Jsou rychlejší změny podnebí nebo vyjednavači budoucího klimatického režimu?

Mezinárodní klimatická vyjednávání pod hlavičkou Rámcové dohody OSN o změnách klimatu (UNFCCC) pomalu ale jistě vrcholí. Nová dohoda, která stanoví pravidla pro boj s globálním oteplováním i po vypršení Kjótského protokolu v roce 2012, by měla spatřit světlo světa na letošní prosincové konferenci OSN o změnách klimatu v Kodani.

Měla by vést k dalšímu a ještě výraznějšímu snižování emisí skleníkovýchplynů tak, aby celosvětově dosáhly svého vrcholu do roku 2020 a potéstrmě klesaly. Dohoda by měla rovněž směřovat k účinné adaptaci zejménarozvojových zemí na dopady měnícího se podnebí, kterým již nelzezabránit.

Přelom léta a podzimu s sebou přinesl významná setkání (Summit OSN o změnách klimatu 22. září, setkání představitelů zemí skupiny G20 v Pittsburghu a říjnové dvoutýdenní setkání UNFCCC v thajském Bangkoku), která do dosavadního průběhu vyjednávání nevnesla očekávanou novou dynamiku. A tak zatímco nejnovější studie (např. Climate Change Science Compendium 20091) upozorňují na skutečnost, že globální oteplování postupuje rychleji, než předpokládala poslední zpráva Mezivládního panelu pro změny klimatu (IPCC) z roku 2007, mnohé zásadní otázky zůstávají stále nevyřešeny a veškeré detaily budoucího klimatického režimu se v tomto roce již zřejmě nepodaří ujednat. Do konference totiž zbývají necelé dva měsíce, čistého vyjednávacího času je však ještě méně. Vyjednavači se na začátku listopadu naposledy setkají na jediný týden v Barceloně, kde se počítá i s nočními koly rozhovorů.

Dle Yvo de Boera, tajemníka UNFCCC, by měla budoucí dohoda zodpovědět čtyři zásadní otázky:

  • k jak vysokým závazkům na snižování emisí skleníkových plynů se přihlásí rozvinuté země,
  • zda a nakolik jsou rychle se rozvíjející ekonomiky Číny, Indie, apod. ochotny omezit růst vlastních emisí,
  • kolik prostředků je třeba na financování adaptačních opatření a opatření vedoucích ke snižování emisí v rozvojových zemích, kdo a v jaké výši je poskytne,
  • a v neposlední řadě, jakým způsobem budou tyto prostředky spravovány a doručovány příjemcům2.

Poslední setkání UNFCCC v Bangkoku přineslo vyjasnění a zpřehlednění „vyjednávacího“ textu budoucí dohody a určitý posun v otázce transferu technologií, adaptačních opatření a budování kapacit. Velmi malý pokrok však zaznamenala debata týkající se střednědobých závazků industrializovaných zemí ke snižování emisí skleníkových plynů a otázka finanční pomoci určené k omezení růstu emisí skleníkových plynů v rozvojových zemích a na adaptaci na již neodvratné důsledky změn podnebí.

Pro udržení nárůstu průměrné globální teploty pod 2°C, což by mělo zabránit obtížně předvídatelným a dramatickým změnám v klimatickém systému, by vyspělé země měly své emise snížit do roku 2020 o 25-40 % v porovnání s produkcí z roku 1990. Dosavadní závazky se pohybují na úrovni pouhého 15% snížení. Nejambicióznější návrh dosud představilo Norsko (40% snížení do roku 2020 oproti produkci v roce 1990), následované Japonskem (25% snížení) a Evropskou unií (20% resp. 30% závazek, pokud se ke srovnatelnému úsilí zaváží i ostatní vyspělé ekonomiky světa). Ochotu financovat adaptační opatření a omezování růstu emisí v rozvojových zemích dosud vyjádřila Evropská komise „konkrétní“ částkou 2-15 miliard eur ročně do roku 2020. Očekává se, jaký konečný přístup zaujmou členské státy během říjnové Rady EU. V situaci, kdy vyspělé země krátí své rozvojové účty3, je pro mnohé státy atraktivní do svých závazků k oficiální rozvojové pomoci (ODA) zahrnout i prostředky potřebné k financování budoucího režimu pro boj s globálním oteplováním. Další chytrou, avšak nikoli legitimní, snahou může být dvojí započítávání těch prostředků, které vyspělé státy využily ke snižování emisí v rozvojových zemích jako náhradu (tzv. offsety) za snižování produkce skleníkových plynů doma. Naléhavá, zejména s ohledem na nové informace o rozsahu a rychlosti postupu globálního oteplování, je potřeba uvolnit odpovídající prostředky ve prospěch rozvojových zemí pro období let 2010 až 20124.

