Na kapitánském můstku změna kurzu nehrozí

Pittsburský summit skupiny G-20 žádný zásadní obrat nepřinesl.

Americký Pittsburgh se na dva dny probral z podzimní ospalosti. V předposledním zářijovém týdnu se zde sešli delegáti dvacetinejvyspělejších a nejrychleji se rozvíjejících ekonomik světa. Protestydemonstrantů, které „zklidnila“ policie, zaujaly média často více nežobsah jednání. Na stole přitom ležely zajímavé návrhy týkající seomezení platů bankovních manažerů nebo zdanění finančních transakcí.Mnozí považovali tento summit za průlomový. Britský premiér Gordon Browndokonce prohlásil, že „starý systém mezinárodní ekonomické spolupráceskončil, dnešním dnem začíná systém nový“. Jak bude vypadat? A jeskutečně tak „nový“? Na tyto a další otázky se pokusíme odpovědět v následujícím textu.

G8 je mrtvá, ať žije G20

Summit v Pittsburghu podle účastníků definitivně potvrdil G20 jako hlavní globální fórum pro vyjednávání o zásadních ekonomických otázkách. G8 ztratila lesk elitního ekonomického klubu. K předání štafety má oficiálně dojít v červnu příštího roku v Kanadě, kde se summity G8 a G20 překrývají. Avšak představuje proměna G8 na G20 opravdu tak zásadní proměnu mezinárodní politické scény?

Je nutné zmínit, že G20 není institucí, která má rozhodovací pravomoci. I přesto, že státníci v preambuli společného komuniké z Pittsburghu prohlašují G20 za hlavní fórum pro mezinárodní spolupráci, stále se jedná „jen“ o uskupení 20 hlav států a vlád, jejichž rozhodnutí nejsou přímo vynutitelná. Těmi, kteří mají schopnost přenést (alespoň částečně) ekonomické záměry do praxe, jsou Mezinárodní měnový fond (IMF) a Světová banka. Pokud chceme zjistit, do jaké míry dochází na mezinárodní úrovni k přesunu či dělbě „moci“ v ekonomické oblasti, musíme se blíže podívat, kdo drží kormidlo v těchto dvou institucích.

Vítězové a poražení pittsburského summitu

Závěrečné komuniké pittsburského summitu přiznává jednoznačně největší význam v rámci reformního procesu Světové bance a Mezinárodnímu měnovému fondu (IMF). Text komuniké hovoří o „zásadní důležitosti“ Světové banky a IMF při potírání klimatických změn, zajištění potravinové bezpečnosti a lidského rozvoje v nejchudších zemích světa, podpoře růstu a rozvoje soukromého sektoru či přechodu k zelené energetice (článek 24). IMF je navíc podle členů skupiny G20 nepostradatelný při zajišťování globální finanční stability včetně dohledu nad globálním finančním systémem a jeho nevyvážeností (článek 20). Neměli odborníci z IMF tyto úkoly na starosti již před vypuknutím krize?

Představitelé vyspělých států slíbili, že výměnou za uznání důležitosti obou uvedených institucí v rámci reformního procesu přistoupí na změnu hlasovacích kvót ve Světové bance a IMF. Ta by měla více odrážet význam jednotlivých ekonomik. Spojené státy nabídly přesun 5 % hlasů ve prospěch „podreprezentovaných“ států. Brazílie, Rusko, Indie a Čína (tzv. BRICs) žádaly o dvě procenta více. Evropská unie smířená s tím, že se její vliv tak jako tak sníží, se snažila vyjednat zachování statu quo.

Cílem přerozdělení hlasů u některých zemí je alespoň částečně napravit nepoměr mezi jejich rozhodovacími pravomocemi ve Světové bance a IMF a jejich skutečnou ekonomickou silou. Z níže uvedených čísel však vyplývá, že se o žádnou zásadní reformu nejedná.

Celková rovnováha sil mezi vyspělými a méně rozvinutými zeměmi se nezmění, i když dojde k přesunu zmiňovaných 5 % hlasů. Spojené státy budu i nadále disponovat 17% podílem, což jim umožní vetovat klíčová rozhodnutí, k nimž je potřeba kvalifikované většiny 85 % všech hlasů. Procento hlasů vyspělých zemí se po reformě sníží z 68,3 % na 65 %, což těmto státům zajišťuje pohodlnou většinu. Na druhé straně podíl hlasů nejchudších zemí se zvýší ze 7,7 % na 7,8 %. Můžeme tedy konstatovat, že vliv strojovny na chod lodi se nepatrně zvýšil, ale na velícím můstku se nic nemění.

V tomto světle prohlášení o zásadním přeskupení síly na mezinárodní scéně ztrácí na síle. Přenesení váhy ze skupiny G8 na G20 se jeví spíše jako symbolické.

