Mléčná krize odhalila potřebu produkčních kvót

Evropská unie se již několik měsíců potýká s krizí na trhu s mlékem. Situace začala povážlivě kulminovat v létě, načež v září nabraly protesty zoufalých chovatelů skotu nebývalé intenzity. Evropa zažila nejen blokády měst a dálničních tahů či zastavené dodávky mléka zpracovatelům, ale k vidění byly i působivé scény rozlévání mléka v ulicích měst či kropení polí hektolitry bílé tekutiny z cisteren. Vlády členských zemí nyní bijí na poplach a švédské předsednictví svolává jednu schůzku ministrů zemědělství za druhou a hledá řešení.

To pomalu nabývá konkrétních obrysů, neboť 20 členských států, včetně České republiky, se již dohodlo na společné deklaraci o postupu proti mléčné krizi, z jejíhož obsahu se bude s největší pravděpodobností nakonec vycházet. Bohužel právě návrhy zmíněné deklarace dávají tušit, že ani tentokrát Unie nepovede debatu o podstatě a hlavních příčinách problému a místo dlouhodobého řešení dá přednost krátkodobým tržním opatřením (vývozní subvence, intervenční nákupy, podpora marketingu). Ta sice mohou situaci evropských producentů mléka chvilkově zlepšit, z dlouhodobého hlediska je však problému nezbaví. Navíc jde o opatření, která náš problém do značné míry vyvážejí za hranice a jdou na úkor rozvoje zemědělství v chudých státech Jihu.

Zdrojem současné krize jsou neúměrně nízké výkupní ceny mléka, které od loňského roku spadly až o polovinu. Farmáři ve většině evropských zemí, Českou republiku nevyjímaje, zažívají těžké časy, neboť výkupní ceny mléka jim nestačí pokrýt ani náklady spojené s jeho výrobou. Před necelými dvěma lety přitom zažívali přesný opak. Cena mléka dosahovala historického maxima. Proč náhle tak prudké vzlety a pády? Evropské ceny mléka jsou stále více a více závislé na cenách světových, zvláště pak na ceně mléka sušeného. EU totiž postupně opouští regulační nástroje (rušení minimálních cen, zvýšení produkčních kvót a jejich postupný zánik do roku 2015, zákaz intervenčních mechanismů) a ponechává regulaci na neviditelné ruce trhu. Sektor, který kdysi býval poměrně stabilní, se náhle stal velmi nestálým a jen těžko se vyrovnává s klesající poptávkou v době ekonomické krize. Zemědělci jsou ponecháni napospas zpracovatelům a obchodním řetězcům, kteří tlačí na cenu a významně tak navíc přispívají k rychlé restrukturalizaci odvětví a vzniku velkých farem, které jediné dokážou přežít. V tomto ohledu zní bruselské fráze o podpoře rozvoje venkova obzvláště pokrytecky.

S problémy se přitom producenti mléka nepotýkají pouze v Evropě, ale i v jiných částech světa. Zvláště pak v rozvojových zemích, kde drobní zemědělci tvoří až 50 % populace. Opatření, která se EU k řešení mléčné krize chystá podle všeho přijmout nebo již přijala, jejich situaci však ještě zhorší. Unie totiž nehodlá omezit svoji produkci mléka, která značně převyšuje celkovou evropskou spotřebu. Hledá pouze nástroje a mechanismy, jak se přebytečného mléka zbavit. Již na začátku roku 2009 souhlasila Evropská komise se znovuzavedením vývozních subvencí na mléčné výrobky. Učinila tak, aniž by jakkoli zkoumala, jaký bude mít tento krok dopad na třetí země, kde dotované evropské mléko vytlačuje z trhu místní farmáře a bere jim obživu. Děje se tak v době, kdy vysoké ceny z let 2007-2008 umožnily v nejvíce postižených státech Jihu nastartovat programy na podporu místních trhů a drobných zemědělců, kteří po více než 30 let zápasili s nerovnou konkurencí v podobě dotovaného sušeného mléka z Evropy. To se přitom netýká jen mléka, ale i jiných zemědělských komodit. Pokud rozvojové země dnes něco potřebují, je to především ochrana trhu, která jim umožní rozvoj vlastního zemědělského sektoru. Rozhodně to není konkurence levných potravin z Evropy.

Co má tedy Evropa tváří v tvář mléčné krizi učinit? Evropská unie by především měla hledat dlouhodobě udržitelné řešení, které uspokojí evropské zemědělce a nebude v rozporu s rozvojovými cíli EU a potřebami farmářů ve třetím světě. Cílem je stabilita a udržitelnost zemědělského sektoru, nikoli pronikání na zahraniční trhy či výhra v soutěži o největšího a nejkonkurenceschopnějšího producenta mléka na světě. Nelze dále pokračovat v nesmyslném a neobhajitelném kolotoči, kdy Evropa dováží z Jižní Ameriky obrovská kvanta sóji (velkoplošně pěstované za cenu velkých ekologických a sociálních problémů), tou se zkrmí dobytek, který dodá mléko, jež se energeticky náročným procesem usuší a za pomoci dotací z peněz daňových poplatníků vyveze na trhy, kde působí škody místním farmářům. Důležité je zajistit stabilitu, tvořenou střetem nabídky a poptávky, ze které by profitovaly všechny subjekty mléčného odvětví. Takového střetu lze dosáhnout buď tím, že velké množství producentů z trhu úplně zmizí, což je ovšem nepřijatelné z hlediska potravinové svrchovanosti, rozvoje venkova, zaměstnanosti či z hlediska environmentálního (ztráta biodiverzity, úrodnost půdy, adaptace na klimatické změny). Nebo jej můžeme zajistit pomocí dobře nastavených a spravedlivě rozdělených produkčních kvót, jež budou přizpůsobené poptávce.

Řešení prosazované řadou zemědělských organizací však vyžaduje, aby se Evropská unie (především Komise) přestala zaklínat konkurenceschopností a ustoupila od zvyšování produkčních kvót, které má v roce 2015 vyústit v jejich úplné zrušení. K tomu je ovšem zapotřebí silná vůle a ochota členských států změnit již jednou nastavený kurz. Způsob, jakým hodlá EU řešit současnou mléčnou krizi, však jasně ukazuje, že nic takového není na pořadu dne.