Klimatické změny ohrožují nejchudší

Než se hrdinovi filmu Milionář z chatrče Jamalu Malikovi podaří vyhrát v televizní soutěži a být se svou milovanou, musí překonat mnoho útrap. Vyrůstá v mumbajském slumu zmítaném náboženským násilím, bez rodičů, na hromadě odpadků a neunikne ani gangsterům. Film však vůbec neinformuje o jiném rostoucím nebezpečí, které hrozí Jamalovi a jemu podobným lidem, a tím je počasí.

Mumbaj (dříve Bombaj) je jedním ze světových velkoměst, která jsou vůbec nejzranitelnější vůči záplavám. Přitom více než polovina jeho obyvatel žije ve slumech, z nichž je většina postavena na rekultivované mokřadní půdě. V červenci 2005 vzaly záplavy život devíti stovkám lidí; většinou šlo o sesuvy půdy a zřícené budovy. Kvůli rozpadající se kanalizaci, neřízenému rozvoji a zničení mangrovových mokřadů, které kdysi vydatné deště pohlcovaly, musejí chudí lidé čelit stále větším rizikům spojeným s podnebím v tomto obrovském velkoměstě.

Nejedná se jenom o Mumbaj. V rychle rostoucích městech po celé Asii, Africe i na obou amerických kontinentech – od Jakarty až po Lagos nebo Port-au-Prince – vytlačuje intenzivní urbanizace lidi do okrajových částí, kde musejí žít s velkým rizikem záplav a dalších klimatických katastrof.

Změny klimatu zároveň přinášejí nepředvídatelné výkyvy počasí s vyšším počtem bouřek i s jejich vyšší intenzitou. Zvyšující se hladiny moří způsobí, že 200 milionů lidí bude žít v pobřežních zátopových oblastech a riskovat ztrátu domova i živobytí.

Následky budou obrovské.

Výzkumy, které provedla humanitární organizace Oxfam, ukazují, že za pouhých šest let se počet lidí zasažených klimatickou krizí zvýší o 54 %, ze současných 250 na 375 milionů. Tato čísla nezahrnují obrovský počet lidí zasažených válkami, sopečnou činností a zemětřesením.

Pro chudé znamenají extrémní výkyvy počasí naprostou katastrofu. Američané to zažili na vlastní kůži, když na New Orleans udeřil hurikán Katrina. Chudí lidé žijí s větší pravděpodobností v hustě obydlených oblastech, ve vratkých domech, bez úspor či přístupu ke zdravotní péči. A protože žijí na samém okraji společnosti, snadněji přijdou o život nebo jsou uvrženi do absolutní bídy.

Jejich vnitrozemští příbuzní jsou však také zranitelní. Obrovské počty lidí ve východní a střední Africe a v jižní Asii ve stále větší míře postihuje cyklus každoročního sucha a záplav. V roce 2008 za sebou silné deště v Etiopii zanechaly miliony lidí, odkázané na potravinovou pomoc. Ve stejném roce téměř čtyři miliony lidí, většinou vesničanů, zasáhly povodně v indickém Biháru.

Mnoho klimatických katastrof se v novinových titulcích ani neobjeví. Kdo si dnes vzpomene, že Haiti loni zasáhly čtyři hurikány, anebo že rok předtím byly zaplaveny rozsáhlé oblasti v Mexiku? Kumulativní dopady těchto katastrof však jsou dalekosáhlé. Jak řekl John Holmes, koordinátor OSN pro pomoc při mimořádných událostech: „Každá tato událost sama o sobě neznamenala tak velký počet mrtvých, ale když je sečteme, je to katastrofa nedozírných rozměrů.“

Masivní nárůst katastrof by byl dostatečně šokující, i kdyby si svět dokázal poradit už se současnými humanitárními problémy. Mezinárodní systém však současné krize řeší jen velmi obtížně – příkladem mohou být miliony hladovějících v Somálsku a stovky tisíc osamocených lidí bez domova v džunglích v Kongu.

V roce 2006 svět vynaložil na humanitární pomoc přibližně 14,2 miliard dolarů, což je méně, než kolik se utratilo za videohry. Udržet krok s očekávaným nárůstem katastrof znamená, že svět bude muset vynaložit asi 25 miliard dolarů, aby zachoval alespoň současnou úroveň humanitární pomoci. Při nákladech asi 50 dolarů na osobu to však nestačí ani na základní potřeby.

Kdyby vlády všech zemí Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD) věnovaly tolik finančních prostředků, kolik dává jejich 10 nejštědřejších zemí, pak by se globální humanitární pomoc zvýšila na 42 miliard dolarů.

Pomoc je nutné nejenom navyšovat, ale je nutné ji také vynakládat spravedlivějším způsobem. V roce 2004 získaly oběti tsunami v Asii v průměru pomoc ve výši 1241 dolarů na osobu. V Čadu, kterému se média věnovala mnohem méně, získali podobně strádající lidé jenom 23 dolarů na osobu. Jejich neštěstí spočívalo v tom, že prožívali katastrofu, která byla pomalá, tichá a zákeřná.

Chudé země mohou udělat hodně pro to, aby se vyrovnaly s následky bouří a záplav – když je zde politická vůle. Bangladéš, Kuba a Mosambik do ochrany svých obyvatel investovaly hodně prostředků a ztráty na životech jsou zde při katastrofách mnohem menší než v jiných chudých zemích. Jejich příkladem by se mohlo řídit více zemí, pokud navíc získají pomoc od bohatých zemí a jejich vlády se zavážou investovat do podobných preventivních opatření.

Bohatý svět musí chudým zemím poskytnout nejenom kvalitnější a masivnější pomoc, ale musí jim pomoci vyrovnat se i s následky klimatických změn. Oxfam odhaduje, že bude třeba poskytnout minimálně 50 miliard dolarů ročně (kromě rozpočtů určených na běžnou rozvojovou spolupráci), které by postiženým lidem pomohly chránit se před negativními důsledky klimatických změn. Znamená to šlechtění plodin odolných vůči suchu nebo záplavám, zlepšení infrastruktury, vybudování mostů a silnic v oblastech náchylných k povodním nebo zpevnění budov tak, aby vydržely rostoucí počet hurikánů.

Vybudování ochrany proti klimatickým katastrofám v celých regionech je dlouhodobá a velmi složitá záležitost. V době recese jen velmi málo západních politiků sklidí za navyšování prostředků na pomoc potlesk. Nesklidí ho nejspíš ani za spolupráci s chudšími národy na tak obtížném úkolu, jakým je zkvalitnění humanitárního systému.

Hollywoodští režiséři točící filmy o indickém chlapci, jež postavil hráz, aby ochránil svůj slum, žádné Oskary nedostávají. To však neznamená, že by toto téma bylo méně naléhavé nebo méně důležité.

Ke stažení: „Zpráva humanitární organizace Oxfam International The Right to Survive“ soubor