Právo na potraviny

V souvislosti s přijetím prvního rozvojového cíle, tedy snížením počtu všech chudých a hladovějících na polovinu do roku 2015, se začalo hovořit o základním lidském právu na potraviny. Obvykle jsou na mezinárodní úrovni prosazována hlavně politická lidská práva (tzv. práva první generace), ale v boji proti hladu a chudobě je nezbytná i podpora ekonomických a sociálních lidských práv (tzv. druhá generace). Do této kategorie právě právo na potraviny patří. Naplňování lidských práv tak není jen cílem, kterého chceme dosáhnout, ale také prostředkem, kterým lze podporovat rozvojové cíle.

Nejedná se však zdaleka o nějaký nový koncept. Právo na potraviny bylo definováno již ve Všeobecné deklaraci lidských práv z roku 1948, která v článku 25 říká, že: „Každý má právo na takovou životní úroveň, která by byla s to zajistit jeho zdraví a blahobyt i zdraví a blahobyt jeho rodiny, počítajíc v to zejména výživu, šatstvo, byt a lékařskou péči, jakož i nezbytná sociální opatření…“.

Závaznou součástí mezinárodního práva se právo na potraviny stalo v roce 1966 s přijetím Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Tam je v článku 11 zakotvena definice, že: „Státy uznávají právo každého jednotlivce na přiměřenou životní úroveň pro něj a jeho rodinu, zahrnujíce v to dostatečnou výživu, šatstvo, byt, a na neustálé zlepšování životních podmínek…“ a také, že pro naplnění „základního práva každého na osvobození od hladu, učiní (státy) jak jednotlivě, tak i na základě mezinárodní součinnosti taková opatření, zahrnujíc v tom zvláštní programy, jichž je zapotřebí“.

Lidsko-právní přístup a důraz kladený na právo na potraviny je základem pro strategie na odstraňování hladu a zajištění potravinové bezpečnosti, která je zaručena v případě, že má člověk ekonomický, fyzický a sociální přístup k dostatečnému množství výživných potravin postačujících k pokrytí potřeb pro zdravý život. Lidsko-právní přístup dále zdůrazňuje principy jako je participace, odpovědnost, nediskriminace, transparentnost, lidská důstojnost a právní stát. Realizace práva na potraviny tak řeší politické, sociální a kulturní příčiny hladu.

Právo na potraviny nicméně neznamená, že má každý občan právo na bezplatné potraviny. Zajištění potravinové pomoci se vztahuje pouze na krizové situace, jako jsou přírodní katastrofy a válečné konflikty. Státy však musí právo na potraviny respektovat, chránit a naplňovat. Povinností státu toto právo respektovat znamená nepřijímat žádná opatření, která by bránila stávajícím podmínkám v přístupu k půdě či produkci potravin. Povinnost chránit zase státům ukládá, aby přístup k adekvátní potravě jednoho jedince neohrožovala činnost jiného jedince či skupiny. Naplňovat právo na potraviny pak znamená, že stát vhodnými proaktivními politickými kroky posiluje přístup a užívání zdrojů k zajištění potravinové bezpečnosti svého národa.

Několik států dokonce právo na potraviny uznává ve svých ústavních zákonech, avšak ani jedna země zatím neustanovila zvláštní legislativní opatření k implementaci tohoto práva. Navíc se často jedná o státy, kde je procento hladovějící populace velmi vysoké (Guatemala, Kuba, Haiti, Etiopie, Kongo, Indie, Pákistán, Bangladéš nebo Srí Lanka). Neméně podstatným problémem je také to, že často není samozřejmostí ani vlastní znalost existence takového práva ze strany obyvatelstva, a tak ani nemohou vznikat tlaky na jeho naplňování a posilování.

Trendy ohrožující právo na potraviny

Právo na potraviny a možnost pěstovat svou vlastní produkci jsou přímo spojené s užíváním půdy. Pro drobné farmáře, kteří tvoří více než polovinu všech hladovějících, má pak zásadní význam přístup k půdě a vodním zdrojům pro zavlažování. V současnosti existují dva druhy politik, které přímo ovlivňují jejich přístup k půdě. Jsou jimi zahraniční investiční politika a energetická politika.

