O co se hraje v Mali

O tom, že situace v Mali je opravdu vážná, vypovídá mimo jiné i mediální ohlas v Česku. Z našeho pohledu se ale může zdát, že Francie v tomto pouštním státě zasahuje proti radikálním islamistům kvůli vlastním zájmům a historickým vazbám - žije tam totiž relativně početná skupina francouzských občanů a Mali patřilo pod francouzskou koloniální správu, tehdy ještě pod názvem Francouzský Súdán. Kdyby však šlo jen o válku proti terorizmu, socialistická vláda by nejspíš k takovému kroku nepřistoupila. Ve hře je ale mnohem víc - nejen stabilita poloviny Afriky, ale i bezpečnost Evropy, která je geograficky k Mali mnohem blíže než třeba východní Afrika.

Ne nadarmo se objevují obavy ze vzniku dalšího Afghánistánu nebo Afrighánistánu, který by se stal noční můrou na poli mezinárodních vztahů. Takové území, které by zdaleka nemuselo pokrývat jen teritorium Mali, by se stalo baštou radikálů, teroristů a takzvaných bojovníků za svatou válku, která nemá nic společného s islámem. Již dnes se v odlehlých částech Mali, Mauretánie a Alžírska pohybují pašeráci zbraní a drog (pro jihoamerické kartely je to nejjednodušší cesta, jak se dostat na evropský trh) a pro cizince představuje oblast, kam není radno chodit, protože zde zvesela kvete také business únosů a požadování výkupného. Podle všeho zde Al-Kajda a na ní napojené skupiny provádějí výcvik rekrutů, kteří obvykle pocházejí z málo vzdělaného prostředí, nemají práci a jsou velmi snadno zmanipulovatelní.

Džihádizmus by se mohl bohužel jednoduše rozšířit po celém regionu. Niger se potýká s násilnými extremisty a kriminálními gangy, Nigérie si zase neví rady co s islamistickou sektou Boko Haram, která má nenávist vůči západu přímo v názvu (západní učení je hříšné). Tato sekta má na svědomí přes tisíc lidských životů a operuje na polovině území státu, který kromě ropy zároveň vyváží zemědělské plodiny do sousedních zemí, často se potýkajících s potravinovou krizí. S islamisty má problém také například Senegal, Mauretánie nebo donedávna občanskou válkou zmítané Pobřeží Slonoviny. Protože se mnoho afrických států v pásu pod Saharou dělí na muslimský sever a křesťanský jih (což byl rovněž důvod rozdělení Súdánu), nekontrolovatelný extremismus na Sahaře by mohl nejen prohloubit existující domácí konflikty, ale přímo je spojit v jednu velkou regionální vlnu násilí. Navíc s islamisty bojují také na opačném konci kontinentu v Etiopii či Keni, nemluvě o tom, že v Somálsku drží islamistické milice Al- Šabáb stále ještě značnou politickou moc. Při pohledu na mapu se tak jedná o celou část Afriky ležící na severní polokouli.

Přeci jen ale existuje rozdíl mezi Afghánistánem a Mali. Země sice nemá kapacitu řešit své vnitřní záležitosti bez vnějšího zásahu, situaci se snaží zlepšit a vojensky pokrýt západoafrické státy, kterým nicméně na takové aktivity chybí peníze, vybavení (a možná i zkušenost), a proto potřebují pomoc zvenčí. Situace je navíc komplikovaná, protože se boje vedou v nepředstavitelně těžkých pouštních podmínkách, a tak původní prohlášení Francouzů, že budou za pár týdnů doma, se může ve skutečnosti změnit v měsíce. Říkat však dopředu, že se z Mali stane neřešitelná otázka afghánského typu, může rovnou na začátku odradit mezinárodní aktéry, pro které bude snazší se „raději do ničeho nenamočit“ kvůli případnému negativnímu ohlasu doma. Podobný přístup by se však mohl v budoucnu vymstít.

Nadto krátká a cílená intervence může ulehčit život milionům lidí. Humanitární situace se stále zhoršuje, kromě válečného konfliktu se ke všemu přidává vlivem nedostatku dešťových srážek nízká zemědělská produkce a tím i rostoucí ceny potravin nebo zvyšující se počet vnitřních uprchlíků a osob směřujících do okolních zemí. Pasivita není dobrým řešením, čím později zásah přijde, tím rozsáhlejší vojenská operace může být následně potřeba. Francie na sebe vzala odpovědnost, kterou by na sebe jinak měla vzít Evropská unie. Její členové sice politicky i finančně více či méně zásah podporují, ale ukazuje se, že již dvě desetiletí se neumějí dohodnout na podobě společné bezpečnostní a obranné politiky. Nehraje se tak jen o nějaký pouštní stát, který by asi většina Evropanů musela chvíli hledat v atlase, Mali představuje další zatěžkávací zkoušku v zahraničních otázkách Evropské unie. V sázce není nic menšího, než její reálná diplomatická moc.

Evropští státníci mají v současnosti plné ruce práce s vnitřními problémy hlavně ekonomické povahy a rozhodně jim není co závidět. V budoucnu se však budou muset hlouběji zabývat i uspořádáním vnější politiky. K Africe mají logicky mnohem blíže bývalé kolonie jako Francie či Velká Británie, ale zásadní je, jak bude fungovat unie jako celek. Nejde jen o to, zda chce Evropa reálně představovat silného mezinárodního hráče, ale o to, jak bude vypadat bezpečnostní situace v podstatě „u sousedů“. Že to je v zásadě problém evropský dokládá i chladný postoj a minimální zájem Spojených států.

Vraťme se ještě zpátky do Afriky. V dlouhodobém horizontu se může oblast Sahary stát stabilní pouze v případě, že státy budou prosperovat a zajistí svým občanům vyšší životní úroveň. Tomu jistě jedna intervence nepomůže, pomůže však zamezit tomu, aby se vývoj země neposunul o několik století zpět. Většina Afričanů odmítá radikální islamismus a Malijci jsou momentálně nakloněni proti-islámským akcím a vnějšímu vojenskému zásahu. Nelze teď odhadnout, jak dlouho se konflikt potáhne, jisté však je, že spoustu práce mají před sebou nejen Francouzi, ale hlavně sami Afričané.

Komentář byl zveřejněn v pořadu „Názory a argumenty“: http://www.rozhlas.cz/cro6/komentare/_zprava/dagmar-praskova-o-co-se-hraje-v-mali-1170636