Sever proti jihu. Boj proti změnám klimatu dusí bohatí

V sobotu 12. prosince skončila v Poznani konference OSN o klimatu. Ačkoli bylo schváleno několik důležitých dokumentů, výsledky nenaplnily očekávání nevládních organizací i rozvojových států.

Jedním z nejdůležitějších závěrů je zprovoznění Adaptačního fondu, kterýmá financovat přizpůsobování se změnám klimatu v rozvojových zemích.Fond byl založen již loni na konferenci na Bali, v Poznani mu signatářiRámcové úmluvy OSN o změně klimatu udělili právní mandát zaštiťovatadaptační projekty.

Státy ale už nenalezly shodu v tom, z jakých dalších zdrojů být tento fond financován – dosud sem proudí jen 2% daň z projektů snižování emisí v rozvojových zemích, tzv. mechanismu čistého rozvoje. V oblasti závazků rozvinutých zemí ke snižování emisí skleníkových plynů došlo prakticky jen k zopakování toho, co zaznělo již na Bali. V dalších zásadních otázkách, jako jsou emise z kácení a vypalování tropických pralesů, nebyl učiněn žádný větší pokrok.

Na poznaňské setkání se opět sjeli zástupci prakticky všech států světa, aby postoupili směrem k výsledné dohodě, která má být uzavřena za rok touto dobou v Kodani. Ta naváže na Kjótský protokol a určí rámec budoucí celosvětové spolupráce při snižování emisí a přizpůsobování se nevyhnutelným změnám klimatu.

Dohoda vzniká jako velmi těžce nacházený kompromis mezi všemi zúčastněnými 183 státy. V Poznani se očekávalo, že rozvinuté země přijdou se zpřísněnými závazky snižování emisí a s nabídkou financí pro země nejvíce postižené změnou klimatu. Mlčení ze strany bohatých států a naopak řada konstruktivních návrhů na straně rozvojové ale jasně ukázaly, že navzdory deklaracím a proslovům přetrvává v jednáních o klimatu zásadní rozpor mezi globálním Severem a Jihem.

Klimatický balíček EU: pozdě a málo

Evropská unie bez klimatického balíčku, o kterém se ve stejné době intenzivně jednalo v Bruselu, měla svázané ruce a musela jen opakovat obecné teze. Schválení balíčku přišlo pozdě a výsledek byl navíc – navzdory francouzským ovacím – velkým zklamáním.

Delegace Spojených států byla ještě z řad odstupující administrativy Georgie Bushe, a neměla tak ani mandát, ani ochotu k novým návrhům. Další země jako Japonsko, Kanada nebo Austrálie se dokonce pokusily snížit vlastní budoucí závazky nebo zpochybnit referenční rok 1990.

Naopak pozitivně překvapila Čína, se závazkem 10% energie z obnovitelných zdrojů v roce 2010, nebo Mexiko, které chce snížit své emise CO2 v roce 2050 na polovinu. Obě tyto rozvojové země nemají stanovené závazky v rámci Kjótského protokolu a k těmto opatřením se zavázaly dobrovolně.

Velmi konstruktivně k jednání přistupovaly také skupiny nejchudších zemí a malých ostrovních států, kde se nejvíce projevují důsledky změny klimatu. Tyto země nemají finanční ani technické prostředky, aby mohly čelit hrozbám, které nezpůsobily, ale už dnes je velmi ohrožuje postupující hladina oceánů, měnící se zemědělská produkce, vysychání půd a zdrojů vody, nebo rozšiřování pouští.

Skupina malých ostrovních států navrhla, aby se úspěch v boji proti změnám klimatu posuzoval právě podle situace v těchto zemích, které jsou vůči dopadům klimatických změn nejzranitelnější

Skupině rozvojových zemí G77 a Číně se podařilo prosadit návrh zprovoznění Adaptačního fondu jako samostatné instituce. Šlo o klíčový politický krok, který měl demonstrovat aspoň minimální vůli bohatých států dát podporu rozvojovým zemím bez ohledu na to, jak bude vypadat Kodaňská dohoda.

Podle OSN bude pro adaptaci potřeba do roku 2030 desítky miliard dolarů, dnes je přitom ve fondu nepatrný zlomek této sumy, asi 80 milionů dolarů. Kromě daně z projektů CDM je fond závislý na dobrovolných příspěvcích států.

„Visíme nad útesem“V Poznani byla také očekávána zásadní dohoda o zamezení odlesňování pralesů, z něhož pochází 20% světových emisí skleníkových plynů. Státy se ovšem nedohodly na nejzákladnější otázce, zda by měly být projekty k zabránění odlesňování součástí trhu s uhlíkem. Rozvinuté státy by za finance vložené do zastavení odlesňování získávaly zpeněžitelné uhlíkové kredity.

Rozvojové země a také velká část nevládních organizací se ovšem obává, že by to vedlo k masivní podpoře monokulturních plantáží, případně kácení a znovuvysazování lesů. Obé by místo snížení emisí přineslo jen zhoršení humanitárních a sociálních problémů místním obyvatelům.

Vzhledem k tomu, že Poznaň jednání o klimatu neposunula příliš kupředu, čekají státy velmi tuhá vyjednávání v příštím roce. Výzva, před kterou národní vyjednavači stojí, je enormní a okno příležitosti se pomalu přivírá. Do deseti let musí začít celosvětové emise klesat a do roku 2050 musí být poloviční – takový je odhad pro udržení nárůstu celosvětové teploty v mezích 2°C.

Větší nárůst by mohl znamenat destabilizaci globálního klimatického systému s nepředvídatelnými důsledky. „My už nejsme na okraji útesu, my už doslova visíme nad ním.“ popisuje závažnost situace Kate Hornerová z amerických Přátel země. Už na jaře v Bonnu se ukáže, zda bohaté státy konečně vezmou svůj klimatický rozum do hrsti.

Autor je Koordinátor Centra pro dopravu a energetiku

Článek vyšel 15. 12. 2008 na www.aktualne.cz