Dovoz levných potravin nic neřeší


Na světě žije 862 milionů lidí, kteří musejí každý den bojovat o to, aby sehnali alespoň trochu jídla. Jde o problém obrovský, ale nikoliv neřešitelný. Účinným lékem je masivní podpora produkce chudých zemědělců i místních a regionálních trhů.

V posledním čtvrtstoletí klesal podíl rozvojové pomoci do zemědělství ze 17 procent v roce 1980 na 3 procenta v roce 2006. Vrcholní političtí představitelé se proto shodli, že hlavní prioritou musí být pomoc drobným zemědělcům v rozvojových zemích, zvláště v Africe. Nedosáhli však konsensu v otázce, jakou roli by v tomto procesu měla sehrát liberalizace zemědělského trhu.

Vezměme konkrétní příklad. – Na Senegal dopadly vysoké ceny základních potravin velmi tvrdě. Přestože se jedná o jednu z politicky nejstabilnějších zemí Afriky, více než polovina lidí zde žije pod hranicí chudoby. Už před prudkým zvýšením cen zde každá druhá domácnost vydávala za jídlo polovinu svého příjmu. Základní potravinou v Senegalu je rýže, jejíž cena se od počátku roku zvýšila o polovinu. Země dováží tři čtvrtiny své spotřeby této potraviny a na růst ceny citelně doplácí. Výsledkem jsou menší porce a méně pravidelná jídla pro značnou část obyvatel. Poté, co v Dakaru došlo v důsledku vysokých cen k nepokojům, vláda ve snaze uklidnit situaci vydala na nákup rýže 7 procent rozpočtu.

Situace Senegalu v tomto směru není rozhodně ojedinělá. Mnohé rozvojové země dnes bez dovozu nedokážou pokrýt poptávku obyvatel po základních plodinách – rýži, pšenici či kukuřici. Přitom by mohly zintenzivnit jejich vlastní produkci nebo alespoň vytvořit společný trh se sousedy.

Fungující zemědělství v chudých zemích by nejen nasytilo hladové, ale hlavně posunulo kupředu celou ekonomiku. Může obstarat obživu a dát kupní sílu milionům lidí. Většina Senegalců, kteří trpí nedostatkem potravin, jsou totiž zemědělci. V celosvětovém měřítku se nejedná rozhodně o výjimku: 70 procent všech chudých lidí žije ve venkovských oblastech a většina z nich jsou drobní zemědělci, kteří často nedokážou uživit sami sebe a svoji rodinu.

Aby se to mohlo změnit, je třeba zajistit jim lepší přístup k půdě, osivu a hnojivům, zlepšit systémy zavlažování a skladování. Zásadní jsou také spolehlivé cesty a silnice, bez nichž není možné dopravit zboží ani na místní trh.

Dosažení vyšších příjmů pro zemědělce v chudých zemích se vedle vyšší produktivity, kvalitnější infrastruktury a dobré zemědělské politiky neobejde bez rozumných cen. Ačkoliv nízké ceny dovážených potravin představují výhodu pro chudé obyvatele měst, v obecném měřítku už tak blahodárně nepůsobí.

V rozvojových zemích totiž často dochází ke stlačování cen domácích výrobků levnými dovozy. V Senegalu v minulosti zaplavila trh levná asijská rýže nebo dotované sušené mléko z Evropy. Tato konkurence, umožněná dotacemi a snižováním dovozních bariér, vede k vytlačování domácích producentů z trhu. Zlepšení situace chudých zemědělců je přitom cestou k vytvoření pracovních míst také ve zpracovatelském průmyslu, službách a jiných sektorech.

Pokud podpoříme a zvýhodníme lokální a regionální zemědělské výrobky před dováženými, mnohé rozvojové země mohou začít efektivněji budovat základ vlastní ekonomiky a předcházet krizím. Nevypadal právě takhle recept, který si evropské státy předepsaly na potravinovou krizi před více než šedesáti lety?

Článek vyšel také v „Hospodářských novinách.“: http://hn.ihned.cz/c1-25418700-dovoz-levnych-potravin-nic-neresi