Jak vyhrát boj s hladem?

V říjnu se v Praze konala mezinárodní konference „Boj s hladem cestouzodpovědného obchodu a udržitelného zemědělství“, která se zaměřila na možnostinaplnění Prvního cíle tisíciletí. Hlavní poznatky z konference představuje Dagmar Milerová Prášková.

U příležitosti letošního Světového dne výživy uspořádal Glopolis ve spolupráci s partnerskými organizacemi Heinrich Böll Stiftung a Misereor v rámci projektu EcoFair Trade Dialogue mezinárodní konferenci „Boj s hladem cestou zodpovědného obchodu a udržitelného zemědělství“, zaměřenou na možnosti naplnění Prvního cíle tisíciletí, tedy snížení počtu chudých a hladovějících lidí ve světě, nastolením férovějších podmínek světového obchodu a propagací ekologických forem zemědělství. Konference se kromě mnoha odborníků a zástupců neziskového sektoru z Evropy zúčastnili také zástupci neziskových a farmářských organizací z Keni, Indie, Filipín a Burkiny Faso. Jejich příspěvky potvrdily skutečnost, že současný systém světového obchodu znemožňuje zlepšení situace venkovského obyvatelstva, které tvoří největší podíl chudých na světě.

Temná stránka liberalizace

Situaci v rozvojových zemích přiblížila v úvodu konference Louiza Kabiru z Keňské komise pro lidská práva (Kenyan Human Rights Commission). Dnešními hlavními problémy Keni jsou bezesporu zadluženost země, nedostatek finančních zdrojů, zabírání půdy, špatné postavení domácích producentů potravin, rostoucí populace a vysoký počet lidí nakažených HIV/AIDS. Kvůli liberalizaci obchodu a programům strukturálního přizpůsobení (SAPs), které se řídí neoliberálním modelem rozvoje a upřednostňují principy tržního hospodářství, se z Keni stal čistý dovozce potravin. Ceny dovezených potravin se přitom díky dotacím pro farmáře Severu pohybuje tak nízko, že s přehledem převálcují lokální produkci. Přestože Světová banka přiznala v roce 2007 selhání těchto programů, i nadále propaguje liberalizaci světového obchodu. Podle Louizy Kabiru je zde však patrný dvojí metr, protože například Moldávie nebo Balkánské státy plně neliberalizovaly své trhy, kdežto země rozvojového světa jsou k tomu nuceny. Keňa, stejně jako ostatní země Jihu, také doplácí na volatilitu cen potravin i na neschopnost konkurovat evropským farmářům.

Názory Louizy Kabiru podpořila další keňská účastnice konference Hellen Yego, farmářka a členka Federace východoafrických farmářů (Eastern African Farmers Federation). V Keni podle jejích slov, stejně jako ve většině dalších afrických zemí, tvoří zemědělství páteř národní ekonomiky (pro představu v Keni žije 80 % obyvatelstva na venkově, z toho jsou tři čtvrtiny malí farmáři). Je však velmi limitováno požadavky liberalizace trhu s potravinami ze strany mezinárodních obchodních institucí. Hellen Yego ale s hořkostí konstatovala, že je to i keňská vláda, která propaguje ekonomické liberální reformy jako prostředek pro své vlastní zájmy. Konkrétním problémem keňských farmářů je pak vládní politika upřednostňovaných plodin, které stíhá sankcemi ty producenty, kteří pěstují jiné, než stanovené plodiny, jakými jsou káva, čaj, květiny, pšenice, rýže a kukuřice. V nejhorším postavení se pak nacházejí zejména ženy – farmářky, kterým jsou vzhledem k trvající dominantní roli mužů upírána vlastnická a dědická práva k půdě. Nedávné iniciativě usilující o zrovnoprávnění žen a mužů ve vlastnických právech k půdě ale Keňané v národním referendu řekli „ne“.

Částečně odlišnou realitu indické společnosti představila na konferenci Sagari Ramdas z organizace Anthra, zabývající se živočišnou výrobou a udržitelným zemědělstvím. Indie je totiž zemí mnoha paradoxů, na jedné straně prudce roste počet indických milionářů, na druhé straně 43 % indických dětí trpí podvýživou. Také počet lidí, žijících s méně než 1,25 dolary na den, převyšuje celkový počet chudého obyvatelstva celé subsaharské Afriky. Malí indičtí farmáři se ale potýkají se stejnými problémy jako jejich kolegové v ostatních zemích nerozvinutého Jihu. Kvůli neoliberálním reformám klesly investice do zemědělství, stát přestal hrát zásadní roli při poskytování základních služeb a ochranných sítí, produkci potravin drží v rukou velké agropodniky a mnoho farmářů se přeorientovalo na pěstování jedné konkrétní tržní plodiny. Sagari Ramdas vidí hlavní problém v tom, že hospodářství je řízeno motivem výdělku, přitom ale podle ní nelze spekulovat s cenami potravin jako s cenami nemovitostí již z podstaty věci samé, protože nelze spekulovat s lidskými životy. Zdůraznila také, že problémem není nedostatek potravin či půdy, ale nákupní síla obyvatelstva. Velkým producentům se prostě vyplatí prodat produkci jako krmivo pro dobytek do Evropy, protože výkupní cena je vyšší.

