Nelehká cesta českého předsednictví ke klimatické dohodě

Změny klimatu představují významné riziko pro světové společenství. Zpráva Human Impact Report, publikovaná v květnu tohoto roku, na základě dostupných faktů a expertních odhadů předpokládá, že změny podnebí jsou každoročně zodpovědné za statisíce lidských životů, přičemž stamiliony obyvatel planety jsou vážně ohroženy a ekonomické ztráty činí 125 miliard dolarů ročně.1

Na letošní prosincové konferenci Úmluvy OSN o klimatických změnách (dále UNFCCC) v Kodani by se mělo mezinárodní společenství dohodnout na společných krocích, jak předejít dalšímu prohlubování změn klimatu a chránit lidské životy a ekonomiky před nevyhnutelnými dopady i po roce 2012, kdy skončí platnost Kjótského protokolu.

EU jako jeden z historických i současných největších producentů skleníkových plynů hraje významnou úlohu v boji proti změnám klimatu. Na českém předsednictví Radě EU spočívala během posledních šesti měsíců hlavní zodpovědnost za vyjednávání uvnitř i vně EU, týkající se budoucího režimu na ochranu klimatu a vedení diskuse o oficiální pozici Unie k mezinárodnímu vyjednávání pod hlavičkou UNFCCC ve všech klíčových oblastech. České předsednictví mělo za úkol připravit cestu ke stanovení společných závazků EU ke snižování emisí skleníkových plynů a k účinné podpoře rozvojových zemí zejména prostřednictvím finančních mechanismů a transferu čistých technologií, které umožní snížení tempa růstu emisí skleníkových plynů a přizpůsobení se negativním dopadům změn podnebí.

Česká republika velmi prozřetelně uchopila svou předsednickou prioritu energetika jako neoddělitelně spojenou s úspěšným řešením problému globálního oteplování. Otázka mezinárodních klimatických vyjednávání byla v průběhu českého předsednictví náplní dvou summitů EU, několika setkání Rad ministrů životního prostředí a zejména v druhé polovině svého běhu také Rad ministrů financí, kde Česká republika řídila společnou diskusi členských států a pro které připravovala podklady. Během předsednictví se v Bonnu také poprvé v tomto roce dvakrát sešly pracovní skupiny UNFCCC, jejichž vyjednávací maraton by měl vyvrcholit právě prosincovou konferencí v Kodani. Globální změny podnebí byly rovněž významnou náplní setkání EU s klíčovými partnery budoucí úspěšné dohody v Kodani, např. při summitech se Spojenými státy a Čínou nebo během mezinárodních jednání s Indií, Japonskem a dalšími významnými globálními hráči na setkáních skupin G20 a G8, jichž se Česká republika zúčastnila jako předsednická země EU.

EU se považuje za „tahouna“ klimatických vyjednávání. Ve svém předsednickém prohlášení se zavázala tuto pozici udržet a nadále rozvíjet. Martin Bursík, předseda Rady EU pro životní prostředí, po dubnovém setkání s evropskými kolegy uvedl, že dohoda v Kodani je „naprosto zásadní podmínkou ochrany klimatu i našeho ekonomického rozvoje“.2 Současný plán EU před prosincovou konferencí (představený Evropskou komisí a potvrzený v jarních závěrech Rad ministrů životního prostředí a financí) znamená závazek snížit produkci skleníkových plynů do roku 2020 o 20 % a navýšení tohoto cíle na 30 %, pokud se podobně zavážou snižovat emise další vyspělé státy, což je dosud nejvyšší závazek vzešlý z bohatých zemí.

Zdá se však, že v některých klíčových oblastech se sebevědomá slova neproměnila v konkrétní činy a skutečně ambiciózní závazky EU ať už ke snižování vlastních emisí, nebo k účinné podpoře rozvojových zemí, se dostatečně rychle neplní. Diverzifikaci dodávek fosilních paliv (plynu a ropy) se věnuje v březnových závěrech Evropské rady pět stránek, v jejichž stínu se krčí několik málo odstavců ke klimatickému vyjednávání. K udržení nárůstu globální průměrné teploty pod 2 °C3 je přitom – podle Mezivládního panelu pro klimatické změny (IPCC) – nutné, aby státy EU společně s ostatními vyspělými zeměmi proti roku 1990 snížily své emise do roku 2020 o 25-40 %. V polovině století by toto snížení mělo činit 80–95 % proti roku 1990. Zajištění energetické bezpečnosti ve světle těchto čísel by mělo znamenat spíše masivní podporu energetické efektivity a obnovitelných zdrojů než prodlužování smrtelné závislosti na fosilním uhlíku.

