Růst versus udržitelný úpadek? Používáme špatnou metodologii

Jiří Čáslavka přispívá do debaty o alternativách měření veřejného blaha. Ve svém článku zmiňuje také závěry zprávy tzv. Stiglitzovy komise, která se věnuje revizi způsobů, jak měřit rozvoj a sociální pokrok společnosti.

Koncem října vyšel v Hospodářských novinách komentář Jana Macháčka, který polemizuje s proslovem Václava Havla na letošním Fóru 2000. Rád bych do této debaty vnesl ještě další úhel pohledu, který namísto zbytečně vyhroceného „růst versus úpadek“ (byť udržitelný), vidí realistické východisko v revizi přístupů k měření ekonomického rozvoje a sociálního pokroku

Přestože souhlasím s Václavem Havlem, že ne všechno je možné změřit, v komplexních společnostech našeho typu nejde plavat nazdařbůh v moři neuspořádaných údajů. K politickým a ekonomickým rozhodnutím potřebujeme statistické údaje. Problém je tedy spíše v tom, že používáme špatnou metodologii, takže se potom nesmíme divit, že máme tendenci zaměřovat pozornost na cíle, které nevedou ke zlepšování kvality života lidí. Dosavadní způsoby řízení hospodářství a sociálního rozvoje založené na tradičních ukazatelích tak trochu připomínají pilota snažícího se nalézt nejlepší kurs bez spolehlivého kompasu.

Problematické HDP

Jen málo konceptů se dnes těší takové posvátné úctě, jako je růst HDP, a to je ten hlavní problém. Samozřejmě že měříme i jiné ukazatele, ale indexu HDP se dostává bezkonkurenčně největší pozornosti, takže se nabízí otázka, zda je to opravdu to hlavní a nejdůležitější měřítko zvyšování kvality našich životů. Dalo by se jistě namítnout, že HDP prostě měří celkovou produkci statků a služeb a je chybou z tohoto ukazatele odvozovat ekonomický rozvoj a sociální pokrok. To je jistě pravda, chyba není v HDP, ale ve významu, který mu připisujeme. Ostatně toto si uvědomoval již samotný Simon Kuznetz, který byl za svoji průkopnickou práci v oblasti měření hrubého národního produktu oceněn Nobelovou cenou. Bohužel se stalo přesně to, před čím varoval. HDP je nesprávně interpretován jako index veřejného blaha a „růst růstu“, je tedy cílem sám o sobě. Zdá se, že jsme v podobné situaci jako ve třicátých letech minulého století před vynálezem HDP – sice již neplaveme nazdařbůh v moři neuspořádaných údajů, ale plaveme v moři různých indexů, z nichž se žádný dosud ani zdaleka nepřibližuje významu HDP, který ale nevypovídá o skutečném bohatství společnosti.

Kvalita života

Jak vyplývá z výsledků nedávného průzkumu veřejného mínění Eurobarometr, více než dvě třetiny občanů EU si myslí, že vedle tempa růstu je podstatná také jeho kvalita, tedy že by vlády měly klást větší důraz na sociální a ekologické aspekty. Občané si také stále více uvědomují, že často není žádná souvislost mezi růstem HDP a růstem jejich příjmů, i při růstu HDP mohou příjmy většiny obyvatelstva stagnovat či dokonce klesat a dokonce se během období růstu HDP nemusejí ani vytvářet nová pracovní místa. HDP totiž nijak neodráží rozdělení bohatství ve společnosti a v mnoha zemích, jejichž hrubý domácí produkt dosahuje poměrně vysoké úrovně, existují propastné rozdíly mezi bohatými a chudými. A hlavně, nepříznivé dopady hospodářské činnosti na životní prostředí jsou stále evidentnější, takže je potřeba v rámci národního účetnictví více pracovat s negativními externalitami.

Stiglitzova komise

Na tyto a další otázky dává odpověď nedávno publikovaná zpráva komise věhlasných ekonomů a sociologů v čele s nositelem Nobelovy ceny Josephem Stiglitzem, která doporučuje odklon od měření produkce k měření příjmu, spotřeby a dostupných zdrojů domácností a sledování nerovností. Dále navrhuje odlišovat kvalitu života současné generace a udržitelnost života generací příštích, tedy měřit zásoby fyzického, přírodního, lidského a sociálního kapitálu. Kvalita našich životů závisí podle komise nejen na ekonomických zdrojích, ale také na službách veřejného sektoru (vzdělávání, zdravotní a sociální služby, bezpečí veřejných prostranství, dostupnost bydlení, míra zaměstnanosti). Na opravdu respektovaný souhrnný index si sice ještě nějaký čas počkáme, je však důležité, že existují zárodky politické vůle ke změně. Toto je podle mého názoru skutečně reálná cesta, která nás může dovést k udržitelnější společnosti, cesta, jež není založena výlučně na hospodářském růstu, ale je rovněž určována sociálními a environmentálními faktory. Tedy žádný úpadek, naopak.

Pokud se chcete více seznámit s tématem, o němž článek Jiřího Čáslavky pojednává, můžete si přečíst publikaci „Indikátory blahobytu“: http://www.zelenykruh.cz/dokumenty/indikatory-blahobytu-2010.pdf“ title=“Indikátory blahobytu, kterou právě vydal Zelený kruh a Hnutí Duha v Edici APEL.

Článek vyšel také v „Hospodářských novinách“: http://caslavka.blog.idnes.cz/c/165405/Rust-versus-udrzitelny-upadek-Pouzivame-spatnou-metodologii.html