Zemědělství v roli outsidera

Ranja Sengupta z indické neziskové organizace Third World Network mluvila o tom, že se obecně velmi podceňuje role zemědělství. Je to prý tím, že v celkovém hrubém domácím produktu tvoří zemědělský sektor většinou jen malé procento (v Indii 22 %), přitom je ale v zemědělství obvykle zaměstnána více jak polovina obyvatelstva (60 % v indickém případě), což má zásadní vliv na potravinovou bezpečnost obyvatel. Ta je definována jako stálý přístup všech lidí k dostatečnému množství kvalitních potravin. Ranja Sengupta také poukázala na nevyvážené vyjednávání o dohodách volného obchodu mezi Indií a rozvinutými státy jako je Evropská unie, Japonsko či Austrálie. Ty jsou velmi komplexní a požadují odstranění veškerých bariér ze strany rozvojových zemí. Rozvinuté země však nejsou ochotny zbavit své producenty privilegií (například zemědělských evropských dotací), které jim umožňují vyvážet své produkty za nízké ceny. Těmto cenám však nejsou farmáři z Jihu schopní konkurovat, protože jsou mnohdy nižší, než je výrobní cena produktu. O konkurenceschopnosti nemůže být proto řeč.

Filipínské problémy nastínila ve svém příspěvku Arze Glipo (Integrated Rural Development Foundation). Filipíny se potýkají s nejvyšší nezaměstnaností v jihovýchodní Asii, 23 procent Filipínců přežívá s méně než 1,25 dolary na den, 44 % obyvatel s méně než 2 dolary. Zemědělství přispívá jen 14 procenty do hrubého domácího produktu. Kořeny chudoby podle ní leží ve velké majetkové nerovnosti, půda a produktivní zdroje jsou totiž soustředěny v rukou jen několika málo bohatých rodin a agropodniků. Exportně zaměřená ekonomika a závislost na dovozu zbrzdila domácí produkci a ze zahraničního obchodu profituje jen několik velikých společností. Produktivita je proto nízká, ale výrobní ceny vysoké, a tak nejsou filipínští producenti konkurenceschopní. Na většinu domácích problémů ale nemá vláda řešení, a proto je situace na Filipínách velmi vážná.

Je libo sklenici evropského mléka?

Negativní aspekty evropského exportu představili na příkladu Burkiny Faso Korotoumou Gariko, producentka mléka a členka Rolnické konfederace, a Maurice Oudet, misionář spolupracující s rolnickými asociacemi. Oba dva se shodli na zničujícím vlivu dovozu mléčných výrobků na domácí producenty. Evropská unie totiž do Afriky vyváží sušené mléko, jehož kvalita není příliš vysoká díky přidávanému rostlinnému tuku. Jeho cena je však nízká, a proto mu obyvatelstvo dává přednost před lokální produkcí čerstvého mléka. Problémem Afriky není nedostatek potravin, ale záplava levných základních potravin z rozvinutých zemí, která způsobuje, že se farmáři v rozvojových zemích neuživí. Podle Korotoumou Gariko se také ukázalo, že o potravinové krizi se začalo mluvit až ve chvíli, kdy zasáhla celý svět, v nerozvinutých státech ale existuje tato krize již mnoho desetiletí.

Na otázku, jak vyhrát boj s hladem a odstranit chudobu ve světě, našli všichni řečníci stejné odpovědi. Snížení chudoby a počtu hladovějících lze dosáhnout především podporou malých farmářů. Změny současného stavu vyžadují na mezinárodní úrovni silnou politickou vůli, reformu obchodu a investičních politik, vytvoření obchodních pravidel respektujících lidská práva, regulaci komoditních spekulací, mezinárodní pravidla pro investice do půdy (bránící nešetrným záborům půdy) a uznání potravinové svrchovanosti, tedy práva země svobodně si zvolit, jaké plodiny chce pěstovat a konzumovat, přičemž tato volba by měla vycházet z potřeb vlastního obyvatelstva, nikoli z poptávky mezinárodního trhu.

Na národní úrovni je třeba podporovat ekologicky a sociálně udržitelného zemědělství, zajistit účast malých farmářů při tvorbě politik potravinové bezpečnosti, dát prostor farmářským organizacím, zajistit spravedlivé pozemkové reformy, odstranit korupci, zlepšit postavení žen a možnost reálné obrany při porušování lidských práv.

Článek byl zveřejněn také na „www.rozvojovka.cz“: http://www.rozvojovka.cz/jak-vyhrat-boj-s-hladem_223_885.htm