Tím, kdo v Pittsburghu jednoznačně ztratil, je OSN, která i nadále zůstává na okraji jednání o řešení globální krize. Nepomohl jí ani rozruch v průběhu Valného shromáždění v New Yorku, který summitu G20 předcházel. Jediného uznání se dostalo novému „Globálnímu systému včasného varování před zranitelností vůči otřesům“ (Global Impact Vulnerability Alert System) OSN, který by měl pomáhat při sledování dopadů finanční a potravinové krize na nejzranitelnější obyvatele planety. Dále v komuniké věnuje OSN několik stručných odstavců jeho roli při jednání o klimatických změnách.

Slibujeme, co jsme slíbili

Z dalších témat, o nichž představitelé států jednali, si zaslouženou pozornost vyžádala otázka potravinové bezpečnosti. Státníci ve společném komuniké uznali, že pro její dlouhodobé zajištění jsou nezbytné trvalé financování a cílené investice. Přihlásili se rovněž k závazkům z L´Aquily, ke Globálnímu partnerství pro zemědělskou a potravinovou bezpečnost a k boji proti cenové nestabilitě. Tedy žádný větší posun kupředu.

Bezesporu zajímavou a pro mnohé poměrně překvapivou je nepřímá zmínka o Tobinově dani v závěrečném textu summitu. G20 vyzývá IMF, aby do příštího setkání připravil zprávu, která představí různé názory jednotlivých zemí na otázku, jak by mohl finanční sektor přispět k pokrytí nákladů, které vlády investovaly do záchrany bankovního systému (článek 16). Prezident Sarkozy a kancléřka Merkelová potvrdili, že tento článek nepřímo odkazuje na Tobinovu daň, na jejímž základě by bylo možné zdanit některé finanční transakce. Článek v komuniké samozřejmě ještě není důvodem k oslavě. Optimismus opadá ještě více, když si přeložíme, co text vlastně říká. Z příslušného článku totiž vyplývá, že případné použití tohoto opatření v praxi by se vztahovalo pouze na pokrytí nákladů vzniklých v důsledku krize. Zda by se výnosy této formy zdanění mohly v budoucnu použít například k financování zmírňování dopadů klimatických změn, není zdaleka jisté. Nicméně pozitivní je, že se téma zdanění finančních transakcí otevírá k diskusi na nejvyšší úrovni.

Pokud jde o problematiku klimatických změn, v komuniké lze najít výrazy „čistá“ energie nebo zastavení subvencí na podporu fosilních paliv (v komuniké je psáno, že ukončení subvencí by mohlo přispět ke snížení emisí skleníkových plynů až o 10 %). To je však k environmentálním otázkám více méně vše. Podrobnější plán růstu, který by byl založen na nízkouhlíkových technologiích, v komuniké chybí. Téma finančních zdrojů pro boj s klimatickými změnami se i přes počáteční snahu v závěrečném textu neobjevilo a bylo přesunuto na schůzku ministrů financí G20, která je plánována na listopad.

Vyhýbavé a nekonkrétní sliby o „prozkoumání možnosti multilaterálních mechanismů“, které se v souvislosti s daňovými ráji objevily v zářijovém prohlášení ministrů financí skupiny G20, se tentokrát neopakovaly. V komuniké z Pittsburghu se pro jistotu neobjevily žádné sliby. Účastníci summitu se naopak shodli, že dosáhli „slibných výsledků“. Jakých konkrétně? To už ponechali bez komentáře. A proto se musíme spokojit s ujištěním, že státy G20 „jsou připraveny podniknout kroky proti daňovým rájům od března 2010“ (článek 15).

Chudým zemím summit v Pittsburghu nepřinesl žádné dodatečné finanční zdroje. Za zmínku tak stojí pouze potvrzení platnosti čtyři roky starých slibů ze summitu v Gleneagles. Pro rozvojové země stará známá písnička, která však v současné krizi píchá do uší dvojnásob.

Beze změny

Jaký je tedy obecný závěr? Přestože rychlost a ničivost, s níž krize dopadá na nejchudší země, se od dubnového summitu G20 v Londýně znásobila, rozvojová agenda se z mezinárodních jednání postupně vytrácí. Státní kasy se pod tíhou stimulačních balíčků vyprázdnily, nejradikálnější reformou ekonomického systému představuje příslib 5% přesunu hlasů ve Světové bance a IMF. Dohled nad finančními trhy a boj proti daňovým rájům zůstávají stále jen na papíře stejně jako přechod na nízkouhlíkové zdroje energie. A IMF začíná pomalu mluvit o konci krize a o postupném zotavování světové ekonomiky.

Ví někdo, o jakém „novém systému“ Gordon Brown v Pittsburghu mluvil?

Tento text vznikl na základě Komuniké účastníků summitu G20 v Pittsburghu a řady článků publikovaných na domácích i zahraničních internetových stránkách, z nichž největší inspirací byl článek Duncana Greena „What happened at the Pittsburgh G20?“ z Oxfam International a Marka Weisbrota „G-20 Doesn’t Offer Much Reform“ z Center for Economic and Policy Research.