Hellen Yego: Dovoz potravin keňskému zemědělství neprospívá

Minulý rok koncem listopadu zavítala do České republiky Hellen Yego z Keni, farmářka a ambasadorka evropského projektu EcoFair Trade Dialogue. Během své týdenní návštěvy se zúčastnila semináře o dopadu Společné zemědělské politiky EU na rozvojové země a životní prostředí a besedy v Akademickém centru rozvojové spolupráce a humanitární práce. Využili jsme její přítomnosti a položili jí několik otázek na téma produkce potravin v Keni, potravinové krize a zkušeností se zabíráním půdy.

Můžete popsat, jak vypadá v Keni produkce potravin?

Keňu obývá na 42 kmenů, 80 procent populace žije ve venkovských oblastech a většinu z nich tvoří drobní farmáři. To je dáno kulturně. Cílem farmaření je samozřejmě produkce potravin, proto půda hraje velmi důležitou roli. V různých částech země se pěstují různé druhy plodin, jedinou společnou plodinou je kukuřice. Některé komunity ale preferují nejrůznější druhy brambor nebo maniok. Vzhledem k rostoucí potřebě vydělávat peníze se potraviny pěstují nejen pro vlastní spotřebu, ale i na prodej. Úroda však nebývá velká, farmáři totiž hospodaří průměrně na dvou hektarech půdy.

Jakým způsobem se nastavuje cena, za kterou drobný zemědělec prodá svou úrodu?

Produkci vykupuje prostředník, protože drobný farmář obvykle nemá prostředky na to, aby úrodu prodal přímo na trhu ve větších městech – transport je příliš drahý, chybí infrastruktura. Cenu si ale nemůže vyjednat, protože bez možnosti uskladnění by se mu úroda zkazila, a tak ji prodá i za velmi nízkou cenu, kterou prostředník nabízí. I kdyby ale investoval do skladovacích zařízení a snažil se prodat produkci později, dovoz levných potravin zvenčí jejich cenu i nadále tlačí dolu. Zde vidíte důsledek liberalizace. Navíc úroda je sezonní záležitostí, my sklízíme pšenici jen v září či říjnu a v této době jsou ceny kvůli volnému obchodu nejnižší.

Jak pociťují Keňané potravinovou krizi?

V roce 2010 nám například chyběla kukuřice. Importéři se ji snažili dovážet z Jihoafrické republiky, to ale vyvolalo velmi kontroverzní reakce, protože tato kukuřice bývá geneticky upravována. Zvedla se proti ní vlna protestů, a tak mnoho kukuřice zůstalo ležet v přístavu Mombasa a do země se nedostalo. V podstatě ale nešlo ani tak o debatu, zda importovat geneticky upravené plodiny, nebo ne. V oblastech, kde je sucho, nemají totiž lidé příliš na výběr. Protesty spíše ukázaly, že lidé si uvědomují, co jedí, a chtějí jíst domácí produkci.

Zaznamenali jste v Keni problémy spojené se zábory půdy?

Půda představuje velmi citlivé témata. V Keni vládne patriarchální systém, a proto mohou půdu vlastnit jen muži. Předtím, než jsme získali nezávislost, patřila půda britské královně. Když se Keňa osamostatnila, osvojil si oprávnění vlastnit půdu stát. V praxi to znamená, že pravomoc rozhodovat o půdě připadá prezidentu, který rozhoduje o tom, kdo co dostane. Nedávno byl zaznamenán případ, kdy prezident odejmul část půdy masajské komunitě a prodal ji nějaké společnosti. Ačkoli se jednalo o legální krok, zvedla se proti němu vlna protestů, protože byl očividně v rozporu se zájmy obyčejných lidí. Prodejem půdy se však dají vydělat velké peníze, a proto se politikové snaží nalákat do Keni co nejvíce zahraničních investorů. Ti si samozřejmě vybírají lukrativní oblasti s dostatečnými zásobami vody.

Co s sebou zábory půdy přináší?

Mizí voda, životní prostředí a ekosystémy jsou vyčerpávány. A znečištění nabývá nedozírných rozměrů. Například květinový průmysl vyčerpával masajskou půdu celých třicet let a teď se přesunul za lepší půdou do sousední Etiopie. Mohlo by se zdát, že zahraniční investice vytvoří pracovní příležitosti pro lokální populaci. Není to však úplně pravda, protože kvalifikovaná pracovní síla přijíždí současně s investorem.

Kdo investuje v Keni především?

Investoři pochází hlavně z Blízkého východu a z Číny. Zájem Evropanů, kteří hledají půdu pro pěstování biopaliv, je zatím nízký. Věřím však, že je jen otázkou času, kdy se i jejich zájem zvýší.