Sedm miliard na krku

Datum 31. října 2011 se podle OSN zapíše do historie jako den, kdy počet celosvětové populace dosáhne hranice sedmi miliard. Názory na to, zda by měl růst světové populace vzbuzovat neklid, nebo zda je možné tuto skutečnost nerušeně přejít, se různí.  

K panice jistě důvod není, ale bezesporu se nabízí naprosto legitimní otázka, zda je možné takové množství lidí nasytit. Ačkoliv se na první pohled může zdát, že v době aktuální krize eurozóny nás tento problém až tolik nepálí, v dlouhodobějším horizontu se určitě jedná o zásadní geopolitické téma, které nebude možné ignorovat.

V řeči čísel

První miliardu lidí čítala planeta na začátku 19. století. O dvě stě let později, konkrétně v roce 1999, už demografové napočítali 6 miliard. Dnes každoročně přibude na svět 80 miliónů lidí a další miliardu oslavíme zhruba v roce 2025. Nejrychlejší populační růst zažívají jihovýchodní asijské státy a Afrika, tedy země bojující s vysokou mírou chudoby a podvýživy. Jedná se ale o průměrné odhady, které navíc neberou v úvahu vliv klimatických změn a vyčerpávání přírodních zdrojů, hlavně vodních zásob. Například podle Programu OSN na ochranu životního prostředí (UNEP) se budou do 14 let potýkat s nedostatkem vody celé dvě třetiny populace země, což by mohlo mít značný vliv právě na produkci potravin a reprodukci jako takovou.

Propočty Světové banky říkají, že k uživení lidstva bude třeba zvýšit zemědělskou produktivitu do roku 2050 o 70 procent. Na první pohled se jedná o vysoké číslo, je ale třeba dodat, že za posledních 40 let se se tato produktivita více než ztrojnásobila. Momentálně ale úrodnost klesá a zemědělský sektor se potýká s mnoha problémy, jako jsou nepředvídatelné výkyvy počasí, kontaminace a degradace půdy z nadužívání chemických hnojiv či rozšiřování pouští. Obavy z nedostatku potravin jsou tak na místě. Nicméně stále platí, že aktivity chudší poloviny světové populace nemají zdaleka tak negativní vliv na životní prostředí jako činnost sedmi procent nejbohatších, kteří mají na svědomí celou polovinu všech emisí CO2.

Čínská noční můra

Důsledky růstu světové populace dopadnou také na nejlidnatější národ světa bez ohledu na to, že už v roce 2025 by Čínu o její prvenství měla připravit Indie. Pro zemi, která musí uživit 1,34 miliardy krků a přitom jen desetina její rozlohy se dá využít pro zemědělské účely, představuje produkce potravin klíčovou otázku. Navíc ji straší traumatická zkušenost hladomoru z přelomu padesátých a šedesátých let, který si vyžádal 30 miliónů obětí. Číňané se zaměřili na soběstačnost v produkci potravin, ale od konce devadesátých let začali dovážet sóju. Spotřeba sóji v Zemi středu totiž stále stoupá, a tak dnes musí ze 70 miliónů tun celé čtyři pětiny dovážet. Takto vysoká poptávka vedla k restrukturalizaci zemědělství na západní polokouli, konkrétně ve Spojených státech, Brazílii a Argentině, které jsou jako jediné schopné na tak masivní poptávku odpovědět. Plocha, kterou tyto země vyčlenily pro pěstování sóji, již nyní přesahuje celkovou plochu určenou pro pšenici a kukuřici.

Podobný scénář lze předvídat i u další zemědělské komodity. Je více než pravděpodobné, že se Čína bude muset brzy obrátit na světový trh i kvůli importu obilí. Earth Policy Institute předpovídá, že pokud by Číňané dováželi pětinu své obilné spotřeby, potřebovali by 80 milionů tun ročně. Spojené státy jako největší exportér přitom vyvážejí celkově téměř 90 miliónů tun obilí ročně. Za předpokladu, že průměrný Číňan bude chtít žít svůj „americký sen“ a zvýší svou potřebu do roku 2035 na úroveň dnešního průměrného Američana, bude Čína potřebovat 1,5 miliardy tun obilí, což se rovná 70 procentům dnešní roční celosvětové obilné produkce. Závislost na dovozu základních potravin z USA tak může být pro Čínu noční můrou vzhledem k její strategické pozici největšího amerického věřitele.

Tikající africká bomba

Předpověď, že do roku 2050 se počet obyvatel arabského světa zdvojnásobí, umocňuje už tak výbušnou situaci na Blízkém východě. Libye, Sýrie i Jordánsko dovážejí až 90 procent pšenice a Egypt patří mezi její největší importéry vůbec. Pšenice se nejvíce dováží z oblasti Černého moře, kterou ovšem zasáhly loni požáry, na což Rusko reagovalo zákazem vývozu. Tuto téměř absolutní závislost způsobuje fakt, že Blízký východ a severní Afrika patří geograficky k regionům s nejmenšími vodními zásobami na světě a s minimálními možnostmi pro zavlažování. Nedostatek vody se podepisuje i v plánech dalších arabských zemí. Například Saudská Arábie se připravuje na postupné snižování produkce pšenice a za pět let již předpokládá její úplný dovoz. Celý region navíc slouží jako čerstvý příklad toho, jakou mobilizační sílou mohou působit rostoucí ceny potravin či obavy z hladu.

Potíže se nevyhnou ani subsaharské Africe. Zatímco v roce 1975 byla populace této části země poloviční ve srovnání s Evropou, za 40 let bude čítat dvě miliardy lidí, převážně hladových. Klimatické změny a nešetrné zacházení s přírodou však povedou ke snižování produkce potravin, která je již v současnosti na mnoha částech kontinentu bolestným problémem. OSN kromě toho předpovídá, že rozšiřující se Sahara vyžene až na 60 miliónů lidí z jejich domovů, kteří zamíří v migračních vlnách do Evropy. Navíc věkově bude africká společnost velmi mladá na rozdíl od stárnoucí populace v rozvinutých zemích a spíše náchylná k násilným řešením konfliktů.

Otázku, jak planeta uživí další miliardu lidí, si kladli experti nedávno a zcela jistě si ji budou klást i za několik let, až na imaginárním počítadlu padne cifra začínající osmičkou. V době snižujících se zásob potravin budou ve výhodě ti, kdo vypěstují dostatečné množství potravin, případně ti, kteří budou disponovat dostatečnými finančními prostředky na pronájem půdy v jiných státech, bohatších na přírodní zdroje. Situace by mohla dojít až tak daleko, že vývoz potravin by se mohl stát strategickou zbraní, za kterou by se mohlo velmi draze platit. Momentálně není hlad výsledkem demografických problémů nebo nevyvážené nabídky a poptávky, jedná se primárně o špatná politická rozhodnutí. Do budoucna však nerespektování limitů přírody může vést k zásadnímu snížení produkce potravin, a pak už nebudeme moci klidně spát bez ohledu na to, kolik lidí zrovna běhá po planetě.

Článek vyšel v upravené podobě v Hospodářských novinách.