Cancún zachránil vyjednávání, nikoli však klima

Na přelomu listopadu a prosince se v mexickém Cancúnu uskutečnila již 16. konference stran Rámcové úmluvy OSN o změnách klimatu. Na otázku, zda byla tato konference úspěšná, lze odpovědět ano i ne.

Abychom však mohli hodnotit úspěch konference, je potřeba nejdříve uvést, s jakými očekáváními se na ni jednotliví aktéři sjížděli. Po loňském „fiasku“ v Kodani se ukázalo, jak hodně jsou jednotlivé státy nejednotné a jak rozdílné pozice k řešení klimatických změn zaujímají. Namísto očekávaného nového „post-kyotského“ protokolu byl přijat velmi vágní text obsažený v kodaňské dohodě, která však byla dohodou pouze politickou a nikoli právně závaznou. Cílem mexického předsednictví bylo tedy znovu vrátit mezinárodnímu vyjednávání důvěryhodnost a nastavit konkrétní kroky tak, aby mohla být globální dohoda přijata příští rok v jihoafrickém Durbanu.

I když se může zdát, že se Mexičané chtěli vyhnout procesu schvalování nového protokolu a nenastavili si laťku příliš vysoko, při bližším pohledu musíme uznat, že jejich ambice nebyly rozhodně malé. Ještě předposlední den cancúnské konference bylo mnoho delegátů a pozorovatelů značně skeptických k tomu, že je možné nalézt společný kompromis, na který by přistoupily všechny zúčastněné země. Prakticky ve všech důležitých otázkách se klíčoví aktéři rozcházeli a z prohlášení zástupců jednotlivých zemí nebyla cítit příliš velká vůle k ústupkům. Návrh závěrečného textu „Cancúnské smlouvy“ byl účastníkům předložen až v podvečerních hodinách poslední den konference. Jednotlivé delegace měly tedy pouze pár hodin na to, aby třicetistránkový dokument vyhodnotily a rozhodly se, zda ho přijmou.

Těsně před půlnocí byli zástupci všech států svoláni do hlavního konferenčního sálu Hotelu Moon Palace, aby představili své stanovisko k textu závěrečné smlouvy. Všechny delegace se k dokumentu vyjádřily s většími či menšími výhradami, ale nakonec ho přijali. Jedinou výjimkou byla Bolívie, která v emotivním projevu vyjádřila velmi silný nesouhlas. V tu chvíli zavládlo mezi všemi účastníky velké napětí, jelikož podle schvalovacích pravidel UNFCCC musí být rozhodnutí přijato jednomyslně. Všichni mlčky čekali na reakci prezidentky konference, mexické ministryně zahraničí Patricie Espinosy, která po rychlé konzultaci se svými poradci prohlásila dokument za schválený. Bolívie se ještě jednou snažila vznést námitku, že nebyl dodržen konsensus a smlouva tedy nemůže být přijata. Tato námitka byla pouze zapsána jako poznámka a za velkého aplausu ve stoje byla kolem čtvrté hodiny ranní schválena Cancúnská dohoda. V následujících chvílích vyjádřily mnohé delegace velkou pochvalu Mexiku, které sehrálo díky svému strategickému postavení (Mexiko má velmi dobré vztahy prakticky se všemi důležitými aktéry jak mezi rozvojovými, tak vyspělými, ale především mezi „problematickými“ latinskoamerickými státy) ve vyjednávacím procesu nezastupitelnou roli. 

Otázkou však zůstává, co nová smlouva přinesla a zda dostatečně posunula vyjednávací proces k dosažení nové dohody v příštím roce. I když se dá považovat za úspěch už to, že smlouva byla vůbec přijata, čímž byla dokázána vůle jednotlivých zemí v procesu pokračovat, stále zůstává řada klíčových otázek nedořešena. Smlouva neobsahuje konkrétní závazky vztahující se k nejdůležitějšímu bodu celého vyjednávání, tedy o kolik a do kdy jednotlivé země budou snižovat produkci emisí skleníkových plynů. Cancún si v tomto ohledu nic nezadá s Kodaní, nepřinesl žádný pokrok. 

Vyspělé státy podmiňují přijetí nových závazků důslednějším zapojením rozvojových zemí (hlavně pak velkých rozvojových ekonomik) do jejich naplňování. Naopak rozvojové země zastoupené ve skupině G-77 stále požadují, aby hlavní odpovědnost, tedy i snižování emisí, nesly hlavně bohaté státy, které mají na emisích historicky větší podíl, přičemž závazky chudých zemí by měly být pouze dobrovolné. Klíčový rozpor mezi státy tedy panuje v tom, zda prodloužit či neprodloužit Kyotský protokol o druhé období. Hlavními odpůrci druhého období jsou především Japonsko, Rusko, Kanada a USA. Ti argumentují, že by měla být dojednána pouze nová dohoda, která bude zavazovat ke snižování produkce emisí, popřípadě jejich růstu, všechny významné emitenty. To však vyjednávání dostává do značně patové situace, jelikož rozvojové země jsou ochotny přijmout novou dohodu pouze pod podmínkou druhého období Kyotského protokolu. Roli určitého prostředníka tak může sehrát EU, která je za určitých podmínek ochotna přistoupit na obě varianty, tedy jak na druhé období Kyotského protokolu, tak přijetí nové dohody. 

I když tedy hlavní otázka celého vyjednávání vyřešena nebyla, došlo v Cancúnu k posunu alespoň v určitých oblastech. Za jeden z největších úspěchů můžeme považovat založení Zeleného klimatického fondu, jenž by měl spravovat značnou část klimatických financí, které by měly do roku 2020 představovat částku 100 mld. USD ročně. Cancúnská smlouva však již neupřesňuje, jak by se jednotlivé zdroje financí měly na této částce podílet. Dalším dílčím úspěchem je pokrok v otázkách transferu technologií či v problematice odlesňování pralesů. Bohužel žádná z těchto otázek nebyla v Mexiku dořešena zcela a bude nutno mnoho věcí dojednat v průběhu příštího roku.

Obecně lze tedy říci, že Cancún svá očekávání naplnil, nicméně před vyjednávači stojí velmi obtížný rok a má-li být celý proces završen v prosinci 2011 v JAR, musí jednotlivé státy ukázat mnohem více odvahy k ambicióznějším závazkům a kompromisům než ukázaly v Mexiku.