Čína a Indie hrají podle západních not

Po devítidenním maratonu a třetí léto po sobě ministři obchodu v Ženevě ukončili trápení nazvané jednaní o liberalizaci světového obchodu. Opět bez výsledku. Neznamená to konec Světové obchodní organizace (WTO). Ta má dost práce i bez dalšího snižování obchodních překážek. Ale potvrzuje se, že dlouhá řada zemí už není ochotna obětovat dlouhodobé řešení potravinové bezpečnosti a vyhlídky na rozvoj širší společnosti potenciálním ziskům firem. Co kolaps jednání vypovídá o mezinárodní politice? Může za vše nezodpovědnost a nenasytnost Číny a Indie?

Katarské kolo odstartovalo na vlně solidarity a strachu z globální recese a zvýšení mezinárodního napětí dva měsíce po 11. září 2001. Nad globální ekonomikou dnes opět visí Damoklův meč vysokých cen, finanční krize a ekonomického zpomalení stejně jako ústupu od multilaterální spolupráce směrem k bilaterálním dohodám. Proč ani to nepřimělo ministry obchodu největších ekonomik ke kompromisu? Podívejme se na čtyři klíčové problémy WTO, které podbarvují i poslední kolaps:

Ožebrač svého souseda.

V učebnicích historie se tomu říká merkantilismus: každý stát se snaží maximálně ochránit před konkurenčními dovozy vlastní citlivé výroby či celá odvětví, ale zároveň chce co nejvíce vyvážet do zahraničí. Spojené státy i evropské státy navzdory zanedbatelnému podílu na HDP či zaměstnanosti nikdy neobětovaly globálnímu trhu své zemědělce. Ještě řadu dekád po válce tyto státy i Japonsko či Kanada dotovaly svůj průmysl. Dnes usilují o nové trhy pro rychle rostoucí sektor služeb a pro svůj průmysl, který mezitím v domácí péči značně posílí, a také přísnou ochranu duševního vlastnictví. I čeští diplomaté v Ženevě „kopou“ za zájmy Škodovky a českých pivovarů na čínském trhu. Ochránit politicky cenné, podporovat ekonomicky perspektivní a soutěžit hlavně v tom, co nám jde, nevede právě snadno k mnohostranným kompromisům, ale osvědčilo se jako účinná cesta rozvoje. Indie a Čína se k ní velmi hlasitě hlásí. Jen se diví, proč se tomu teď hanlivě říká protekcionismus.

Nároky nových mocností.

Z rostoucí síly Číny, Indie, Brazílie či Ruska má mnoho lidí strach. Začínají příliš dobře hrát podle starých pravidel euroatlantické civilizace. „Ajťáci“ z Bengalúru, potravináři ze Sao Paola a obchodníci ze Šanghaje ukrajují stále větší i stále sofistikovanější krajíc z globální produkce a zaměstnanosti, obchodu i investic. Bez velkých hráčů z Jihu dnes nedojednáte žádnou mezinárodní smlouvu, natož obchodní. Zdá se, že EU a zejména USA nedoceňují jejich novou sílu. Kvůli svému závratnému růstu si „vynořující se“ ekonomiky dělají nároky na stále více zdrojů. Vyššími cenami potravin a hlavně ropy nám nejen připomínají, že řada zdrojů už nebude k mání tak snadno, ale hlavně rychle tlačí Západ do reforem výroby a hlavně spotřeby, do kterých se nám dvakrát nechce. Navíc kdoví, jak se svým nově nabytým bohatstvím (rozuměj mocí) naloží. Jak dobře víme z evropské historie, po ekonomickém úspěchu rostou politické ambice, kulturní sebevědomí i vojenské svaly. Čína a Indie ale kupodivu naše obavy z jejich úspěchu nesdílejí.

Jaký rozvoj a pro koho?

Na Tchaj-wan i Pákistán sice míří rakety velkých sousedů. Od utěšeně rostoucí indické a čínské střední třídy lze ale těžko očekávat, že si nový komfort budou chtít komplikovat válkou. Úbytek milionů chudých v Asii ale jako by pro nás už nebyl dobrou zprávou a nestál za další obchodní ústupky. Podle statistik UNDP stále žije pod hranicí chudoby v Indii 35 % a v Číně 16 % obyvatel. Primární snahou jejich vlád je především zabránit dalšímu štěpení vlastní společnosti na bohaté a chudé, na město a venkov. Soustředění na nové asijské konkurenty však zastírá klíčový problém stávajícího kola jednání WTO: jeho úspěšné uzavření kromě vynořujících se trhů dalším chudým nepomůže. Většina Afriky z něj může získat jen velmi málo, ale ztratit poměrně dost. Nejméně rozvinuté země již mají zaručený bezcelní přístup na trhy bohatých zemí. Každé další snižování celních barier tuto jejich výhodu jen dále obrousí.

Nepříliš bezpečná liberalizace.

WTO nemá ani mandát, ani nevykazuje velký zájem přispět k řešení těch opravdu zásadních problémů, které malé a chudé země (tvoří většinu 153 členů WTO) trápí. Úterní krach v Ženevě především dokazuje, že při současných cenách potravin většina zemí (včetně řady bohatších) nepovažuje další razantnější liberalizaci zemědělství za bezpečnou. Čínský a indický (tedy západní) model, který pečlivě střeží svůj politický manévrovací prostor, láká čím dál více: nejprve podporovat a chránit vlastní zemědělskou a průmyslovou základnu, rozvoj místní či regionální ekonomiky, chytře se otvírat zahraničním investicím, ale opatrně globálnímu obchodu však není cílem WTO. Není divu, že Čína a Indie navzdory rostoucím rozdílům v táboře rozvojových zemí měly pro svou neústupnost podporu další stovky členů WTO. Proti dohodě dojednané Evropskou komisí se postavilo i 11 členských států EU.

Tento článek si můžete přečíst také na autorově blogu: „http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/petr-lebeda.php?itemid=4148“: http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/petr-lebeda.php?itemid=4148

Autor je ředitelem analytického centra Glopolis.