Evropa vzala obchod s Afrikou za špatný konec

Evropská unie měla v podstatě od počátku svého vzniku nadstandardní ekonomické vazby s chudými zeměmi díky koloniální historii některých svých členských států. Tyto vzájemné vztahy stály na pilířích obchodu a pomoci, jejichž cílem bylo ekonomicky a sociálně rozvinout země Afriky, Karibiku a Pacifiku (ACP) a postavit základy regionální integrace.

Obecný trend liberalizovat světový obchod a pravidla nastavená Světovou obchodní organizací (WTO) přiměly Unii na začátku tisíciletí změnit dosavadní smlouvy založené na preferenčním přístupu nerozvinutých zemí na trhy EU a zajistit, aby i tyto země otevřely své trhy výrobcům z EU. Unie proto začala vyjednávat tzv. Dohody o ekonomickém partnerství (EPAs) v rámci regionálních celků, na černém kontinentě konkrétně čtyři. V současnosti nabral proces uzavírání dohod již čtyřleté zpoždění a EU jen těžko skrývá frustraci z toho, že žádná z dohod nezačala platit a většina z nich nebyla ani doposud podepsána. Evropská komise dokonce hrozí, že pokud africké vlády do příštího roku smlouvy neuzavřou, ztratí africké výrobky dosavadní preferenční přístup úplně.

Kámen úrazu

Důvody, proč se EU neshoduje s africkými státy na znění dohod, jsou známé již dlouho. Africké vlády i občanská společnost dlouhodobě poukazují na to, že nemohou konkurovat výrobkům z Evropy (a to především těm zemědělským), protože Afričané nemají stejné výchozí podmínky. A v tom mají pravdu. Konkurenceschopnost je do velké míry závislá na ekonomickém prostředí, výkonu soukromého sektoru, investicích, tržní kapacitě nebo na produktech s přidanou hodnotou. K tomu všemu v Africe také chybí základní dopravní, tržní i komunikační infrastruktura a zpracovatelský průmysl je nerozvinutý (mimochodem právě z těchto důvodů vznikla evropská regionální politika se strukturálními fondy).

Liberalizace obchodu také znamená, že státy odstraní dovozní cla. Jenže tato cla v praxi tvoří někdy až čtyři pětiny příjmů státních rozpočtů. Panují také obavy z toho, že Afriku zaplaví levné evropské potraviny, vyprodukované za nižší výrobní cenu díky zemědělským exportním dotacím. I když se to na první pohled může zdát jako vhodné řešení na stále se vracející potravinové krize, dovoz levných potravin má vážné dopady právě na nejchudší obyvatele, kteří se živí drobným zemědělstvím a jejich produkce bývá často tímto způsobem zdecimována.

EU nakonec nezvolila ani správný způsob vyjednávání. Kromě ultimát si Afričané dále stěžují na to, že navenek sice Komise deklaruje zabývat se regionálními specifiky, jenže ve skutečnosti spíš dochází k nabourávání integračního procesu. Afrických integračních uskupení je totiž velmi mnoho a některé státy svým členstvím ve vícero sdruženích vlastně konkurují svým partnerům. Dochází ale také k pnutí mezi tzv. nejméně rozvinutými zeměmi a nerozvinutými zeměmi, protože ty nejméně rozvinuté budou i nadále spadat do kategorie, kterým EU svůj trh uzavřít nemůže.

Sama proti sobě

Tento přístup se však může Evropě brzy vymstít s ohledem na to, že objem exportovaného zboží z Afriky (nejčastěji kávy, tabáku, cukru a ovoce) se rok od roku snižuje. Celá logika těchto dohod jde zároveň proti evropské rozvojové politice, kdy na jedné straně EU investuje do rozvojových projektů a na straně druhé přímo svou činností tyto své snahy podkopává. Její politiky by proto měly být koherentní, tedy v souladu s deklarovanými cíli, a EPAs nastaveny tak, aby sloužily jako nástroje pro rozvoj spíše než posilování vlastní konkurenceschopnosti. Je však třeba dodat, že proti stávajícímu postupu se postavil výbor pro mezinárodní trh v rámci Evropského parlamentu a jednání o budoucnosti EPAs nejsou zdaleka u konce.

Článek vyšel také v „HN Byznys“: http://byznys.ihned.cz/analyzy-a-komentare/c1-56600870-evropa-vzala-obchod-s-afrikou-za-spatny-konec-otevreni-trhu-ultimata-nepomohou