Rozhovor Défis Sud s Hansem Rudolfem Herrenem, odborníkem na zemědělství a klimatické změny

"Rozvojové země nejsou zodpovědné za změny klimatu, ale i ony na ně musejí reagovat", říká Hans Rudolf Herren, švýcarský odborník, který byl po celé čtyři roky jedním z vedoucích prací na Mezinárodní zprávě o vědomostech, výzkumu a technologiích v oblasti zemědělství pro rozvoj (International Assessment of Agricultural Knowledge, Science and Technology for Development – IAASTD). Hans Herren v rozhovoru s Défis Sud prosazuje názor, že je naprosto nutné, aby bohaté země financovaly adaptaci zemědělců v chudých zemích na důsledky globálního oteplování.

Défis Sud: Je vůbec možné vyčítat zemím globálního Jihu, že produkují metan a oxid uhličitý?

Hans Herren: Samozřejmě, že hlasy z rozvinutých zemí, vyzývající rozvojové země ke snížení emisí oxidu uhličitého a metanu, působí spíše nemístně. Rozvinuté země produkují více emisí, než by měl být jejich podíl, a místo toho, aby podnikly konkrétní kroky ke zlepšení, stále jen diskutují. A přitom potřebné technologie existují. Nemáme tedy problém, že bychom nevěděli, co dělat. Spíše se do toho nikomu nechce, protože kdybychom něco dělali, bylo by to nákladné a nepohodlné. Chybí politická vůle udělat nepříjemná rozhodnutí. Vyzvat občany, aby méně jezdili autem, jedli méně masa nebo méně topili, to se rovná politické sebevraždě.

Je zřejmé, že rozvojové země musejí zvýšit svoji produktivitu. Rozvinuté země mají přitom morální povinnost pomáhat, aby si v tomto snažení hned od počátku vedly co nejlépe. Myslím si, že je velmi důležité vykročit hned od samého počátku správným směrem, abychom znovu neopakovali staré chyby. To je samozřejmě velmi nákladné a rozvinuté země by proto měly potřebné technologie financovat.

Bylo by nespravedlivé a zcela proti globální etice, kdyby se rozvinuté země pokusily prodat Jihu znečištění, které samy způsobily – tedy platit Jihu za to, aby Sever mohl dál znečišťovat. Zemědělci v rozvojových zemích jsou první, kdo na znečištění, způsobené rozvinutými zeměmi, doplatí. Například v sahelských zemích se výkyvy ve srážkách a obdobích sucha stávají stále citelnější.

Je nezbytné tam vystavět zavlažovací systémy, které jsou ale drahé. Opět jsme u rozvinutých zemí, které by měly zemědělcům pomoci zavést zemědělské techniky, které umožní chránit a vylepšit kvalitu půdy tak, aby dokázala zadržet vodu ze vzácných srážek. Potřebné technologie existují a má je zaplatit ten, kdo je zodpovědný za změny klimatu.

Défis Sud: Nebude mít ale pak zemědělec v rozvojové zemi dojem, že mu rozvinuté země opět diktují, jakou cestou se vydat?

Hans Herren: V naší zprávě se snažíme ukázat, že kroky v technické, hospodářské a sociální oblasti je nutné sladit. Je třeba vyvinout potřebné instituce, pomoci zemědělcům, aby se dokázali organizovat do družstev, řízených a vytvářených jimi samotnými. Rozvoj bude úspěšně postupovat vpřed jen tehdy, budou-li na začátku i na konci celého procesu sami zemědělci. Je také potřeba výrazně zlepšit informovanost o udržitelných zemědělských technologiích. Poptávka je obrovská, ale nabídka jí nestačí. Realizuje se přitom spousta výzkumných projektů, existuje množství výsledků, ty však leží někde v knihovnách a na internetu, ale nejsou k dispozici ve formátu, který by byl k užitku konkrétnímu zemědělci. Musíme proto zapracovat na přenosu vědeckých poznatků do podoby informací použitelných v praxi a „ušitých na míru“ různým typům zemědělství – sahelskému, tropickému atd. Jde o to prosazovat technologie, které skutečně fungují v konkrétních zemědělských systémech.

Défis Sud: Nemyslíte si, že se zemědělci dají přesvědčit k aplikaci nových adaptačních typů výroby jen tehdy, když to pro ně bude představovat vyšší obchodní zisk?

Hans Herren: Samozřejmě nejde jen o to, aby zemědělci produkovali víc. Musíme jim také pomoci k tomu, aby dokázali vyrábět přidanou hodnotu a dostat své zboží na trh. Musíme myslet na všechno, od A do Z. Pro zemědělce hraje roli celková situace od samotného procesu pěstování až po prodej produktu na trhu. Mezi městy a venkovskými oblastmi musejí fungovat informační kanály, jedině tak je možné prodat zemědělskou produkci a zvýšit příjmy obyvatel venkova. Chudoba a hlad jsou neoddělitelně propojeny. Uvědomíme-li si, že afričtí venkované kupují více potravin, než prodávají, je jasné, že něco musí být v nepořádku.

Článek je převzat z 84. čísla dvouměsíčníku Défis Sud (VýzvyJihu), který vydává nezisková nevládní organizace SOS Faim, působící vBelgii a Lucembursku.

Překlad: Kristýna Balajová