k jejich dobrovolnosti nová pravidla nikterak nezaručí, že investoři potřeby zainteresovaných osob opravdu zohlední. Afričtí farmáři navíc budou muset v budoucnosti nejvíc ze všech čelit následkům změny klimatu a s ní souvisejících nejistých sklizní. Vypěstování základních potravin pro rychle rostoucí populaci – podle odhadů by se počet Afričanů měl k roku 2050 zdvojnásobit na dvě miliardy – proto pro Afriku představuje tu největší výzvu.

Výzvou pro bohaté státy pak zůstává pochopení, že zemědělský sektor nelze považovat za pouhý zdroj zisku. Potraviny potřebuje každý a způsob, jakým s přírodním bohatstvím nakládáme, rozhodne o tom, co budou jíst generace po nás. Nehledě na to, že nezodpovědné a neohleduplné „investice“ do africké půdy ve své podstatě ničí veškeré výsledky rozvojové pomoci, respektive rozvojové spolupráce.

„Článek vyšel v časopisu Sedmá generace 1/2014“: http://www.sedmagenerace.cz/text/detail/hladova-a-zabirana-afrika