Hladová olympiáda

Jak spolu souvisejí olympijské hry a milióny dětí na světě, které trpí hlady? V podstatě vůbec, i když britský premiér David Cameron šikovně předvedl, jak lze spojit zdánlivě neslučitelné a zároveň příjemné s užitečným. Na poslední den olympiády totiž uspořádal summit věnovaný problému hladu a podvýživy a vyzval světové lídry, aby se intenzivněji zapojili do boje proti těmto katastrofám. Olympijská myšlenka „nejde o to vyhrát, ale zúčastnit se“ však v tomto případě neplatí.

David Cameron se nechal slyšet, že Británie musí využít příležitosti, kdy na ni upírá zrak celý svět. Na propagaci svého „hladového“ summitu si pak nevybral nikoho menšího než bývalého kapitána anglické reprezentace Davida Beckhama, který jak známo stále ještě patří mezi nejprodávanější marketingové značky světa. Těžko soudit, zda jim oběma jde spíše o připsání plusových bodů, nebo jestli kvůli vyhladovělým dětem tráví bezesné noci. Hlad je ale ve své podstatě politický problém a v politice účel světí prostředky. Další sportovní tváří se ale stal Mo Farah, dálkový běžec s dvěma zlatými medailemi původem ze Somálska, jehož útěk do Británie patří mezi ty známější, nejen olympijské, hluboké lidské příběhy.

Když Cameron na konci května svůj plán uspořádat tento summit vyhlásil, nemohl tušit, jak správné bude jeho načasování. Svět právě straší nejhorší sucha ve Spojených státech od padesátých let minulého století, ale také obavy z možných nepokojů kvůli raketově stoupajícím cenám potravin. USA totiž dodávají na světový trh 40 procent obilí, a jak všichni experti jedním dechem dodávají, kukuřice může zapříčinit růst i ostatních cen potravin. Výpadky produkce hlavních exportérských zemí tak mohou způsobit napříč kontinenty vážné potravinové krize, jakých jsme byli svědky loni nebo v letech 2007/8.

Při podobných výkyvech se většinou bije na poplach až v případě, kdy se bohatý svět bojí drahého popcornu. Existují ale místa, kde se se stejnými problémy lidé potýkají poslední dobou nepřetržitě. Vlivem častějšího sucha, rostoucích cen potravin nebo zhoršujícího se životního prostředí je dnes ohroženo hladem na 19 milionů lidí v oblasti Sahelu (pás zemí tvořený Mauretánií, Mali, Burkinou Faso, Nigerem a Čadem) a dalších 16 milionů v regionu Afrického rohu (Somálsko, Etiopie, Keňa, Jižní Súdán), kde vyhlásila OSN v červenci minulého roku hladomor. Ten sice oficiálně po půl roce skončil, nicméně tato část černého kontinentu patří i nadále k velmi rizikovým co se potravinové bezpečnosti týče. Snad jediná dosavadní dobrá zpráva říká, že zatím na mezinárodních trzích neroste cena rýže, která doplňuje v trojlístku základních potravin kukuřici a pšenici.

Ať už máme pocit, že výsledný efekt bude spíše minimální, Cameron alespoň odpověděl na otázku položenou na začátku. Sportovci i jejich fanoušci po celou dobu olympiády přemýšleli o dalších medailích, kdežto jediné, nad čím přemýšlí podvýživou zasažené děti, je to, co si dají k dalšímu jídlu. Bohužel, řečeno sportovní terminologií, vymýtit hlad a podvýživu představuje spíše běh na dlouhou trať, kdy stoprocentně ne všichni protnou cílovou čáru.

Prohlášení, že je třeba investovat do vývoje sucha odolných plodin, že soukromé firmy se budou snažit udělat z nutričních potravin finančně dostupné a že vlády by měly podporovat vznik programů včasného varování, však nestačí. Sebelepší nápady na vyléčení hladu nezastře fakt, že se politici nadále snaží vyléčit symptomy než řešit příčiny. Zásadní krok představuje změna nastavení světového potravinového systému a podpora drobných farmářů a chudých producentů potravin v možnostech nakrmit sebe a své rodiny. Nerozvinutým zemím by například mělo zůstat právo chránit své trhy před levnými dotovanými potravinami z bohatých zemí. Bohaté země by také měly zajistit, aby veškeré jejich politiky byly v souladu s jejich vlastními rozvojovými cíli. Neméně důležitým krokem je pak podpora adaptačních a zmírňujících opatření zaměřených na klimatickou změnu.

Ještě naposledy se vraťme k Davidu Cameronovi. Olympijské hry sice skončily, ale už příští rok bude Velká Británie předsedat skupině nejbohatších zemí G8. Když zemi předsedala naposled v roce 2005, setkáni v Gleneagles zahájilo novou etapu vztahů s rozvojovými zeměmi odepsáním jejich dluhů. Cameron chce zřejmě navázat na rozhodnost Tonyho Blaira i Nicolase Sarkozyho, který vyhlásil boj nestabilitě cen potravin loni během francouzského předsednictví G20. Třeba bude o trochu úspěšnější a nabídne hladovým dětem i něco více, než jen pomyslnou bramborovou medaili, kterou by jistě ocenily.

Komentář byl zveřejněn v pořadu „Názory a argumenty ČRo6“: http://www.rozhlas.cz/cro6/komentare/_zprava/dagmar-praskova-hladova-olympiada-1097845