Kodaňská dohoda – jeden krok vpřed, dva nazpět?

Představitelé 193 zemí světa, kteří dva týdny jednali v Kodani o klimatické budoucnosti světa, světovou veřejnost nepotěšili.

Dlouho očekávaná konference, která měla završit dvouletý maraton jednánípod hlavičkou Rámcové úmluvy OSN o změnách klimatu (UNFCCC), nepřineslažádoucí výsledek. Místo právně závazného dokumentu, který by zaujalpozici Kjótského protokolu, byla uzavřena pouze kompromisní dohoda svelmi obecnými cíli. Když generální tajemník OSN Ban Ki-Moon v duchuletošní kampaně OSN na podporu nové klimatické dohody v sobotu dopoledneprohlásil, že státníci dohodu konečně přijali, jen málokdo měl důvod koslavám. Zástupci mnoha nevládních organizací na adresu nové dohodydokonce vzkázali, že je lepší žádná, než špatná dohoda.

Obecný jazyk jednotlivých ustanovení dohody dokládá neschopnost světových lídrů dosáhnout pokroku v zablokovaných jednáních a nalézt společnou řeč nad nejdůležitějšími body budoucího režimu na ochranu klimatu. Vlnu nevole vzbudil i způsob přijetí dohody, neboť na vzniku výsledného kompromisního návrhu, tzv. Kodaňské dohodě, se podílely pouze Spojené státy, Čína, Indie, Brazílie a Jižní Afrika. Všechny strany úmluvy vzaly její text po celonočním vyčerpávajícím jednání pouze na vědomí. Proti dokumentu vystoupily některé ostrovní rozvojové státy a nejméně rozvinuté země, které poukázaly na jeho neschopnost předcházet dramatickým změnám zemského klimatu. Hlasitými kritiky byly zejména Súdán a některé státy Latinské Ameriky (Bolívie, Venezuela, apod.). Celkově se zdá, že dohoda v určitých aspektech spíše podlamuje akční plán z Bali, než aby ho dále rozvíjela.

Kodaňská dohoda přijímá doporučení Mezivládního panelu pro změny klimatu (IPCC), aby nárůst průměrné globální teploty nepřesáhl 2°C. Díky vyjednávacímu úsilí malých ostrovních států může být tento dlouhodobý cíl v případě nutnosti přehodnocen ve prospěch teplotní hranice, která bude ještě o půl stupně nižší. Součástí textu dohody jsou prázdné přílohy, v nichž by měly rozvinuté a rozvojové země do konce ledna 2010 vyčíslit konkrétní závazky ke snižování produkce skleníkových plynů resp. k omezování tohoto růstu. Dle interních informací sekretariátu UNFCCC, které se objevily v médiích, však dosavadní nabídky ukazují spíše na opačný scénář, který povede k nárůstu průměrné globální teploty o 3°C.

Jeden z mála konkrétnějších návrhů představuje vyčíslení finanční podpory, která by měla směřovat do rozvojových zemí. V následujících třech letech by jim rozvinuté státy měly poskytnout 30 miliard dolarů s navýšením na 100 miliard dolarů do roku 2020. Jde o nabídku, která se pohybuje pod úrovní dřívějších požadavků rozvojových zemí, a nedosahuje ani odhadů Světové banky, nevládních organizací (ActionAid, Oxfam) a Evropské unie. Tento kolektivní závazek rozvinutých zemí má pramenit jak z veřejných a soukromých zdrojů, tak z inovativních nástrojů, které však dohoda blíže neupřesňuje. Finanční toky by měly vycházet z potřeb jednotlivých zemí a poskytovat předvídatelné a nové prostředky jak na adaptační opatření, tak na podporu přechodu na nízkouhlíkový model rozvoje. Největším nedostatkem konečného znění dokumentu je absence podrobnějšího plánu, jak přiblížit vznik nového právně závazného nástroje pod hlavičkou UNFCCC po skončení prvního období platnosti Kjótského protokolu v roce 2012.

Hektický a velmi emotivní závěr konference, způsob vytvoření a uvedení konečného dokumentu1, nabízí mnohé náměty k přemýšlení. Netýkají se přitom jen samotné náplně (jednotlivých stavebních kamenů budoucího klimatického režimu), ale i dynamiky vyjednávání mezi rozvinutým a rozvojovým světem. Výsledný dokument vznikl v úzkém kruhu pěti států, ve kterém scházeli nejen zástupci nejméně rozvinutých zemí, ale např. i Evropské unie. Za viníka nedostatečně ambiciózní dohody označují jedni Spojené státy, druzí Čínu. Co však znamená dohoda s takto slabým mandátem pro společný postup mezinárodního společenství v boji s globálním oteplováním? Má světová veřejnost očekávat kolaps mezinárodních jednání pod hlavičkou UNFCCC? Jsou rozpory mezi jednotlivými vyjednávacími skupinami, i uvnitř jich samotných, natolik vážné, že šanci na „úspěch“ má pouze velmi slabý dokument? Počkají změny klimatu, a zejména lidé, jichž se bezprostředně dotýkají, na skutečné „klimatické lídry“? Jaký signál vysílá Kodaňská konference do světa „businessu“ a zájemcům zvažujícím investice např. do energetického sektoru? V tuto chvíli je možné klást tyto a mnohé další otázky, odpovědi však přinesou až následující měsíce.Kodaňskou dohodu musí jednotlivé státy v mezích své zodpovědnosti a kapacit proměnit v činy.

Vyspělé země by měly přijít s ambiciózními cíli ke snižování emisí a za pomoci nástrojů zmíněných v dohodě (např. tzv. Copenhagen Green Climate Fund) neodkladně financovat zejména adaptační opatření v nejvíce ohrožených zemích. Při dostatečné politické vůli a skutečné ochotě jednat, může i velmi slabý výstup kodaňské konference pomoci konkrétním lidem. Politici by měli naplnit své nedostatečné sliby a zároveň neodkladně pracovat na jejich posílení. Plnohodnotného a akce schopného nástupce Kjótského protokolu tak, doufejme, přinesou jednání v průběhu následujícího roku a v jeho závěru summit UNFCCC v Mexiku.

[1] Kodaňská dohoda spolu s dalšími výstupy konference je dostupná na oficiálních stránkách konference. http://unfccc.int/2860.php