První rok Jižního Súdánu

Devátého července loňského roku přivítalo mezinárodní společenství do svých řad novou zemi, která vznikla rozdělením dosavadního největšího afrického státu. Bilance prvního roku života Jižního Súdánu však není příliš optimistická, protože mnohaletá politicko-ekonomická marginalizace a socio-kulturní diskriminace nearabského jihu si i nadále vybírá svou daň.

Přestože vzniku nového státu předcházelo jednoznačné referendum na jižním území, jedná se o výsledek dvaadvacetileté občanské války, během níž zemřely na dva miliony Súdánců a další čtyři miliony musely podle odhadů opustit své domovy.

Sen o demokracii a nadšení, které nezávislost státu vyvolala, však nemohly zastřít fakt, že Jih čelil hned několika zásadním problémům. Přetrvávající svár se Súdánem nerozdmýchává totiž nic menšího než ropa. V Jižním Súdánu se momentálně nachází 75 procent jejích zásob, zatímco rafinérie a ropovody se nacházejí v Súdánu. Svou ztrátu si Súdánci velmi dobře uvědomují a čísla také mluví jasně – zatímco Jihosúdánci jsou schopni vyprodukovat denně na 350 tisíc barelů ropy, Súdánci už jen 115 tisíc.

Sporná tak zůstává i otázka vymezení společných hranic na těch územích, kde se nachází bohatá naleziště černého zlata a kde referendum doposud neproběhlo. Politici obou států se nejsou schopni dohodnout na podmínkách společného využívání tohoto bohatství a v dubnu letošního roku docházelo k přeshraničním armádním útokům na některá ropná zařízení, které mnozí komentátoři již označovali za regulérní válku. Neshody ohledně tranzitních poplatků se Jižní Súdán snaží vyřešit vybudováním nového ropovodu, který by vedl přes Keňu do Indického oceánu. Stavba takového ropovodu však může trvat roky a stát miliardy dolarů, které Jižní Súdán ovšem nemá. Situaci samozřejmě nepomáhá ani vzájemná animozita mezi prezidenty Umarem Bašírem a Salvou Kiirem, který stál před koncem občanské války v čele Hnutí za osvobození súdánského lidu.

Ušetřena nezůstávají ani občanská práva. Ti, kteří zůstali takzvaně na té špatné straně hranice, tvoří celkem početnou skupinu jakýchsi „vnitřních nepřátel“. Odhady udávají, že v Súdánu se nadále zdržuje na půl milionu Jihosúdánců (přitom zpět se již mohly vrátit zhruba dva milióny lidí, tedy čtvrtina až pětina celého národa) a naopak na jihu zůstalo zhruba 80 tisíc Súdánců. Jižní Súdán zaznamenal jisté problémy ohledně vydávání dokladů, a tak mnozí lidé hlásící se k jihosúdánské národnosti nemohou překročit hranici ze severu na jih, protože jim chybí průkaz totožnosti. Nemluvě o tom, že ocitnout se v pohraničních oblastech většinou znamená vážné ohrožení života.

Jižní Súdán, řadící se do skupiny nejméně rozvinutých zemí a zaujímající větší rozlohu než Španělsko a Portugalsko dohromady, musel také vybudovat jeden národ z obyvatelstva, mezi kterým do té doby panovalo spíše kmenové násilí. Společnou vlajku měli lidé na jihu někdejšího Súdánu připravenou již od podepsání Komplexní mírové dohody z roku 2005, nicméně tradiční mezikmenová nevraživost si vyžádala během vymodlené samostatnosti několik tisíc mrtvých jen při odvetách za krádeže dobytka. Pastevectví totiž tvoří základní pilíř obživy. Země se dále potýká s vážnou potravinou krizí plynoucí kromě války rovněž z chronické podvýživy, masivního vysidlování a přesunů populace, neexistující infrastruktury či špatných hygienických a zdravotních podmínek.

Do jaké míry bude Jižní Súdán a jeho severní protějšek stabilní značně ovlivňuje stabilitu a bezpečnost celého regionu. Obě země se ocitly zároveň i v jakési geopolitické hře. Sunnity ovládaný Súdán má podporu Íránu, zatímco Izrael na oplátku rozvíjí spolupráci s Jižním Súdánem na vojenské a bezpečnostní úrovni a projevuje zájem o ropu. Objevují se nicméně i tendence přimět obě země ke spolupráci. Například Čína má dlouholeté diplomatické vztahy se súdánskou vládou, ale s jihem ji pojí obchodní vazby. Za zmínku stojí i to, že na ukončení přeshraničního konfliktu se v dubnu shodly země, které obvykle zaujímají neslučitelné postoje – OSN a západní svět na jedné straně a Rusko s Čínou na straně druhé. To by mohlo mít pozitivní přínos do budoucna. Bohužel zatím stojí ale Jižní Súdán spíše mimo mezinárodní pozornost. Je to překvapivé i proto, jak moc krvavý konflikt se v tehdy ještě jednotném Súdánu odehrál.

Komentář byl zveřejněn v pořadu „Názory a argumenty ČRo6“: http://www.rozhlas.cz/cro6/komentare/_zprava/dagmar-praskova-prvni-rok-jizniho-sudanu-1083398