Potravinová krize v souvislostech

Každý, kdo alespoň po očku sleduje pravidelně světové dění, musel zaznamenat současné debaty o nové potravinové krizi. Její příčiny si experti vysvětlují mnoha způsoby a přou se o to, zda za cenový růst potravin mohou finanční spekulace, nebo nepředvídatelné výkyvy počasí. Tento problém však není černobílý, a proto není od věci se nad ním krátce zamyslet.

Nezaprší a nezaprší

V poslední době hraje počasí v produkci potravin čím dál větší roli. Loni vše začalo tím, že američtí farmáři kvůli nízkým teplotám a častým dešťům zasadili zhruba o milion akrů méně kukuřice, než byl březnový plán, a tak cena kukuřice vylétla o deset procent. Mimochodem, Spojené Státy mají na kontě polovinu celosvětového vývozu kukuřice, třetinu vývozu sóji a pětinu vývozu pšenice, proto americká produkce značně ovlivňuje zemědělské trhy na celém světě. Velké škody po sobě zanechaly také přívalové deště v Kanadě, která se ve vývozu pšenice řadí hned za USA a ve vývozu ovsa drží první příčku. Indie, další velký producent pšenice, měla potíže jiného charakteru. Kvůli silným monzunovým dešťům a nedostatku uskladňovacích kapacit hrozilo, že dojde ke zkažení deseti milionů tun obilí a rýže, které obvykle nakrmí zhruba 140 milionů Indů na celý měsíc, z čehož se stalo velmi ožehavé politické téma.

S opačným problémem se během léta potýkalo Rusko. Na začátku prázdnin kvůli nejhoršímu suchu za posledních třicet let ruské ministerstvo zemědělství snížilo oficiální odhady sklizně obilí a po požárech, které zničily přibližně 20 procent veškeré produkce, byl vydán zákaz na vývoz pšenice. Tento krok třetího největšího vývozce pšenice znamenal, že se její ceny ihned vyhouply na své maximum za poslední dva roky. Požáry však byla zasažena i Ukrajina a Kazachstán (i část Ruska u Černého moře), odkud pochází polovina světového exportu ječmene. Z této oblasti dováží obilí především státy severní Afriky a Blízkého východu, a přestože nedochází k nepokojům celosvětově, na současných událostech v Tunisku, Alžírsku, Egyptě, Libanonu či Jordánsku se podepsaly rostoucí ceny potravin významnou měrou. V globalizovaném světě zkrátka všechno souvisí se vším.

Příliš malá planeta

Kromě klimatických změn a vrtkavých rozmarů počasí se potravinová krize často přičítá globálnímu populačnímu růstu. Přestože se tento problém netýká většiny evropských států, odhady říkají, že denně na planetě přibude 230 až 290 tisíc (většinou hladových) krků. To vede k otázkám, zda naše civilizace nenarazila na limity produktivity. Celosvětové množství potravin je ale momentálně dostatečné, to, co je třeba změnit, je distribuce potravin. Mnohé chudé země se zaměřily na vývoz tržních plodin (takzvané „cash crops“ jako je káva, čaj, bavlna, tabák nebo květiny) a samy jsou přitom závislé na dovozu základních potravin. Tyto plodiny jsou obvykle určeny pro „potřeby“ bohatších obyvatel světa a zisky z jejich prodeje jdou ve většině případů do kapsy velkých agropodniků, nikoli chudému farmáři.

Kromě toho ale přichází i nový trend, kterým je kvalitativní i kvantitativní změna jídelníčku některých méně rozvinutých (především asijských) zemí. I když na světě zůstává stále kolem 925 miliónů hladových lidí, roste počet těch, kteří chtějí dosáhnout na potravinový standard západního světa. Například v Číně a Indii se zvyšuje poptávka po mléčných a masných výrobcích, díky (nebo kvůli?) posilující střední třídě, která si může dovolit „luxus“ jako vajíčka či kus šťavnatějšího masa. To však logicky vytváří tlak i na větší produkci krmiva. Jen pro představu, v chudých zemích je roční průměr konzumace masa jednoho člověka 20kg, zatímco v bohatém státě je to 80kg. Již dnes průměrný Číňan zkonzumuje 50kg masa za rok a jeho nároky i nadále porostou. Ve světle těchto čísel však produktivita planety zcela jistě v budoucnosti na své limity narazí.

Oběd, nebo výlet?

Svou roli v cenách potravin hraje i současná energetická politika a boom biopaliv. Cíle vyrábět energii z obnovitelných zdrojů mohou znít atraktivně (ať již kvůli snížení energetické závislosti či kvůli ochraně životního prostředí), kamenem úrazu je však to, že na výrobu těchto „biopaliv“, což je mimochodem zavádějící pojem evokující šetrnost k životnímu prostředí, se používají zemědělské plodiny určené pro výrobu potravin. Například čtvrtina produkce obilí USA (především kukuřice, celkově zhruba 120 milionů tun ročně) je spotřebována na výrobu etanolu, přitom toto množství by stačilo na pokrytí roční konzumace 350 milionů lidí.

Zvýšená poptávka po biopalivech ale také zvýšila zájem investorů o nezhodnocenou půdu, a proto se v posledních letech začala hojně pronajímat půda v chudých zemích (nejvíce v Africe, ale i v JV Asii a Latinské Americe). V této souvislosti se nejčastěji hovoří o takzvaných „záborech půdy“ (neboli land grabbing), kdy hostitelská vláda kvůli vidině zahraničního kapitálu splní investorům téměř jakékoliv podmínky a ti pak mohou zacházet s půdou dle libosti. Často však dochází k velmi necitlivým zásahům do životního prostředí (odlesňování, eroze, degradace půdy, znečistění vodních zdrojů) a do životů malých farmářů, kteří tvoří 80 procent všech hladovějících a půda je pro ně mnohdy jediným zdrojem obživy.

Pokud k podobnému jednání dochází ve větší míře, může mít frustrace lokálního obyvatelstva vliv na celou společnost. Vzorovým příkladem se stal Madagaskar, jehož vláda chtěla poskytnout jihokorejské firmě Daewoo na 99 let k pronájmu polovinu veškeré své orné půdy, což vedlo k násilným politickým protestům a nakonec i ke svržení vlády. Nestabilita v jedné zemi se však může rychle rozšířit po celém regionu a globální hrozba je na světě. Při hlubším zamyšlení pak současná politika biopaliv postrádá logiku. Ve jménu záchrany planety ničí bohaté státy přírodu mimo svá území a zároveň ohrožují základní potřeby těch „méně šťastných“. Jenže výroba biopaliv je dnes výnosný obchod.

Je těžké říct, zda ceny potravin jsou více ovlivňovány výkyvy počasí (jako v případě krize současné), honem za biopalivy, rostoucí poptávkou po potravinách, nebo finančními spekulacemi. Je to tak trochu „od všeho něco“. Vždy hraje roli i aktuální cena ropy, úspěšnost sklizně v největších exportních zemích (nesmíme zapomenout na momentální záplavy v Austrálii a sucho sužující Argentinu, tedy potenciální riziko pro rok příští), či politická krize v zemi největšího producenta určité komodity, jak se ukázalo na ceně kakaa v případě Pobřeží slonoviny. Každopádně se ale zdá, že levným potravinám pomalu odzvonilo a že bez lepšího zacházení s přírodními zdroji a přehodnocení některého chování (především „business as usual“) se potravinové krize začnou objevovat pravidelně.

Článek vyšel v upravené podobě také v „Hospodářských novinách“: http://hn.ihned.cz/c1-49707420-dagmar-milerova-praskova-potraviny-uz-levne-nebudou.