Konečná dohoda o agropalivech je pouze částečnou výhrou

Představitelé evropských států se nedávno dohodli na tom, v jakém množství a za jakých podmínek bude EU v dopravě využívat agropaliva. Dohoda je kompromisem mezi původním návrhem Evropské komise a obezřetnější pozicí Evropského parlamentu: 10 % podíl paliv z obnovitelných zdrojů nakonec nemá být pokryt pouze agropalivy, ale také pohonem na vodík a "obnovitelnou" elektřinu.

V EU bude možné využívat pouze agropaliva, která ve srovnání s palivy fosilními přinášejí alespoň 35 % úspory skleníkových plynů. Toto číslo se v roce 2013 zvýší na 45 % a v roce 2017 na 50 %. Později by měla být v dopravě EU využívána jen agropaliva, jimiž lze ve srovnání s fosilními palivy dosáhnout až 60 % úspor emisí.

V konečné dohodě států EU byly tedy částečně vyslyšeny hlasy, které varovaly před nepříznivými dopady intenzivní výroby agropaliv první generace (paliva z komodit využívaných běžně pro výrobu potravin). Za první generaci se považují. Je jistě pozitivní, že Evropská unie nezůstala vůči jejich působení zcela imunní. V jednom důležitém bodě je však závěrečná dohoda nedostatečná: nepodařilo se prosadit, aby se do celkové environmentální bilance jednotlivých typů agropaliv povinně započítávaly dopady tzv. nepřímých změn ve využívání půdy. Rozumí se jimi emise způsobené tím, když v důsledku rozšiřování ploch pro biomasu dochází k přesunu ostatních zemědělských aktivit jinam. Státy EU do dohody nezahrnuly ani závazné prohlášení, že tento typ emisí bude zohledněn v dohledné době – až bude dostupná metodologie pro jejich započítání. Nad evropským přístupem k agropalivům tedy i nadále visí významné otazníky. Svědčí proti nim stále mnoho faktů, na které současná dohoda nenabízí zcela uspokojivou odpověď.

Agropaliva první generace ohrožují potravinovou bezpečnost a zhoršují potravinovou tíseň.

Využití agropaliv druhé generace ve velkém je v nedohlednu a agropaliva se zatím vyrábějí z komodit užívaných pro výrobu potravin a pěstovaných na zemědělské půdě. Pěstování plodin pro lidskou konzumaci je vytlačováno i z oblastí, které se dlouhodobě potýkají s nedostatkem jídla.

Druhý největší potenciál pro pěstování komodit na agropaliva má co do přírodních zdrojů Afrika (po střední a jižní Americe). V současnosti v subsaharských zemích bují investice právě do tohoto sektoru. Jedná se často o regiony, které jsou těžce závislé na dovozech potravin a kde dostupnost jídla není samozřejmostí.

Například Senegal, který dováží 60 % všech potravin, zahájil v roce 2007 Národní plán pro pěstování keře dávivce (jatropha curcas), bohatého na olejnatá semena. Podle vládního plánu má každý z regionů vyhradit pro tento účel část půdy. V mnoha případech to předpokládá vymezení více půdy pro agropaliva než pro potraviny. Například v regionu Tambacounda tento poměr tvoří 23 500 ha ku 7 200 ha ve prospěch agropaliv.

V Brazílii, velmoci etanolu, v důsledku rozšiřování ploch cukrové třtiny dochází k přesunu jiných zemědělských aktivit, například chovu dobytka, do oblastí deštného pralesa. Výsledkem je také ničení vzácných ekosystémů v důsledku intenzivní výroby agropaliv, přestože jsou „pouze“ příčinou nepřímou. Důsledkem je také snižování tradiční produkce. V provinciích, kde se pěstuje třtina (zejména Sao Paulo) rostou ceny půdy a klesá produkce fazolí.

První zkušenosti také ukazují, že pěstování plodin pro agropaliva nepřináší zemědělcům v rozvojových zemích zisk, ale naopak dochází ke zvyšování cen potravin a zhoršování životní úrovně.

Pokud dojde k masivnímu navyšování spotřeby agropaliv v Evropě, ještě se prohloubí nepoměr mezi rozměrem půdy, který na jednoho člověka využívá doma i ve světě EU, a mezi světovým průměrem. Již v roce 2000 EU využívala 0,43 ha zemědělské půdy na hlavu, zatímco světový průměr byl 0,25 ha na hlavu.

Agropaliva zvyšují ceny potravin, protože představují konkurenci v poptávce po půdě a zemědělských vstupech.

