Možnosti rozvoje v separatistických regionech

V roce 1947 byl Georgem Marshallem představen plán na obnovu Evropy, jejíž infrastruktura, sociální i ekonomický systém byly těžce zasaženy událostmi 2. světové války.V následujících pěti letech investovaly USA do poválečné obnovy Evropy okolo 12 mld. USD. Díky masivní humanitární pomoci a dobře promyšleným investicím do infrastruktury se počátkem padesátých let podařilo rychle obnovit životní úroveň obyvatel z předválečné epochy. Tento výrazný úspěch při obnově Evropy vede k tomu, že volání po obdobě Marshallova plánu dnes zaznívá poměrně často i pro jiné regiony, jež si v nedávné době prošly ozbrojeným konfliktem. Nutno ovšem dodat, že podmínky Evropy z konce čtyřicátých let 20. století byly výrazně odlišné od všech zemí, které si prošly válkou v nedávné minulosti. Evropská infrastruktura sice byla velmi zničená, nicméně institucionální prostředí a know-how, potřebné pro absorbci pomoci, zůstaly zcela netknuté. Západní Evropa byla navíc pro USA klíčovým spojencem v boji proti rozšiřování komunismu. S koncem studené války tato ideologická motivace z rozvojové pomoci zmizela a donorské země dnes velmi zvažují, komu věnovat svou ekonomickou, politickou a morální podporu.

Vedle klasické humanitární pomoci, která má za cíl prostřednictvím hmotných dodávek stabilizovat situaci v nejhůře postižených oblastech bezprostředně po válce, nejsou donorské země příliš ochotné poskytovat do konfliktních regionů dlouhodobější programy obnovy z důvodu vysoké pravděpodobnosti nové eskalace násilí. Už jen z těchto důvodů je zřejmé, že plošné programy postkonfliktní obnovy podobné Marshallovu plánu nejsou na počátku 21. století realizovatelné.

Mezinárodní společenství se tedy musí snažit podporovat rozvoj ve válkou postižených regionech prostřednictvím konkrétněji zaměřených programů obnovy, mezi něž patří tradičně humanitární pomoc a rozvojová spolupráce. Jedná se o koncepty, jejichž možnosti jsou poměrně široké, nikoliv však bezbřehé. Mají svá teoretická východiska, zákonné, rozpočtové i etické limity. A právě vymezení mantinelů pro pozitivní působení prostřednictvím zahraničních rozvojových intervencí je primárním cílem tohoto textu. Klíčovými otázkami v teoretické rovině tedy bude, jakou roli by v postkonfliktní rekonstrukci měly sehrávat humanitární pomoc a rozvojová spolupráce? A zda je žádoucí, aby humanitární pomoc a rozvojová spolupráce v regionech s přetrvávajícím napětím byly politizovány a staly se nástroji k ukončení vleklých konfliktů.

Studie se bude týkat separatistických regionů, jelikož jejich postavení se především v oblasti rozvojové spolupráce výrazně odlišuje oproti postavení jiných regionů bez separatistických tendencí. Jejich specifičnost bude ukázána v případové studii Abcházie.

Teoretická východiska k uchopení nastolených otázek budou popsána na základě sekundární literatury na téma postkonfliktní rekonstrukce, následně bude teorie aplikována na analýzu výsledků činnosti zahraničních rozvojových aktivit při poválečné obnově Abcházie.

Přečtěte si celý text „Možnosti rozvoje v separatistických regionech prostřednictví humanitární pomoci a rozvojové pomoci“ soubor.