Člověk je mnohem víc, než stroj na výrobu peněz

V lednu letošního roku poprvé navštívil Českou republiku zakladatel mikrofinančního hnutí a propagátor sociálního podnikání, profesor Muhammad Yunus. V pražském paláci Žofín debatoval s ředitelem organizace Člověk v tísni Šimonem Pánkem a členem Národní ekonomické rady vlády Vladimírem Dlouhým.

Profesor Yunus přiletěl do Prahy přímo ze světového ekonomického fóra v Davosu, aby i zde prezentoval svůj ojedinělý pohled na svět, chudobu a podnikání. Podle jeho názoru ekonomické teorie nesprávně interpretují, co je lidská bytost: „Člověk není jen stroj na výrobu peněz. Člověk je mnohem víc.” Tato slova nepronáší naivní batikovaný intelektuál, ale nositel Nobelovy ceny míru, který dobře ví, co říká.

Zakladatel bangladéšského impéria Grameen Family of Enterprises (banka, telefonní služby, internet, sportovní potřeby, obnovitelné energie a další) zpochybňuje koncept podnikání, který klade zisk na první místo. Když učebnice a ekonomické teorie říkají, že obchod se prostě dělá pro zisk, profesor Yunus oponuje: “Vydělávání peněz je naší součástí, ale ne jedinou. Dělat peníze a pak prostě zmizet? Při tomto procesu zničit vše ostatní?” Když máme v hledáčku pouze vydělávání peněz, tak nás nezajímá vliv našich aktivit na společnost. Jenže podle profesora Yunuse by každý podnik měl mít na zřeteli dva cíle: Jak vydělat dost peněz, aby mohl fungovat, ale především jak pomoci lidem. Tak vysvětluje koncept sociálního podniku, který se liší nejen od klasického podniku (svým zaměřením na prospěch pro ostatní), ale také od charitativních organizací, které si na svou činnost nedokážou samy vydělat, a tak jsou jejich možnosti účinně pomáhat velmi omezené.

Konvenční podnikání a bankovní sektor v debatě zastupoval Vladimír Dlouhý, který s některými Yunusovými myšlenkami ostře polemizoval. „Zisk vždy byl hlavní hnací silou lidského chování a tím i zůstane. A profesore, vy jste toho nejlepším příkladem. Kdybych byl věřící, řekl bych, že Bůh vás obdařil myšlenkou, která fungovala a byla skvělá. Ale já se obávám, že na světě není dostatečná zásoba Muhammadů Yunusů.“ Vladimír Dlouhý sice několikrát ocenil Yunusův přínos a podnikatelské schopnosti, ale poté se soustředil především na obhajobu důležitosti zisku, kterou ovšem nikdo z debatujících nepopíral. „Lidé prostě nemají tak skvělé nápady jak vytvořit podnik pro chudé (jako profesor Yunus), ale to neznamená, že bychom se měli zříci ekonomiky zaměřené na peníze jako něčeho neetického. Všechny tyto snahy vedou k rychlému požadavku ukončení parlamentní demokracie a nebezpečí totalitarismu.“ V reakci na tato silná slova nezbylo Yunusovi nic jiného než opět zdůraznit, že nepopírá důležitost generace zisku, ale pouze přidává další pilíř, kterým je přínos pro společnost.

Šimon Pánek, kterému byl v této debatě přisouzen hlas neziskového sektoru, ve svém projevu naši přílišnou posedlost ziskem potvrdil: „Komunismus se nás opakovaně snažil tlačit, (…) abychom se starali jen o sebe a pár velmi blízkých osob. Pak jsme vstoupili do období divokého kapitalismu, jehož poselství bylo podobné: Nestarejme se o nic jiného než o své obchody, zisky, možná ještě svou zemi, ale nenechme se znepokojovat těmi, kdo nejsou tak schopní, chytří a vzdělaní jako my sami.“ Stejně jako Yunus také zmínil nízkou schopnost neziskového sektoru generovat prostředky pro zajištění své činnosti. Neziskový sektor přitom nemá pracovat bez zisku, ale pouze bez vyplácení dividend. Stejně tak charakterizoval profesor Yunus svoje pojetí sociálního podniku.

Jak se Yunus stal z učitele jedním z nejslavnějších bankéřů světa? Po návratu ze stipendijního pobytu na americké univerzitě začal v roce 1972 přednášet ekonomii ve svém rodném Chittagongu. Když v roce 1974 propukl v Bangladéši hladomor, kterému podle některých odhadů podlehlo 1,5 milionu lidí, mladý učitel se cítil velmi frustrovaný: „Cítíte, že lekce, které dáváte, jsou absolutně nesmyslné a bezcenné. (…) Všechny ty krásné elegantní teorie jsou zbytečné, když čelíte realitě mimo učebnu.“

Proto se rozhodl hledat řešení přímo mezi chudými lidmi. Spolu se svými studenty se vydal na terénní výzkum do vesnice Jobra, kde se seznámil se svobodnou matkou tří dětí, která vyráběla bambusové židle. Její výdělek byl minimální, protože neměla dost peněz, aby si koupila bambus, a tak si surovinu musela půjčovat od obchodníka. Tomu pak musela židle prodávat téměř za cenu suroviny. Tímto způsobem si žena vydělala za den pouze 2 centy. Přitom cena za bambus na jednu židličku byla velmi nízká – jen 20 centů. Yunus si uvědomil, jak malá částka by mohla ženě pomoci. Pak našel s pomocí svých studentů ve vesnici dalších 42 lidí, kteří byli v podobné situaci. Sečetl částku, která by jim pomohla, a vyšlo mu pouhých 27 dolarů. Peníze tedy lidem půjčil sám. V té době ještě samozřejmě netušil, že jeho banka Grameen bude jednou podobným způsobem půjčovat milionům lidí (jen v Bangladéši více než 8 milionů klientů ročně). “Moje specialita je dělat spíše malé věci než velké. Je lepší se soustředit na konkrétního člověka, protože když dokážete pracovat s jedním člověkem a ovlivnit ho svou prací, tak později také dokážete tento efekt znásobit,” vysvětlil profesor Yunus v jednom ze svých starších projevů.

A jak se má žena, která inspirovala myšlenku mikrofinancí, dnes? “Bohužel již zemřela”, odpovídá profesor Yunus na mou otázku. Upřímně jsem očekávala informaci o jejím úspěšném boji s chudobou, kterou jsem měla v úmyslu použít v posledním odstavci tohoto článku. Dostalo se mi však odpovědi, kterou bych čekala spíše od přítele oné ženy, než od bankéře. Který bankéř dnes ví, jak se má jeho první klient?

Debata se konala v rámci akce Zodpovědný kapitalismus organizované Bata Shoe Foundation a Univerzitou Tomáše Bati ve Zlíně. Více o akci na: http://keynote.cz/en/current-events/responsible-capitalism/