Land grabbing

V souvislosti s potravinovou krizí z let 2007/2008 se začalo ve větší míře hovořit o novém trendu, takzvaném land grabbingu, neboli akvizici/záborech půdy, kdy si začali zahraniční investoři pronajímat rozsáhlé plochy půdy (nad tisíc hektarů) v rozvojových zemích. Zastánci zahraničních investic do půdy často operují s argumenty podfinancovaného zemědělského sektoru, rozvoje venkova a nových pracovních příležitostí pro lokální obyvatelstvo. Většinu investorů však tvoří soukromé subjekty, jejichž hlavním cílem je finanční zisk. Od roku 2008 se mezi investory zařadily rovněž vlády některých států a to ze dvou hlavních důvodů. Prvním z nich je zajištění potravinové bezpečnosti vlastního národa, jako v případě arabských států, které trpí nedostatkem produktivní půdy a vodních zdrojů jako Saudská Arábie, Katar nebo Spojené arabské emiráty. Druhým je pak zvyšující se poptávka po biopalivech.

Paradoxem této situace je však to, že investice ze zahraničí jsou nasměrovány především do zemí, které byly v minulosti sužovány hladomory nebo kde je hlad chronicky zakořeněn a které jsou závislé na pomoci od Světového potravinového programu (WFP), jako je například Etiopie, Súdán či Demokratická republika Kongo. Jen pro představu, pronájem jednoho akru půdy v Etiopii stojí zhruba jeden dolar na den, kdežto v Asii se tato cena rovná i stovce. Není pak nereálné, aby jednoduše docházelo k tomu, že tisíce tun obilí bude odváženo pryč ze země, v níž polovina obyvatelstva nemá přístup k základním potravinám.

Vliv, který mají akvizice půdy na právo na potraviny, proto nelze zanedbávat. Přestože se ve většině případů jedná o pronájem a ne o prodej půdy, doba takového pronájmu se pohybuje od 50 do 99 let. Dohody jsou zcela netransparentní a neveřejné, negarantují žádné výhody pro lokální obyvatelstvo, dochází k násilným vysídlením bez patřičných kompenzací. Podpora zemědělské velkovýroby před drobným zemědělstvím vede navíc k závažným zásahům do životního prostředí. Málokdy je také dodržována zásada svobodného, předběžného a informovaného souhlasu, který zaručuje Deklarace OSN o právech původních obyvatel. Je ovšem třeba dodat, že tyto zahraniční investice jsou vládami hostitelských států, většinou zkorumpovanými, přímo podporovány a založeny na velmi vstřícné investiční politice.

Biopaliva

Současná politika biopaliv, tedy snaha snížit jak závislost na fosilních palivech, tak i emise skleníkových plynů v dopravě, měla možná na začátku dobrý úmysl, ale rostoucí ceny potravin ukázaly, že tento krok nebyl zrovna nejšťastnější. Cíl vyrábět energii z obnovitelných zdrojů vypadá atraktivně, pokud by se pro biopaliva nevyužívaly plodiny sloužící jako základ jídelníčku (kukuřice, cukrová třtina, olejniny). Vynechme i debatu o tom, že samotný název „bio“ má evokovat šetrnost k životnímu prostředí. Hlavní nesnází je jednoduše to, že produkce plodin určených pro biopaliva je výnosnější než produkce potravin určená k běžné spotřebě, díky různým druhům podpor jako jsou daňové stimuly a přímé dotace, a že větší poptávka po plodinách s sebou nese větší tlak na množství a produktivitu zemědělské půdy.

Analýzy kromě toho jasně ukazují, že Evropa a USA se neobejdou bez importu plodin určených na biopaliva, pokud chtějí dosáhnout svých závazných cílů. V případě EU je cílem 10 procent podílu biopaliv v pohonných hmotách do roku 2020. Některé odhady také říkají, že EU bude muset importovat až 50 procent biopaliv pro splnění těchto cílů. Spojené státy zase spotřebují více než čtvrtinu své obilné produkce na výrobu etanolu, v číslech to pak znamená, že takové množství obilí by nasytilo 350 miliónů lidí za celý rok, což je více jak jedna třetina dnešního počtu hladovějících. Pokud ještě vezmeme v úvahu celý životní cyklus biopaliv včetně přímých i nepřímých vlivů na užívání půdy a životní prostředí, úspory skleníkových plynů jsou nízké či dokonce záporné. Nesmíme totiž opomenout fakt, že na výrobu biopaliv je velmi často nezbytné využít i fosilní paliva.