Prokázala to dostatečně již potravinová krize, kterou letos vyvrcholilo postupné zdražování zemědělských komodit od roku 2002. Podle Světové banky, Organizace pro výživu a zemědělství (FAO) a OECD mají agropaliva podíl na zvyšování cen potravin v posledních letech. Nejde přitom pouze o zvyšování cen komodit, z nichž se agropaliva vyrábějí. Například zvýšení plochy osázené kukuřicí v USA vedlo ke zvýšení cen sóji o 75 % od dubna 2007 do dubna 2008. Poptávka po olejnatých semenech, zejména z EU, pak vedla k poklesu pěstování obilí v hlavních obilnářských zemích (od roku 2002 do roku 2007 o 92 milionu tun). Tak došlo k poklesu zásob na minimum za posledních 20 let a ke zvýšení ceny obilí. Stav zásob obilí vedl k vyšší poptávce po rýži a zvýšení jejich cen.

Podle OECD a FAO se dá očekávat, že průmysl agropaliv bude ceny nadále držet vysoko, případně je ještě zvyšovat po minimálně jedno další desetiletí. To bude mít negativní důsledky především na nejchudší obyvatele planety, kteří za potraviny vydávají často víc jak 50 % svých příjmů.

Jak upozorňuje FAO, ceny základních potravin v nízkopříjmových zemích s potravinovým deficitem zůstávají nadále velmi vysoké, přestože například Evropa na tzv. potravinovou krizi dávno zapomněla a zaobírá se především krizí finanční. Například v Nigeru, Senegalu nebo Mali byly ceny dovážené rýže a lokálně pěstovaného prosa v říjnu 2008 vyšší než na jaře 2008, kdy se o nich tolik diskutovalo.

Agropaliva první generace nenabízejí řešení pro zastavení klimatických změn a škodí životnímu prostředí.

Vezme-li se v potaz celý jejich životní cyklus, do budoucna nesníží, nýbrž zvýší emise skleníkových plynů. Ještě hůře se jeví jejich celkové environmentální dopady.

I pokud se nezapočítají emise způsobené změnou užívání půdy, z běžně užívaných technologií výroby agropaliv lze dosáhnout výraznějších úspor emisí skleníkových plynů (nad 40 %) oproti benzínu a naftě pouze u několika málo typů agropaliv. Značné úspory emisí umožňuje zejména brazilský etanol.

Toto pozitivum je však vyváženo odlesňováním rozsáhlých oblastí a obecně negativními dopady změny využívání půdy na přírodní ekosystémy. Proto ve srovnání celkových environmentálních dopadů jsou i jeho výsledky horší než u nafty a benzínu.

Většina zemí, mezi nimi na prvním místě Evropská unie, bude muset suroviny na agropaliva dovážet. Negativní environmentální dopady, jako je snížená biodiverzita a ničení přírodních ekosystémů tak nepocítí v prvé řadě hlavní konzumenti agropaliv, ale vyvážející země.

Nové vývozní možnosti, vytvořené poptávkou ze strany EU, motivují země s „potenciálem“ k zvýšení odpovídající nabídky (Malajsie, Indonésie, Senegal, Mozambik). Malajsie a Indonésie jsou nechvalně známé kácením tropických pralesů, odstraňováním rašelinišť a následným vysazováním dalších hektarů monokultury palmy olejné. Předpokládá se, že zvýšená poptávka z EU povede k rozšíření palmových plantáží o 2,1 miliard hektarů na úkor pralesa a rašelinišť.

Schválený plán Evropské unie na intenzivnější využívání paliv z obnovitelných zdrojů v dopravě je i ve své mírnější formě určitou návnadou pro masivnější produkci agropaliv. Nikde není například řečeno, že členské státy musí při naplňování 10 % kvóty paliv z obnovitelných zdrojů v dopravě skutečně využít kromě agropaliv také vodíkový a elektrický pohon. Minimálně několik prvních let nebudou do celkového objemu emisí, vyprodukovaných výrobou a spalováním agropaliv, zahrnuty změny způsobené nepřímou změnou v užívání půdy. Nebyly dány ani žádné závazné garance, že se tomu tak stane později. Bylo by proto chybou nechat se ukolébat ústupky od původního návrhu, jejichž skutečný význam a limitující potenciál se projeví až v konkrétní aplikaci směrnice. I nadále bude nesmírně důležité vývoj v oblasti výroby a spotřeby agropaliv první i druhé generace pečlivě monitorovat a kriticky reflektovat. Kauza Agropaliva ještě není uzavřena.