Kudy vede cesta z potravinové krize?

Ohlédnutí za konferencí "Potravinová krize rok poté – Jak zajistit globální potravinovou bezpečnost?"

Konferenci uspořádal Glopolis ve spolupráci s institucí Heinrich-Böll-Stiftung 4. března 2009. Její program se zaměřil zejména na strukturální příčiny potravinové krize, související s oblastí zemědělství a obchodu. K současné světové potravinové situaci, ke kvalitě zemědělských politik a fungování světového obchodu se zemědělskými komoditami se ve svých příspěvcích vyjádřili přední zahraniční a domácí odborníci. Účast na konferenci přijal Olivier De Schutter, zvláštní zpravodaj OSN pro právo na stravu, Daniel de la Torre Ugarte z Ústavu pro analýzu zemědělské politiky na Univerzitě v Tennessee, Mamadou Cissokho, reprezentující Svaz organizací farmářů a zemědělských výrobců západní Afriky, a mnozí další.

Příspěvky zahraničních hostů v mnoha případech nabídly odlišný pohled na vztah mezi liberalizací světového obchodu a chudobou v rozvojovém světě než je ten, se kterým se nejčastěji setkáváme v české široké i odborné veřejnosti. Olivier De Schutter, Mamadou Cissokho, Daniel de la Torre Ugarte, Alex Danau z belgické organizace Collectif Stratégies Aliementaires a Hannes Lorenzen, poradce Skupiny Zelených – Evropské svobodné aliance v Evropském parlamentu, se shodli na tom, že současná podoba mezinárodního obchodu znemožňuje rozvoj zemědělství a zlepšení životní situace venkovanů v rozvojových zemích. Právě venkov a venkovské obyvatelstvo přitom představují jádro světové chudoby.

Úvodní řeč Oliviera de Schuttera byla vynikajícím odrazovým můstkem pro diskuzi o roli zemědělství a obchodu v boji s chronickou chudobou. „Představa, že globální potravinovou krizi vyřešíme jednoduchým navýšením objemu zemědělské produkce, je zjednodušující a mylná“, uvedl ve svém příspěvku De Schutter. Ve většině případů není hlad a podvýživa výsledkem faktického nedostatku potravin, ale nízké kupní síly širokých vrstev obyvatel, které na jídlo jednoduše nemají finanční prostředky. Polovinu z téměř jedné miliardy lidí, žijící v dlouhodobém nedostatku potravin, tvoří drobní zemědělci, pětinu obyvatelé venkova bez vlastní půdy, desetinu rybáři a pastevci a pětinu městské obyvatelstvo.

Vlády rozvinutých a rozvojových zemí by podle De Schuttera neměly primárně usilovat o masivní navýšení produkce, ale měly by se zaměřit na jádro problému – odstranění hladu a extrémní chudoby. To si vyžádá celou řadu opatření. Je nutné zlepšit přístup chudých venkovanů k přírodním zdrojům, zejména k půdě, a posílit pozici drobných zemědělců ve výrobním řetězci tak, aby své produkty nemuseli prodávat za směšně nízké částky. Takové kroky si žádají radikální odklon od převládajícího zemědělského modelu stejně jako od směru, kterým se dlouhodobě ubírá mezinárodní obchod.

Intenzivní zemědělský model, prosazovaný tzv. Zelenou revolucí v šedesátých a sedmdesátých letech dvacátého století, měl dalekosáhlé negativní dopady na životní prostředí a sociální situaci venkovských obyvatel. Úvahy o zvyšování produkce se tedy podle zvláštního zpravodaje OSN pro právo na stravu tentokrát musejí vydat jiným směrem. Bude zejména nutné pečlivě prozkoumat možnosti ekologických forem zemědělství. Mají totiž dvě velké výhody: jsou cestou ke zmírnění klimatických změn a nevyžadují náročné zemědělské vstupy a techniku, kterou si drobní rolníci nemohou dovolit.