EU z vnějšího pohledu zvolila vyčkávací strategii, čímž do určité míry ohrožuje vzájemnou důvěru mezi chudými a bohatými státy, jejichž shoda je pro úspěch mezinárodních vyjednávání pod hlavičkou UNFCCC klíčová. Přestože se státy EU na jarním summitu zavázaly podpořit snižování emisí a adaptační opatření v rozvojových zemích spravedlivým dílem, zůstal tento podíl do konce předsednictví nespecifikován. Evropská komise přitom již ve svém lednovém sdělení uvedla odhady nákladů na snižování emisí skleníkových plynů ve výši 175 miliard eur ročně do roku 2020, přičemž polovina z těchto peněz by měla být investována v rozvojových zemích. Odhady prostředků nutných na adaptační opatření v rozvojových zemích se pak pohybují v rozmezí 23 – 54 miliard eur ročně do roku 2030. Aniž by EU nabídla konkrétní čísla své podpory nízkouhlíkového modelu rozvoje v rozvíjejících se zemích, bez skrupulí definuje podmínky rozvojovým zemím, po nichž žádá snížení růstu emisí skleníkových plynů o 15–30 % proti scénáři „business-as-usual“ do roku 2020. Rozvojové země přitom mají výrazně nižší odpovědnost za dosavadní množství emisí skleníkových plynů. Přestože je např. Čína v současnosti největším světovým producentem emisí skleníkových plynů, stále jich v přepočtu na obyvatele produkuje třikrát méně než ČR a téměř pětkrát méně než USA.

EU se rovněž nepodařilo upřesnit mechanismy, které budou klimatické finance generovat. EU nevyjádřila jasnou preferenci ani jednomu z obou návrhů, ať už modelu čerpajícímu prostředky z aukcí emisních povolenek,4 nebo fondu založeného na pravidelných finančních příspěvcích. Podobně nejasná zůstala i představa sedmadvacítky o podobě správy budoucího klimatického balíku peněz. Podpoří spíše instituce typu Světové banky, nebo uvítá kontrolu finančních toků samotnými členy Úmluvy? EU během českého předsednictví nedospěla ani k jasnému prohlášení, zda prostředky určené na boj s klimatickými změnami půjdou nad rámec současných závazků k oficiální rozvojové pomoci.

Přestože byl lednový start českého předsednictví naplněn optimismem, že EU dále rozvine své závazky přijaté v prosincovém klimaticko-energetickém balíčku a společně s novou Obamovou administrativou odvážně povede mezinárodní vyjednávání, určité oslabení českého předsednictví po pádu Topolánkova kabinetu, dohady EU nad vnitřním rozdělením společných závazků, obavy z trvání finanční krize a snad i nemotivující závazky USA a dalších vyspělých zemí rozhodly o přenechání stále významnějšího klimatického problému nastupujícímu švédskému předsednictví.

[1]Human Impact Report 2009. „Global Humanitarian Forum“: http://issuu.com/ghf-geneva/docs/humanimpactreport, Geneva 2009, s. 1.

[2]Tisková zpráva MŽP 15. 4. 2009. „Ministři životního prostředí v Praze diskutovali jak dojít ke klimatické dohodě v Kodani“: http://www.eu2009.cz/cz/news-and-documents/news/ministri-zivotniho-prostredi-eu-v-praze-diskutovali-jak-dojit-ke-klimaticke-dohode-v-kodani-17130/.

[3]Tzv. sdílená vize vycházející ze zpráv Mezivládního panelu pro klimatické změny a potvrzena mezinárodním společenství v Akčním plánu z Bali. Vědci usuzují, že překročení této hranice by znamenalo dramatickou proměnu globálního klimatického systému a velmi negativní společenské a ekonomické dopady.

[4]Emisní povolenky nebudou rozdávány zdarma, ale budou se prodávat v aukcích; část tohoto zisku by se měla použít na mitigační a adaptační opatření v rozvojových zemích.