Jak zachránit reputaci před Cancúnem?

Článek k aktuálnímu dění na poli klimatických jednání, která vyvrcholí v prosinci 2010 na summitu OSN v mexickém Cancúnu.

Kodaňská konference OSN o změnách klimatu nepřinesla očekávaný výsledek, tedy právně závaznou smlouvu, která by měla nahradit Kyotský protokol, jehož platnost vyprší již v roce 2012. Místo takového dokumentu byla přijata pouze politická dohoda, tzv. Kodaňská smlouva, kterou k dnešnímu datu podepsalo více než 120 zemí. Podle mnoha pozorovatelů bylo největším úspěchem nepříliš vydařené konference dosažení příslibu vyspělých států k finanční podpoře rozvojových zemí. V rámci Kodaňské dohody se bohaté státy zavázaly, že do roku 2012 poskytnou chudým zemím na adaptační opatření a na rozvoj nízkouhlíkové ekonomiky 30 miliard dolarů (tzv. Fast Start Finance – FSF). Postupně by se pak měla tato pomoc navyšovat až na částku 100 miliard dolarů ročně do roku 2020.

Dohoda však kromě nových zdrojů, jenž by měly jít nad rámec již plánované rozvojové pomoci, neuvádí příliš jasná pravidla, jak by jednotlivé státy měly své příspěvky poskytnout. K prvnímu vystřízlivění došlo již v lednu tohoto roku, kdy vyspělé země začaly zveřejňovat, kolik a jak hodlají na klimatické finance přispět. Podíl Evropské unie byl stanoven na 7,2 miliardy eur, tedy 2,4 miliardy ročně. I když bylo této částky dosaženo, z velké části se nejednalo o nové zdroje, ale o prostředky z již plánované zahraniční rozvojové spolupráce (ZRS) nebo dokonce o půjčky. Česká republika v tomto případě nebyla výjimkou. Česká vláda slíbila poskytnout na tříleté období 12 milionů eur, avšak celá tato částka pocházela z plánovaného rozpočtu na ZRS. Nešlo tedy o nové a dodatečné zdroje, jak uvádí Kodaňská dohoda.

Na přelomu května a června se v německém Bonnu uskutečnilo dvoutýdenní setkání pracovních skupin Úmluvy OSN o klimatických změnách (UNFCCC), kde měly jednotlivé státy představit národní příspěvky k FSF. Bohužel ani tentokrát nepřišly s jasnými čísly a konkrétní strukturou. Doposud své příspěvky zveřejnilo pouze 20 členských států, které spolu s Evropskou komisí představují 64 % ze společného závazku EU. Pouze 73 % z těchto peněz tvoří granty a ve zbylých případech jde o půjčky (tzv. soft loans). Větší část, konkrétně 61 % prostředků, bude distribuována skrze dvoustrannou a 39 % skrze mnohostrannou pomoc, tedy jako příspěvky do mezinárodních organizací. Rovněž finance na adaptace a mitigace (opatření na snižování emisí) nejsou rozloženy rovnoměrně. Na adaptační opatření je vyhrazeno pouze 37 % ze zatím zveřejněných prostředků. Největším problémem však stále zůstává absence společné definice „nových a dodatečných“ zdrojů. Podle rozvojových zemí a nevládních organizaci by mělo jít o prostředky, které půjdou nad rámec závazků vyspělých zemí na rozvojovou spolupráci. Potíž je však v tom, že mnoho evropských států v současné době za těmito závazky daleko zaostává.

Tato nepřehledná situace však příliš nevylepšuje už tak pošramocený obraz vyspělých zemí v rámci mezinárodního vyjednávání. Na konci července se v brazilském Rio de Janeiru sešli zástupci států skupiny BASIC (Brazílie, Jihoafrická republika, Indie, Čína), aby prodiskutovali vzájemné pozice před prosincovou klimatickou konferencí v Cancúnu. Představitelé zúčastněných zemí společně vyjádřili nespokojenost nad způsobem, jakým průmyslové státy naplňují svoje finanční závazky. Ministři všech zemí se shodli na tom, že pro dosažení pozitivního výsledku v Cancúnu bude klíčové, jak bohaté státy vyjasní financovaní boje s klimatickými změnami. Ve společném prohlášení vyzvali vyspělé státy k tomu, aby byl vytvořen jasný operační rámec, jenž by zajistil co nejefektivnější využití poskytnutých financí. Současně by měl zaručit to, že jde skutečně o nové zdroje. Ministři také upozornili na nutnost detailního a komplexního zveřejnění všech informací o poskytnutých financích. Stejně tak nezbytné je podle nich rovnoměrné rozložení prostředků podle akčního plánu z Bali, tedy aby byly pokryty všechny hlavní pilíře – adaptace, rozvoj a transfer nízkouhlíkových technologií.

Také bývalý šéf sekretariátu UNFCCC Yvo de Boer se v nedávném rozhovoru vyjádřil, že pokud chtějí vyspělé státy znovu získat důvěru rozvojových zemí a dojít v Cancúnu k nějakému pokroku, je nezbytné, aby vyjasnily strukturu svých finančních příspěvků na boj s klimatickými změnami. Po roce 2012 by klimatické finance měly začít rapidně narůstat, je tedy nutné, aby se státy co nejdříve dohodly na jasné a transparentní struktuře budoucích zdrojů.

S tím, že ani konference v Cancúnu nepřinese dohodu, která by nahradila Kyotský protokol, se už smířili prakticky všichni. Bude však důležité, aby se účastníci konference dohodli na jasných a konkrétních krocích, jak této dohody dosáhnout v roce 2011 na další klimatické konferenci v Jihoafrické republice. Pokud ovšem rozvojové země nebudou mít důvěru, že vyspělé státy svých závazků dostojí, bude velmi obtížné nalézt společnou pozici.