Ohlédnutí za letošním Světovým dnem potravin

Pokud nezměníme způsob života a hodnoty, pak nedostatek potravin v budoucích desetiletích hrozí. Jen v Česku vyhodí každý v průměru 82 kilogramů potravin ročně. I tato fakta připomínal letošní Světový den potravin.

V říjnu jsme oslavili Světový den potravin. Ten je příležitostí, kdy OSN zdůrazňuje jeden ze svých základních cílů, aby měl každý člověk na světě stálý přístup k dostatečnému množství kvalitních a výživných potravin. Podle letošních odhadů se sice počet podvyživených lidí mírně snižuje, stále ale pořád ještě každý osmý člověk na planetě chodí spát s prázdným žaludkem. Zároveň napočítáme více jak jednu miliardu lidí trpících obezitou. A to jen dokazuje, že současný systém není v rovnováze.

Letošní motem se proto stalo heslo, že „zdraví lidé závisí na zdravých potravinových systémech“. Ačkoliv to v češtině zní značně krkolomně, cílem je si uvědomit, jaká nerovnováha v oblasti spotřeby jídla existuje. Neplatí totiž domněnka, že důvodem hladu a podvýživy ve světě je nedostatek potravin, problém leží jinde. Můžeme to přičíst na vrub nevyvážené distribuci potravin, současnému nastavení světového zemědělského obchodu, zhoršujícímu se životnímu prostředí, následkům změny klimatu i špatným politickým rozhodnutím. Pro běžného občana celkem nezajímavé a komplikované záležitosti.

Co už by nás ale mohlo zajímat více, je výživová stránka. Lidstvo se postupem času soustředilo na pouhé čtyři základní potraviny – pšenici, kukuřici, rýži a brambory. Jednostrannou stravou se však silně snižuje příjem vitamínů, minerálů a ostatních potřebných složek pro správný tělesný vývoj. Odvrátit tento negativní trend mají nejrůznější kampaně na podporu lokálních, tradičních a původních plodin, proto byl letošek také vyhlášen rokem plodiny zvané quinoa, česky merlík. Tato jihoamerická rostlina je právem nazývaná „zlatem Inků“ a pro svůj výjimečný nutriční potenciál, v obsahu bílkovin totiž odpovídá masu, ji NASA zařadila do jídelníčku astronautů. Neznamená to, že teď všichni mají jíst právě merlík, ale má to být apel, abychom dbali na co nejpestřejší stravu.

Jsme to, co jíme

Ke spotřebě potravin se váže mimo jiné ještě jedno hledisko a to jak s nimi zacházíme. Podle odhadů přijde celkově vniveč jedna třetina jídla. V Evropě každý člověk průměrně vyhodí přes 80 kilo potravin ročně a to je konkrétní věc, kterou může každý spotřebitel relativně jednoduše změnit. Je třeba si totiž uvědomit, že naše chování se odráží na kvalitě života lidí na opačném konci světa.

Například sóju, určenou jako krmivo pro zvířata, EU dováží z Latinské Ameriky. Palmový olej, obsažený ve výrobcích pod nálepkou „rostlinný olej“, získává z Indonésie a Malajsie. Nicméně pěstování obou plodin s sebou přináší vážné ekologické a sociální dopady. Nejkřiklavější podobu pak má kácení pralesů a bezohledné porušování lidských práv lokálních obyvatel, kteří doplácejí na naše spotřební chování.

V České republice máme také co napravovat. Průměrně na každého Čecha připadá zhruba 82 kilo vyhozených potravin ročně a udává se, že pokud by každý na planetě vedl náš životní styl, potřebovali bychom 3,3 Země. Plýtvání potravinami s sebou ale samozřejmě nese i plýtvání drahocennými přírodními zdroji. Jen pro představu: za jedním šálkem čaje se skrývá 35 litrů vody (tedy v rámci celého výrobního procesu), za sklenicí mléka je to 200 litrů vody, za vepřovým steakem 1440 litrů vody a za hovězím dokonce 4650 litrů. Přitom už dnes ČR více potravin doveze, než vyveze – přes polovinu importu tvoří vepřové maso a druhou největší položku pak tvoří ovoce a zelenina. Takže navíc plýtváme cizími zdroji a to by nám nemělo být lhostejné.

Jaké je tedy ponaučení? Především to, že nedostatek potravin není dnes problém, v budoucnu se to však může rychle změnit. V roce 2050 nás bude o další dvě miliardy více. Přírodní zdroje rychle ubývají a kvalitní půda s dostatkem vodních zdrojů může být brzy cílem „zlaté horečky“ dvacátého prvního století. I farmáři v Evropě a Americe vědí, jak je úroda závislá na čím dál více nepředvídatelném počasí, na kterém se podepisuje změna klimatu. Proto nám letošní Světový den potravin připomněl, že hlad někde na druhém konci světa není tak zcela vzdálený problém, co se nás netýká, a že je třeba hledat společně řešení. Ať už žijeme kdekoliv na světě.

Tento článek výšel v upravené podobě v Literárních novinách (45/2013).