Co budeme jíst

Éra nadbytku potravin končí, zásoby obilí se nedaří doplňovat

Egypťan Sami Sálih bývalfarmář, stejně jako jeho otec a děd. Život tamních farmářů však začal být těžšía těžší. Když zjistili, že svoje rodiny nejsou schopni uživit, mnoho z nichse přestěhovalo do velkých měst. Jednačtyřicetiletý Sálih, který má čtyři dětia kdysi pěstoval pšenici a kukuřici blízko Fajjúmu ve středním Egyptě, vsoučasnosti pracuje jako dělník a noční hlídač na stavbách v Káhiře. Muž, jehožpříběh vylíčil list Guardian, žije s rodinou v boudě z překližkya jeho měsíční příjem, v přepočtu 80 dolarů, nepokryje ani nákup základníchpotravin, jako jsou fazole, chléb a zelenina. Sálihh si musí půjčovat peníze,aby se jeho rodina najedla. Není sám; z venkova pochází zhruba čtvrtinaobyvatel Káhiry a spojuje je podobný osud.

Nejde přitom jen o jednu zemi.Nezávislý pozorovatel zvenčí by nejspíš konstatoval, že lidstvo má vážnýproblém. Během uplynulé dekády se snížily světové zásoby obilí zhruba o jednutřetinu, ceny potravin se více než zdvojnásobily a byli jsme svědky dvou celosvětovýchpotravinových krizí. Každý osmý člověk na planetě hladoví.

Loni se na světě urodilo méněobilovin (pšenice, kukuřice, rýže a dalších), než kolik lidé spotřebovali.Takových roků bylo za posledních třináct let celkem osm. V klíčovýchzemědělských oblastech mají přitom i nadále přetrvávat sucha a budou je sužovati další výkyvy související s měnícím se klimatem. Nelze očekávat, že sesituace někdy vrátí „k normálu“.

K čemu to může vést,ukazuje právě případ Egypta. Prudký růst cen potravin v roce 2008, kdysvět zasáhla potravinová krize, způsobil, že se Egypťané, jimž vláda dotujechléb, připojili k vlně hladových bouří.

V únoru 2011 pak dosáhlyceny potravin na světových trzích vůbec nejvyšší úrovně v historii. Hladovébouře vypukly po celém světě, chleba se ale stal symbolem nepokojů předevšímv arabských zemích včetně Egypta. Strach z hladovění teď považujíexperti za jednu z hlavních příčin arabského jara. Situaci vystihluznávaný libanonský profesor zemědělských věd Rami Zurayk, když řekl, že člověknemůže být svobodný, pokud je závislý na pomoci, chybí mu důstojnost a nemážádné vyhlídky do budoucna.

Zásoby na pouhé dva měsíce

V minulých letech jsmebyli svědky nejhoršího sucha za půl století ve Spojených státech, ničivýchpožárů, které zasáhly třeba Rusko, Kazachstán či Ukrajinu, suchav Argentině, záplav v Austrálii nebo silných dešťů v Kanadě.Přitom právě výše jmenované země patří mezi největší exportéry obilí. Neúrodav těchto státech zasáhne velmi vážně země závislé na dovozu základních potravin.

Takových rychle přibývá: naprvním místě jsou to státy na severu Afriky a Blízkém východě. Sýrie, Jordánskoa Izrael již dnes dováží 90 procent své spotřeby pšenice a Egypt s Alžírskempatří mezi největší importéry pšenice vůbec. Saúdové si už nemohou dovolitpěstovat dost pšenice kvůli nedostatku vody. Vláda bude produkci snižovat a odroku 2016 bude země na importu této obiloviny zcela závislá.

Obilnici těchto států představujeoblast Černého moře  – Rusko a Ukrajina.Jenže i v Rusku se obávali, že znatelně menší úroda způsobí sociálnínepokoje. Vyšší cenu obilí totiž zaznamenávají nejen běžní spotřebitelé, ale iproducenti masa, kteří obilí potřebují jako krmivo pro hospodářská zvířata. Ruskávláda proto po rozsáhlých požárech v létě 2010 rozhodla, že vývoz obilí nadalších 12 měsíců zakáže.  Tento krokvšak způsobil na světových trzích paniku, ohromnou sociální nejistotu mimo jinév arabských zemích a stal se jednou z hlavních příčin zmiňovaného nejvyššíhonárůstu cen potravin v roce 2011. Navíc se ukázalo, že ruský předpokladbyl mylný a domácí stabilitu nezajistil.

