Jak zabránit ekonomické de-globalizaci

Hlavním tématem listopadového summitu dvaceti největších ekonomik světa byla hrozba měnové války. Ivan Lukáš se ve svém článku zamýšlí nad cestou z napjaté situace.

Jedním z hlavních témat listopadového summitu zemí G20 v Soulu byla hrozba měnové války. Tlak, který v poslední době vyvíjejí Spojené státy americké spolu s řadou evropských lídrů na Čínu, aby méně regulovala yuan a povolila jeho revalvaci, však není úplně trefou do černého při hledání cesty z napjaté situace. Problémy měnové války a obecněji problémy spojené s globálními obchodními nerovnováhami, které jsou tak zásadní pro mezinárodní spolupráci, vyžadují zaměřit se na daleko důležitější otázky. Finanční analytikové se shodují v tom, že by měl být položen větší důraz na monetární politiku USA a na strukturální reformy v této zemi i v Číně, stejně jako na reformu mezinárodního měnového systému.

Martin Wolf z Financial Times správně poznamenal, že nominální revalvace renminbi není ani nevyhnutelnou ani postačující podmínkou pro řešení měnové krize a globální nerovnováhy. Nevyhnutelnou není proto, že to může být vyšší inflace, která přinese změny v relativních cenách. A postačující není proto, že i kdyby k revalvaci došlo, pořád bude potřeba zvýšit utrácení poměrně k výrobě v samotné Číně. Nominální změna hodnoty čínské měny je tak spíš usnadňujícím faktorem než strukturálním řešením.

Naopak to, co se jeví jako současná největší hrozba pro globální rovnováhu, je monetární politika americké federální banky. Nová vlna kvantitativního uvolňování (QE2) má do finančních trhů napumpovat dalších 600 miliard dolarů. Pokud tento krok nepůjde ruku v ruce se strukturálními reformami v USA, přelije se kapitál do jiných, především tzv. vynořujících se ekonomik (emerging markets). To způsobí další zhodnocení jejich měny, a tudíž přispěje k novému měnovému napětí a v nejhorším případě i k obchodnímu protekcionismu. Zdá se, že tento tah ze strany Fedu (Americká centrální banka) vnímá jako problém stále více politických špiček. Americká monetární politika se stává terčem kritiky ze strany mnohých zemí. Nejhlasitěji se ozývá Čína, což je pochopitelné, vzhledem k tlaku, který na ni Spojené státy vyvíjejí, zatímco sami manipulují s dolarem pomocí monetární politiky. Německý ministr financí Wolfgan Shauble označil politiku Fedu za „bezradnou“ a zvyšující „vratkost mezinárodní ekonomiky“. Ministr financí Jižní Afriky má za to, že americká monetární politika „podkopává ducha mezinárodní spolupráce“. Ke kritice se přidala i tak těžká váha jakou je Brazílie.

A konečně, spíš než tlaku na Čínu za účelem revalvace její měny by se světoví lídři měli víc věnovat debatě o reformě globálního měnového systému, která je zásadní pro řešení všech nastíněných problémů. Návrh prezidenta Světové banky Roberta Zoellicka vrátit se k modifikované verzi zlatého standardu je jedním z možných řešení. Nabízejí se však i jiná řešení, jako například větší role pro Zvláštní práva čerpání (Special drawing rigths, SDR), systém vedoucích měn, na které by byli napojeny regionální měny, nebo globální rezervní měna složená z koše hlavních měn. K žádné zásadní dohodě, která by mohla přispět k řešení nastíněných problémů, bohužel na summitu v Soulu nedošlo. Otázkou je, jestli má smysl doufat, že příští „gé dvacítka“ tyto problémy vyřeší anebo je lepší hledat pro jejich řešení alternativní instituce. Ale to už je téma na jiný článek.