Mimo tohoto klimatického hlediska se produkce biopaliv významně dotýká práva na potraviny a potravinové bezpečnosti obyvatel těch zemí, kde k takové produkci dochází. Kromě přímých důsledků, jako je nerespektování vlastnických práv a tradičního užívání půdy, je právo na potraviny ohroženo také tím, že biopaliva vytěsňují základní potraviny a přímo s nimi soutěží o půdu. Mnoho mezinárodních organizací (Světová banka, Mezinárodní měnový fond, Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj) se dále shoduje, že boom biopaliv značně ovlivňuje ceny potravin, které v posledních letech, nejvíce v roce 2008 a 2011, letí raketovou rychlostí vzhůru. To pociťují chudí obyvatelé rozvojových zemí velmi silně, protože za nákup potravin obvykle utratí mezi 60 až 80 procenty svých příjmů na rozdíl o rozvinutých zemí, kde je toto číslo mezi 10 až 20 procenty.

Zajištění práva na potraviny

Negativních tendencí a lidských aktivit, které ohrožují základní lidské právo na potraviny obyvatel chudých zemí, je samozřejmě mnohem více a jsou přímo spojeny s příčinami hladu. Pro jeho odstranění, stejně jako pro realizaci práva na potraviny, je klíčové zajistit stálý přístup k produktivní půdě a vodním zdrojům všem obyvatelům planety. Tento přístup k přírodním zdrojům chudo obyvatelstva v rozvojových zemích je ovlivňován externě, jako v případě zahraničních investic a energetických závazků vyspělých států, ale i interně kvůli neochotě či neschopnosti národních vlád naplnit své povinnosti vůči lidským právům vlastního obyvatelstva.

Pro vyspělé státy platí doporučení, že je třeba přijmout opatření chránící právo na potraviny obyvatel i mimo vlastní území a závazně přijmout pravidla o zodpovědném zacházení s půdou a jinými přírodními zdroji, které připravuje Organizace pro výživu a zemědělství (FAO). Je však potřeba uvést, že mezi zahraniční investory patří i méně bohaté státy, a proto by měla být tato pravidla přijata celým mezinárodním společenstvím. Dále je do budoucna nevyhnutelné přehodnocení energetické politiky a rozvoje biopaliv, například zaměřením se na jiné zdroje jako biologický odpad nebo zbytky dřevařského a lesnického průmyslu.

Na národní úrovni je nutné zaručit efektivní implementaci práva na potraviny skrze dobré vládnutí, správnou legislativu, systematická opatření na zvýšenou ochranu uživatelů půdy, zamezení diskriminace a zlepšení postavení žen a zranitelných skupin. Potraviny také nesmí být nikdy použity jako nástroj politického nebo hospodářského tlaku.

Před právem na potraviny stojí však do budoucna i další hrozby. Základní otázkou je, zda bude planeta schopna uživit rostoucí populaci, která podle odhadů OSN vzroste na 9 miliard lidí v roce 2050. Produktivita půdy však ubývá a na produkci potravin se čím dál tím více projevují následky klimatických změn a špatného nakládání s životním prostředím. Bez adaptačních a mitigačních opatření a změny způsobu se zacházením s přírodními zdroji i potravinami samotnými se dosavadní jednání jeví značně neudržitelně.

Zdroje

FAO, The right to food in theory and practice: http://www.fao.org/Legal/rtf/booklet.pdf  

FAO, Voluntary guidelines to support the progressive realization of the right to adequate food: http://www.fao.org/docrep/meeting/009/y9825e/y9825e00.htm

Friends of the Earth Europe, Africa: up for grabs: http://www.foeeurope.org/agrofuels/FoEE_Africa_up_for_grabs_2010.pdf  

IIED, FAO, IFAD, Land grab or development opportunity? 2009.

IFPRI, „Land grabbing” by foreign investors in developing countries: http://www.ifpri.org/publication/land-grabbing-foreign-investors-developing-countries

Olivier de Schutter, Promotion and protection of human rights: The right to food, 2010.

Olivier de Schutter, Large-scale land acquisitions and leases: a set of minimum principles and measures to address the human rights challenge, 2009.

Tim Rice, Meals per gallon, ActionAid 2009.

Článek naleznete také na:

http://ceskoprotichudobe.cz/?id=40-ke-stazeni