Dochází však i k dalšímzměnám. Druhá polovina dvacátého století se nesla ve znamení nadbytku a rezervna horší časy, kdy jeden výpadek produkce nepředstavoval větší riziko, protoženásledující rok se zásoby doplnily. Planeta však zažívá populační růst,problémy s klimatem a mění se i jídelníček: roste poptávka po mase a mléčnýchvýrobcích, což vytváří tlak na produkci obilí a sóji určené pro výrobu krmiv. Zásobyse už nedaří doplňovat a hrozí, že jednou dojdou. V současnosti má svět zásobyobilí na 68 dní, což je pouze o šest dní více než během potravinové krize2007-8. U potravin to nefunguje to jako s penězi, „na dluh“ žít nelze.

Prázdný žaludek nebo prázdná nádrž?

Čím dál víc se ukazuje, že k raketovémurůstu cen potravin přispívá i politika takzvaných biopaliv. A nejde jen o to,že USA spotřebují třetinu svojí úrody obilovin, primárně kukuřici, právě na produkcietanolu a že množství plodin potřebných na výrobu dvou plných nádrží osobníhoauta by nasytilo jednoho člověka po celý rok. Pro dosažení deklarovanýchenergetických cílů si pronajímají společnosti, hlavně ty evropské aseveroamerické, půdu v chudých zemích, které přitom už teď nedokážízajistit svému obyvatelstvu dost jídla.

To se týká předevšímafrických států.  Třeba delta řeky Tanav Keni je známa rozmanitou přírodou, žijí zde sloni, hroši, lvi, nebomořské želvy. Farmáři tu pěstují plodiny na ustupujících březích řeky av dobách sucha je oblast kriticky důležitou pastvinou nejen pro místníchovatele dobytka, ale i pro kočovníky ze Somálska.

Delta je strategickou oblastív zemi, kde téměř polovina lidí žije pod hranicí chudoby. Bohatá půda ovšemláká zahraniční investory, kteří chtějí prakticky celé její teritorium osítplodinami pro výrobu biopaliv, jako je jatrofa (dávivec, rostlina původem zeStřední Ameriky ceněná pro odolnost vůči suchu i škůdcům; produkuje olejnatásemena). Oázy klidného soužití tak nahrazují rozsáhlá jednobarevná pole anešetrná intenzivní zemědělská činnost, ve které nemají své místo ani původníobyvatelé a ani ohrožená zvířata, lákající do Afriky většinu turistů.

Jak funguje takový pronájemči prodej půdy, v praxi dokládá i příběh z Ghany. Norská společnostzaměřená na produkci biopaliv tu již v roce 2008 získala půdu, která serozprostírala na ploše odpovídající Krkonošskému národnímu parku. Chtěla tuvytvořit největší plantáž jatrofy na světě. Část této půdy si však od lokálníhonáčelníka pronajímali farmáři z okolních vesnic, pěstovali tu kukuřici arýži. Změnu majitele zaznamenali až ve chvíli, kdy se na jejich polích náhleobjevili cizí lidé a začali tu pracovat. Ukázalo se pak, že náčelník neumělčíst ani psát a dohodu stvrzenou jen otiskem prstu neměl ani právo podepisovat.Přestože obchod byl později uznán za nelegální, škody způsobené na životnímprostředí (zničení úrody a vykácení lesů) už byly nevratné.

Je to jeden z příkladů,jak výroba biopaliv negativně ovlivňuje přírodní rozmanitost. Přínos biopalivv energetice a ochraně klimatu je přitom sporný.

Potraviny nad zlato

Vítejte v realitě roku 2013. V éře snižujících se zásob obilí začíná být geopolitickou výhodou schopnost vypěstovat dostatečné množství potravin nebo shromáždit finanční prostředky na pronájem půdy v jiných státech, které jsou na tom s přírodními zdroji o něco lépe.

Zatímco se devatenáctéstoletí neslo ve znamení zlaté horečky a dvacáté století zažilo horečku ropnou,pro století jednadvacáté bude nejspíš charakterický hon za půdou, která sestane jedním z nejcennějších artiklů. Mimo jiné proto, že výnosy nemohou růstdonekonečna. Evropský trojlístek zemědělských gigantů Francie-Německo-VelkáBritánie už podle Earth Policy Institute nejspíš dosáhl limitů produkce. Vinuna tom nese intenzivní způsob zemědělství – chemické hnojení, přílišnévyčerpávání půdy, nešetrné zacházení s vodními zdroji… Celá zemská plochanavíc nemůže být transformována na zemědělskou půdu, protože bychom kvůlinedostatku lesů neměli co dýchat. Poručit větru a dešti zkrátka nelze.

Článek byl publikován v „Respektu“: http://respekt.ihned.cz/c1-59858880-co-budeme-jist