Růst cen potravin ničí obyvatele Afriky

Gaudencia Nyongesová pěstuje kukuřici v oblasti Busia v Keni. Úroda z jejího políčka je malá a neuživí ani její rodinu, protože nemá prostředky na nákup potřebných hnojiv. Je tak nucena hledat práci jinde, aby mohla základní potraviny koupit. Rodina žije z 50 keňských šilinků na den, přitom kilo kukuřice stojí na trhu 30 šilinků a kilo čiroku lze pořídit za 35 šilinků. Podobně jako ona jsou na tom v subsaharské Africe miliony lidí a jejich situaci ještě zhoršují rostoucí ceny potravin.

Určitou naději rodině Gaudencie Nyongesové přináší „druhá zelená revoluce“. Ta první se odehrála v šedesátých a sedmdesátých letech v Asii a nasytila stamilióny lidí, ovšem za cenu příliš vysokého využití chemických hnojiv. Výsledkem bylo znečištění vody a půdy. Reforma zaváděla těžkou techniku a nebrala ohledy na malé farmáře.

Tomu všemu se chtějí protagonisté druhé zelené revoluce vyhnout. Její hlavní silou je Aliance pro zelenou revoluci v Africe, založená na popud OSN v roce 2006 a financovaná z prostředků Rockefellerovy nadace a Nadace Billa a Melindy Gatesových. Sdružuje zemědělce, vědce, výzkumné instituce i výrobce hnojiv a osiva.

Její protagonisté tvrdí, že znají cestu, jak drobným zemědělcům v Africe pomoci k větším výnosům a důstojnějšímu životu. Na rozdíl od první revoluce chtějí zvolit postup šetrnější k životnímu prostředí a strategii posilující zejména nejchudší skupiny, převážně drobné zemědělce.

Pomoc Africe byla jedním z hlavních témat schůzky nejvyspělejších států a Ruska G8 tento týden v Japonsku. G8, OSN i Světová banka se shodují: je třeba pomoci africkým zemědělcům, aby dokázali uživit sebe a jednou snad i celou Afriku.

Africké zemědělství se potýká vedle chyb z minulosti s řadou dalších problémů. Srážky jsou v Africe nepravidelné, zavlažovacích systémů je málo (jen 4 procenta půdy oproti 30 procentům v Asii), vyčerpaná půda potřebuje více organických a minerálních hnojiv. Farmáři nemají přístup ke kvalitnímu osivu a špatný stav silnic často ztěžuje kontakt s okolním světem. Subsaharská Afrika je navíc regionem, kde se již dnes podle zprávy klimatického panelu OSN globální oteplování projevuje častějšími suchy, a v budoucnosti bude tento problém stále závažnější.

Během posledních třiceti let navíc africké vlády podstatně omezily programy na podporu zemědělství. Donutil je k tomu tlak mezinárodních institucí, které by jim jinak neposkytly úvěry. Rozvojová pomoc do zemědělství byla také postupně snižována (v roce 1980 bylo do zemědělství nasměrováno 17 % světové rozvojové pomoci, v roce 2006 už jen 3 %). Přitom více než 70 % chudých lidí v Africe žije ve venkovských oblastech a v naprosté většině případů se živí jako drobní zemědělci.

Co jim může přinést druhá zelená revoluce? Buduje sítě dodavatelů hnojiv a osiv, které se tak dostanou k zemědělcům v odlehlých oblastech. Připravuje programy na obohacení vyčerpané zemědělské půdy, investuje do vzdělání budoucích agronomů a podporuje vývoj kvalitnějšího osiva.

Některé iniciativy nové zelené revoluce jsou však kontroverzní. Jedná se zejména o projekt financovaný Nadací Billa a Melindy Gatesových a vedený společností Monsanto, který má rolníkům zajistit vyšší sklizně. Jeho cílem je vyvinout geneticky upravenou kukuřici, vysoce odolnou vůči africkým suchům. Drobní zemědělci by ji měli dostávat bez licenčních poplatků do pěti či šesti let. Zelená revoluce tak může Africe přinést také geneticky modifikované organismy, na které zatím, podobně jako Evropa, pohlížela velmi nedůvěřivě.

Nová revoluce má tedy i své stinné stránky. Paradoxně může dokonce i ohrozit zdroj obživy části venkovanů. Nová geneticky modifikovaná osiva budou například odolná proti herbicidům a mohou tak připravit o práci tisíce lidí, kteří se v současnosti živí ručním plením. Nebezpečím také je, že by se zemědělci mohli stát závislí na velkých výrobcích nových typů osiv jako je Monsanto. Venkované by museli používat hnojiva a jiné vstupní látky od stejného výrobce a na každé další zasetí by museli kupovat nové osivo, protože to upravené lze použít jen jednou.

Tento článek vyšel 11. 7. 2008 v Hospodářských novinách