Rychlejší postup ve vyjednávání budoucího klimatického rámce brzdí zejména vzájemná nedůvěra mezi rozvinutými a rozvojovými zeměmi, která ústí do malé ochoty přijít s odvážnými, resp. kompromisními návrhy. Rozvojové země považují dosavadní závazky průmyslových zemí ke snižování emisí skleníkových plynů za nedostatečné (ve shodě s vědeckými poznatky a s ohledem na historickou odpovědnost za produkci skleníkových plynů). Bohaté země se naproti tomu jen neochotně vyjadřují k otázce financování budoucích klimatických fondů z veřejných rozpočtů a na oplátku požadují výrazné omezení růstu emisí v rychle se rozvíjejících ekonomikách Číny, Indie, apod. Rozvinuté země považují za klíčové, aby do budoucího klimatického režimu přispěly nejvýznamnější rozvojové země konkrétními cíli omezování růstu svých emisí. Ty se ale těmto snahám brání s odkazem na původní text UNFCCC, který počítá se závaznými cíli pouze v případě vyspělých zemí. Velmi vášnivé diskuse se vedou i nad budoucím osudem Kjótského protokolu, jeho vztahem k nové dohodě z Kodaně a vůbec nad formální podobou této dohody, jež do značné míry souvisí s výše nastíněnými tématy.

Rozpory mezi zeměmi mohou naznačovat, že dosavadní vyjednávání je neúspěšné, přesto však v mnoha oblastech dochází k nacházení kompromisů a řešení technických detailů. Velmi pozitivní signály přicházejí např. ze strany Číny, Brazílie nebo Indie, které představují ambiciózní plány, jak snižovat vlastní emise skleníkových plynů, což vyspělé země berou v potaz. Tyto kroky však chtějí zasadit do formálnějšího rámce, který umožní jejich měření a vykazování.

Výsledkem konference v Kodani zřejmě nebude konečná úhledně zabalená dohoda. Mnozí však doufají, že se na prosincovém setkání podaří vyřešit hlavní politicky sporné body týkající se snižování emisí a finančních mechanismů a vyjasní se cesta, která povede k pozdějšímu nezbytnému doladění detailů. Problematické otázky čekají na řešení během jednání na nejvyšší úrovni a v průběhu bilaterálních setkání největších producentů skleníkových plynů, a to jak na samotné konferenci, tak nejlépe v jejím předstihu. Ani v případě ideálního scénáře však potřeba sledovat proces v rámci UNFCCC nekončí. Neméně důležité bude, jak se závěry z kodaňské konference podaří naplnit a jakým způsobem se promítnou do politiky a praxe jednotlivých států.

[1] http://www.unep.org/compendium2009/

[2] http://en.cop15.dk/news/view+news?newsid=876

[3] Srov. Zprávu Lighten the load. In a time of crisis, European aid has never been more important. CONCORD, AidWatch. Brusel 2009. http://www.concordeurope.org/Files/media/internetdocumentsENG/3_Topics/Topics/Aidwatch/AidWatch-report-2009_light.pdf

[4] Evropská komise hovoří v této souvislosti o potřebě poskytnout 5-7 miliard eur z veřejných rozpočtů, a podílu EU ve výši 500 milionů až 2.1 miliard ročně. Srov. Climate Change. Comission sets out global finance blueprint for ambitious action by developing nations. Brusel 10. 9. 2009.