Strategie konkurenceschopnosti? Ne, plán pro kvalitnější život!

14.7.2011
Strategie nejsou v téhle zemi v oblibě. Aekonomické už vůbec ne. Asi příliš mnohalidem stále připomínají plánování komunistických pětiletek, vynucování jakéhosiumělého společenského konsensu, nebo snahu poroučet trhům. Je to škoda. 

Právě připravovaná připravovanáStrategie konkurenceschopnosti ČRZpět na vrchol 2012-2020  představuje příležitost, jak promyslet čím dál globálnější kontext fungování trhů, dohodnout si dlouhodobější cíle i mezi jinak protichůdnými zájmovými skupinami, a narýsovat konkrétní kroky k jejich naplnění. Ale hlavně, ačkoliv ani podle „analýzy Glopolis“ soubor není bez dílčích zádrhelů, je plánem, jak si v Česku výrazně zpříjemnit život.

Mezinárodní trhy – český HDP je takřka ze dvou třetinzávislý na vývozech – si pojedou po svém bez ohledu na národní strategie.Prosperita se dnes odvíjí hlavně od toho, jak která země či podnik umí trhypřečíst, či lépe formovat ve svůj prospěch. Překvapivě velký podíl naschopnosti uspět v globální konkurenci má ale stát. Efektivní soudy, úřadybez korupce, veřejný dluh pod kontrolou, kvalitní internet a železnice, dobřeplacení učitelé, podpora pro fondy rizikového kapitálu, více polovičních úvazkůči promyšlené čerpání evropských fondů, to vše rozhoduje o tom, jak zajímavé budeČesko pro zahraniční investory a jak úspěšní budou čeští vývozci.

Návrh strategie z pera Ministerstva průmyslu a obchodu(MPO) se ponejvíce odvolává na propad ČR v mezinárodních statistikáchkonkurenceschopnosti. Kupodivu neříká, že velká část navrhovaných reforem byzvýšila kvalitu života Češek a Čechů i bez toho, zda zvedne český export,příliv investic či HDP. Není třeba se příliš rozepisovat o tom, co by pro českouekonomiku, ale hlavně společenskou morálku, uondanou pravidelnými dávkami politickékorupce, znamenalo, kdyby se ke všem státním zakázkám dalo dostat průhledně a bezkřivení páteře. Po peripetiích Řecka je samozřejmá i krajní opatrnost vůčistátnímu zadlužení. Strategie MPO, doplněná padesátkou praktických projektů,však nabízí mnohem víc než poslední předvolební kampaň.

Dostupný internet zmnožuje nejen podnikatelské příležitosti,ale též informace pro osobní či rodinné rozhodování. Vytřídit mezi nimi zrno odplev je však umění, jemuž se učíme za pomoci kvalitního vzdělání, resp.celoživotního vzdělávání. Celé kohorty univerzitně vzdělaných matekv Česku ovšem kupříkladu marně čekají na příležitost rozumně skloubit svoukarieru s rodinou pomocí nabídky částečných úvazků a základní péče o maléděti. Spousty tvůrčích osobností (často s celou rodinou) opouští tuto zemi,protože o jejich nápady či znalosti tu prostě není rozumný zájem.

Výborné české mozky ale neodcházejí jen do zemís většími a bohatšími trhy. Odcházejí za lépe placenými univerzitními avýzkumnými posty, za pružnější pracovní dobou a krásnými cyklostezkami, zaslušnějšími úředníky či taxikáři. Zlepšit v Česku tyto aspekty života sedaří jen velmi, velmi pomalu. A právě v tom spočívá Achillova pata celéstrategie. Zmíněné reformy narážejí na zaběhané zlořády. Není příliš reálné odpolitiků očekávat, že rozjedou účinnou protikorupční strategii, když mezi jinýmpumpařům pravidelně odpouštíme účetní doklad. Těžko také můžeme chtít lepšívzdělání, když o spolupráci se školou svých dětí se zajímá jen minimum rodičů.

Bez změny přístupu k veřejným službám, ale i osobní zodpovědnostise v Česku nezlepší důležité rozměry kvality života, politická kultura, animezinárodní konkurenceschopnost. Spousta se jich hned neprojeví ve vyšším HDP,ale nemůže být sporu o tom, že takové reformy představují přidanou hodnotu proživot v Česku. A jak ukazují příklady ze Skandinávie, právě vysoká společenská,nejen peněžní, přidaná hodnota je tím, co nakonec dlouhodobě obstojí iv mezinárodní soutěži. Tato reflexe ve strategii prozatím chybí. Pokud se výslednáverze zaměří na způsoby, jak reformy lépe promyslet a prosadit (zejména získána svou stranu citelnější podporu českého byznysu), může se stát katalyzátoremširších změn.

Dvě dekády po sametové revoluci u nás pořád leckde přežívápředstava, že demokracie je hlavně o tom, co vše můžu já a do čeho mi ostatní,včetně státu, nemají co mluvit. Stát, stejně jako trh, jsme ale pořád zase jen my- a kvalita našeho soužití.

Článek vyšel také v Hospodářských novinách.