Olivier de Schutter také prohlásil, že „současný obchodní systém trpí vážnými nedostatky“. Je založen na představě, že je nejvýhodnější specializovat zemědělský sektor na produkci konkrétní komodity, v níž má země komparativní výhodu. Výsledkem však je, že některé země permanentně získávají, zatímco jiné neustále ztrácejí. Rozvojové země se orientovaly na produkci kávy, kakaa a dalších komodit, jejichž cena dlouhodobě klesala. Zároveň neprodukují základní potraviny a jsou proto závislé na světovém trhu. Jak je tato situace nebezpečná, ukázala právě probíhající potravinová krize. Rozvojové země by se proto měly snažit diverzifikovat svoji zemědělskou výrobu a dosáhnout maximální potravinové soběstačnosti. Podle De Schuttera je současný obchodní režim v rozporu s odbouráním chudoby také proto, že podstatně zvýhodňuje velké, koncentrované výrobce na úkor milionů drobných zemědělců v rozvojových zemích. Dnešnímu fungování trhu je zcela cizí pojetí lidských práv, a mezi nimi práva na stravu jako nejvyšší hodnoty stojící vysoko nad obchodními zájmy vlivných skupin.

Podle Daniela de la Torre Ugarteho, dalšího významného hosta konference, musíme nutně posílit postavení drobných zemědělců ve výrobním řetězci a zaručit rovnoměrnější globální rozložení zemědělské výroby. K tomu je nutné zavést přísnější nástroje pro řízení nabídky. Jsou jimi například množstevní kvóty na výrobu určité potraviny nebo komodity či vyjmutí části půdy ze zemědělské produkce. Největší výrobci by v důsledku těchto opatření přestali produkovat levné dotované přebytky a otevřel by se tak prostor pro širší využití zemědělského potenciálu v rozvojových zemích.

Torre Ugarte podobně jako De Schutter varoval před řešeními, ke kterým se státy ve snaze zvýšit zemědělskou produkci uchylovaly v minulosti. Mezi ně patří například konverze brazilských savan cerrados na monokultury sóji či první Zelená revoluce – iniciativy, které měly vážné negativní dopady na ekosystémy, životní prostředí a sociální situaci obyvatel venkova. „Je jednoduché dosáhnout snížení cen potravin tím, že jednoduše masivně zvýšíme produkci. Za takové řešení se však draze platí.“ Podle Torre Ugarteho by se svět měl odklonit od převládajícího modelu zemědělské produkce. Alarmující je zejména nerovnováha mezi rostlinnou a živočišnou výrobou: „Obrovský objem zemědělských komodit se každoročně spotřebuje na výkrm dobytka a nadměrnou produkci masa. Znepokojuje nás sice, že část sklizně je využita na agropaliva, ale otázka krmiv nás nechává v klidu.“

Hannes Lorenzen na pražské konferenci představil studii Zodpovědný obchod – udržitelné zemědělství a zdůraznil jeden z jejích klíčových principů – zásadu hospodářské subsidiarity. Podle ní by měla být obchodní politika strukturována tak, aby hospodářská výměna na místní, národní a případně regionální úrovni měla přednost před obchodem na úrovni kontinentální nebo celosvětové. To by znamenalo zcela odlišné postavení mezinárodního obchodu a jeho pravidel, než jak je tomu v současné době. Podle Hannese Lorenzena jsou pravidla Světové obchodní organizace, která omezují právo členských zemí autonomně rozhodovat o vlastní obchodní politice, nedemokratická a nepřátelská k základním lidským právům. Pokud má být Světová obchodní organizace do budoucna zachována, musejí se radikálně proměnit principy jejího fungování.

Alex Danau také zdůraznil význam lokálně vyráběných potravin. Na příkladu Senegalu ukázal, že v období nejvyšších cen potravin na jaře 2008 byly ceny lokálních produktů nižší než ceny dovážených potravin. Je tomu tak proto, že do ceny importovaných potravin se nutně promítnou momentální ceny komodit na světovém trhu. Rozvojové země by se proto neměly orientovat na mezinárodní trh, ale spíše na zvyšování vlastních výrobních kapacit a posilování lokálních a regionálních trhů. Otevírání se levnému importu v rámci další liberalizace světového obchodu je s těmito cíli zcela neslučitelné.

Zásadní význam samozásobení regionů v rozvojových zemích zdůraznil také náměstek ministra zemědělství ČR Jiří Urban. Absurdnost a škodlivost situací, které někdy vytváří masivní globální obchodování se zemědělskými komoditami, ilustroval na příkladu dovozu krmiv do Evropské unie: „Dovážíme z Jižní Ameriky krmiva pro dojnice, abychom mohli vyrobit nadprodukci mléka, které se potom obtížně zbavujeme.“ Náměstek Urban na rozdíl od Daniela de la Torre Ugarteho nevěří v regulaci nabídky a poptávky. Místo toho jako lék na nesmyslné dovozy a vývozy komodit z obrovských vzdáleností navrhuje regulaci pomocí podobného systému, jako je evropský cross-compliance (soubor podmínek v oblasti ochrany životního prostředí, které zemědělec musí splnit, chce-li získat evropské dotace).

