Ještě o zelené naftě, ale trochu jinak

Protestní akce zemědělců proti rušení daňového zvýhodnění zelené nafty, které proběhly v druhé polovině května, získaly značnou pozornost médií. Diskuse se vedla zejména nad rozpočtovou stránkou věci, z druhého tábora pak zaznívaly obavy ze ztráty konkurenceschopnosti českých zemědělců. Pouze v omezené míře dostaly prostor úvahy nad environmentálními náklady výroby potravin a zemědělského sektoru obecně v České republice.

Není zelená jako zelená 

Zelená nafta by mohla evokovat (environmentální) udržitelnost, přínos pro ochranu životního prostředí. V jiných případech již zlidovělé využití (zelená ekonomika, zelené pracovní příležitosti, apod.), zde neplatí. Zelená nafta neznamená v tomto případě ekologickou naftu, ale jen tu, jež byla spotřebována při zemědělských činnostech. Aniž bychom nutně dávali za pravdu jedné či druhé straně, ptal se někdo při této příležitosti, jaký dopad má české zemědělství na ochranu krajiny, rozmanitost druhů, vodní zdroje, produkci emisí znečišťujících látek či skleníkových plynů (zejména oxid dusný, metan)?

Zemědělský sektor ztělesňuje často v českém a evropském prostředí (na rozdíl od rozvojového světa) popelku diskusí o změně klimatu a potřebě snižovat emise skleníkových plynů. Statisticky řečeno, relativní podíl zemědělství na produkci skleníkových plynů v České republice či Evropské unii (do 10 %) není velkou položkou a větší pozornost tak získává energetika. Současně však jde o jeden z nejzranitelnějších sektorů v důsledku očekávaných častějších extrémních meteorologických jevů, dlouhých období sucha, prudkých dešťů, nebo šíření škůdců.

V dnešní době je jedním z oblíbených rčení výrok o „problému jako součásti řešení“. Dokonce i fráze mohou být pravdivé, tak jako v případě zemědělství, které na jednu stranu způsobuje emise, na druhou stranu by mohlo přispět k jejich snížení. Podmiňovací způsob je přitom velmi důležitý! 

Biopaliva namísto zelené nafty?

Široké pole možných úvah nadále soustřeďme již jen na problematiku biopaliv. Biopaliva, v současnosti vyráběná zejména ze zemědělských komodit, by měla přispívat ke snižování emisí skleníkových plynů, omezovat závislost na dovozu ropy nebo vytvářet nová pracovní místa. Jsou biopaliva onou zelenou (ekologickou) naftou, či benzínem? 

Evropské směrnice i domácí legislativa produkci biopaliv podporují. V souvislosti s aktuální kauzou se objevily hlasy, že uvažované zrušení zelené nafty by mohlo vést i k vyššímu využívání biopaliv. V případě biopaliv (bioethanolu a bionafty) totiž zatím nikdo (dokonce ani Miroslav Kalousek) neuvažuje o zastavení jejich podpory (daňové zvýhodnění, povinné přimíchávání do pohonných hmot).

Česká média se přitom, kromě občasných komentářů reflektujících široké lány oseté řepkou olejkou, problematice nevěnovala. V tichosti tak proběhlo například mimořádné setkání evropských komisařů na začátku května, na kterém se opět probírala uhlíková stopa produkce, dovozu a spotřeby biopaliv v Evropské unii. 

Evropa sice zavedla kritéria udržitelné produkce biopaliv, která se týkají i dovozů ze třetích zemí (35% úspora emisí oproti fosilním palivům, při jejich produkci nesmí dojít k ničení cenných ekosystémů). Tato pravidla však kalkulují pouze s přímými emisemi. EU v současnosti nepočítá s tím, že v důsledku zvýšené poptávky po biopalivech dochází v rozvojových zemích (zejména jihovýchodní Asie, Latinská Amerika) k vytlačování pěstitelů zemědělských plodin (určených pro potravinářské využití). Pěstitelé potravin však na rozdíl od producentů biopaliv nejsou kritérii a certifikacemi vázáni a nedostatek využitelné zemědělské půdy řeší odlesňováním, či vysoušením mokřadů. To má za následek uvolňování emisí skleníkových plynů a ztrátu cenných rezervoárů uhlíku vázaného v biomase. Uhlíková stopa některých biopaliv (například bionafty vyráběné z palmového a sojového oleje, či řepky), je díky nepřímému dopadu dle některých studií dokonce vyšší než v případě konvenčních fosilních paliv. Větší riziko samozřejmě hrozí v zemích, kde je ochrana přírody v plenkách, nebo jež postrádají příslušné instituce.

Evropská unie tak nikoli poprvé riskuje svou pověst „klimatického šampiona“ pokud stále otálí s ukončením podpory pro neudržitelná biopaliva. Příběh bionafty ukazuje, že skutečně zelená nafta je nám možná ještě vzdálenější než bychom si přáli.

Komentář vyšel v upravené podobě také v Hospodářských novinách z 13. 6. 2012