Potravinová krize : příležitost pro změnu?

Jak trvale překonat potravinovou krizi? Toto je ústřední otázka diskusního příspěvku Daniela G De La Torre Ugarte a Sofie Murphyové. Tato otázka, navzdory malé pozornosti, kterou jí věnují média, představuje stále otázku nejvyššího významu odhadem pro 963 milionů lidí ve světě, kteří čelí hladu a podvýživě každodenně.

Ačkoli je známo, že globální finanční krize a ekonomické zpomalení posunuly v minulých měsících ceny potravy na nižší úroveň, ceny setrvávají vysoko nad jejich úrovní před vypuknutím potravinové krize, a to na úrovni cen v roce 2005. Krize je proto pořád realitou pro chudé domácnosti v rozvojových zemích, jejichž výdaje na jídlo představují 60 % až 80 % jejich výdajů. Zároveň je ale příležitostí, aby byla zemědělství věnována pozornost, jíž si zaslouží, neboť zemědělský sektor je klíčový pro potírání chudoby, zvyšování potravinové bezpečnosti a zlepšení environmentálního stavu.

Příspěvek je uspořádán do tří částí. V první části se vrací k hlavním důvodům krize. V druhé části se zaměřuje na ty, kdo jsou krizí postiženi a jakým způsobem, a ve třetí navrhuje cesty k překonání potravinové krize a transformaci zemědělství. My nyní budeme věnovat naši pozornost zajímavým bodům obsaženým ve třetí části.

V navrhovaných základech/podkladech pro dlouhodobou odpověď autoři varují, že pokud by se vlády snažily vyřešit krizi tím, že se zaměří na redukci cen zpět do úrovně před rokem 2005, nejenže by zmeškaly zásadní příležitost posílit potravinovou bezpečnost, ale také by se opět rychle ocitly zpět v krizi. Ve skutečnosti nízké mezinárodní ceny ve třech uplynulých dekádách odradily veřejné a soukromé investice do zemědělství, které směřovalo k místní spotřebě. Snížení cen je možné díky pokračující expanzi kapacit zemědělské produktivity pouze v malém počtu zemí jako Argentina, Austrálie, Brazílie, Kanada, Evropská Unie, USA společně s Čínou a Indií. Kromě toho v mnoha případech nízké mezinárodní ceny poškodily lokální produkci v rozvojových zemích. Například levná rýže vyvážená z Japonska a Thajska do Západní Afriky způsobila snížení nejen místní produkce rýže, ale také produkce tradičnější základní potraviny, kterou je proso.

Vláda by tedy měla pohlížet na vysoké ceny v zemědělství jako na příležitost, jak přilákat veřejné a soukromé investice. To je dobrá zpráva pro země, kde zemědělství stále vytváří více než polovinu pracovních míst. Je to také dobrá zpráva pro země, v nichž jsou potenciální příjmy z produktivity důležité. Do této skupiny můžeme zahrnout řadu subsaharských afrických zemí. V neposlední řadě by pak mohl tento přístup přispět k nápravě některých nespravedlností mezi městskými a venkovskými oblastmi, které se objevily spolu s globalizací.

Navíc, potravinová pomoc musí být stále více o dárcovské finanční podpoře, která je použita na investice do zlepšení produkce, uskladnění a dopravní infrastruktury v rozvojových zemích. Cílem by mělo být upřednostnění nákupu úrody od místních farmářů před distribucí potravy vypěstované v zemích dárců.

Aby vláda mohla využít výhody plynoucí z vysokých cen, měla by také usilovat o lepší způsob řízení trhů se zemědělskými komoditami.

Mezi postupy, které přinesou rychlé výsledky, je prioritou regulace tlaku vzniklého poptávkou po biopalivech. Autoři zdůrazňují, že hlavním spouštěčem krize nebyla ani tak samotná produkce biopaliv, jako rychlost, s jakou rostla jejich produkce. Proto navrhují, aby stimuly produkce biopaliv byly propojeny s cenami v zemědělství, takže každý růst nad určitou úroveň bude automaticky redukovat podněty k jejich produkci.

Na spekulativní poptávku po světových cenách potravin je třeba pohlížet jako na činitele zhoršujícího nestálost zemědělských trhů. V USA byly díky sérii rozhodnutí, která vnikla v pozdních osmdesátých let, směny komodit postupně deregulovány. Investice spekulantů do obilí dosáhly v roce 2003 výše 13 miliard USD, v březnu 2008 se rozrostly na 260 miliard USD.

Vedle těchto postupů, jejichž efekt je téměř okamžitý, je nutno se zabývat také postupy, které začnou být účinné až po delší době, ale jejichž výsledkem by mohla být přeměna dominantní zemědělské struktury ve spravedlivější a více udržitelný model.

Jedním z těchto postupů je regulace tržní síly velkých zemědělsko-potravinářských společností. Navzdory vysoké ceně hospodářských komodit a také vysokým cenám energie, která umožňuje zpracování a dopravu, hodně firem vytvořilo v roce 2008 zisk. Toto je případ Nestle, jehož čistý zisk byl 4,8 miliard USD v první půlce roku 2008, což znamená zvýšení o 6,1 % oproti předešlému roku. Z toho vyplývá, že tyto společnosti získávají jejich lví podíl v řetězci potravinových hodnot, často v neprospěch producentů a spotřebitelů.

Autoři také poukazují na znovuzavedení světových rezerv obilí. V roce 2008 stav světových potravinových zásob odpovídal množství potravin, které bylo v roce 2007 spotřebováno za 57 dní, spotřeba v roce 2008 odpovídá množství roční spotřebě potravy po druhé světové válce. V posledních patnácti letech nebyla světovým skladům věnována pozornost, protože EU a USA je vnímalo jako narušitele obchodu podle pravidel WTO. Úbytek vládou spravovaných skladů umožnil pád cen a zvýšení tržní nejistoty v případě nedostatku zásob.

Aby rozvinuli svůj potenciál, omezení producenti potřebují společně s vyššími cenami také cenovou stabilitu a trhy s nízkým rizikem. To vyžaduje flexibilitu vlády v obchodní politice ve zvyšování nebo snižování tarifů. Řada zemí může chtít postupně zvyšovat tarify zemědělského dovozu, což zlepší jejich produktivní kapacitu.

Tento bod je jistě nejambicióznější ze všech, neboť navrhuje zásadní přehodnocení základů procesu liberalizace trhu. Ospravedlnění závisí na specifikaci zemědělství, které je, na rozdíl od ostatních sektorů jako jsou průmysl a služby, životně nezbytné pro lidskou existenci. Jak řekl Clinton 16. října na Světovém dni výživy odkazující na dřívější zemědělské strategie: „všichni včetně mě sfoukneme jednání se světovými zásobami „jako barevnou televizí“ namísto toho, abychom s nimi jednali jako se základním životně nezbytným zbožím pro chudé v celém světě. „Měli bychom se vrátit k politice maximální potravinové soběstačnosti. Je od nás bláznovství si myslet, že můžeme rozvíjet země po celém světe bez toho, abychom posilovali jejich schopnost vlastního zajištění obživy.“