Na konferenci zazněly i názory ve prospěch současných zásad fungování mezinárodního obchodu a jeho další liberalizace. Někteří hosté vyjádřili přesvědčení, že posilování lokální výroby potravin v rozvojových zemích a otevírání se konkurenci z rozvinutých států s dotovanými zemědělskými sektory nejsou vůbec v rozporu.

Flavio Coturni z Generálního ředitelství pro zemědělství a rozvoj venkova Evropské komise řekl, že liberalizace multilaterálního i bilaterálního obchodu (v rámci Rozvojového kola z Dauhá a Dohod o hospodářském partnerství mezi EU a zeměmi Afriky, Karibiku a Pacifiku) je významným faktorem snížení kolísavosti cen zemědělských komodit a dosažení globální potravinové bezpečnosti. Coturni však také zdůraznil, že proces dalšího otevírání trhů musí podléhat jasným pravidlům, například ve formě správně nastavených mechanismů tzv. odlišného a zvláštního zacházení pro rozvojové a nejméně rozvinuté země. Zároveň naznačil, že jednání kola z Dauhá mohou s nástupem nové americké administrativy nabrat zcela jiný směr než dosud. V amerických vládních dokumentech z počátku března tohoto roku se uvádí, že „bude nutné napravit nevyváženost současných jednání“.

V liberálně tržním duchu se nesl také příspěvek prvního náměstka ministra zemědělství Ivo Hlaváče: „Základním principem společné obchodní a společné zemědělské politiky Evropské unie by měla být otevřenost a jejich nedílnou součástí rozvojová dimenze. Nepřípustnost protekcionistických opatření byla ostatně tématem právě skončeného mimořádného summitu EU,“ prohlásil náměstka ministra Hlaváč během odpolední diskuze u kulatého stolu. Globální potravinovou bezpečnost může posílit liberalizace světového obchodu, která by měla zajistit přirozeně fungující lokální trhy. „Skutečně věřím, že tak přeregulovaný sektor jako zemědělství má jít cestou liberalizace“, konstatoval Hlaváč.

Podle Mamadou Cissokha jsou však deregulační opatření na místě v případě zemědělství evropského, nikoliv afrického. V subsaharské Africe téměř neexistují dotace pro zemědělce, vývozní subvence, množstevní kvóty či přísné normy na kvalitu potravin, které jsou charakteristické pro společnou zemědělskou politiku EU a zemědělské politiky jiných rozvinutých států. Silná zemědělská politika zcela chybí a afričtí zemědělci na to tvrdě doplácejí.

Cissokho, významný občanský aktivista a zemědělec ze Senegalu, podobně jako Hannes Lorenzen zdůraznil princip hospodářské subsidiarity: „Přejete-li si, aby se naše zemědělství rozvíjelo, nemůžeme se zaměřovat na vývoz pro evropský či americký trh, ale především na výrobu pro lokální spotřebu. Musíme chránit výrobce před dotovanou konkurencí levných produktů z Evropy, pomoci jim s vybudováním skladů a umožnit prodej jejich zboží na místních trzích.“ Zdůraznil, že jedině tento přístup může zlepšit postavení drobných a samozásobitelských zemědělců subsaharské Afriky. Právě tito zemědělci, nikoliv velké farmy, specializující se na vývoz, jsou klíčoví pro potravinovou situaci v této části světa. Navíc právě venkovské obyvatelstvo se svým vztahem k půdě a s tradičními formami produkce a spotřeby je nositelem kontinuity tradic a kulturního bohatství. Podle Cissokha cesta subsaharské Afriky z chudoby nespočívá v dalším snižování obchodních bariér, ale právě naopak: Afrika potřebuje svobodu v nastavení ochranných opatření tam, kde jich je třeba. To se často týká právě zemědělství. „Afričané nechtějí nic víc, než co si v Evropě sami dopřáváte: chtějí silnou zemědělskou politiku, která posílí postavení lokální produkce a místních výrobců.“