Potravinová a energetická suverenita

Oakland Institute, americký nevládní think-tank zabývající se zemědělskou problematikou v rozvojových zemích, vydal případovou studii, která poukazuje na negativní dopady produkce biopaliv na drobné zemědělce v Brazílii. Studie nahlíží na téma biopaliv ze tří úrovní. V první řadě jde o úroveň regionální, kdy se zaměřuje na implikace vzniku tzv. "etanolové" aliance mezi Brazílií a USA. Druhá část se týká globální perspektivy. Jde o kritickou analýzu strategií nadnárodních korporací, které se snaží určovat hlavní, oficiální diskurz týkající se biopaliv a řešení souvisejících s klimatickými změnami. Třetí úhel pohledu je lokální a popisuje snahu místních organizací malých farmářů změnit většinový náhled na téma energetické bezpečnosti a prezentovat vlastní program založený na potravinové a energetické suverenitě.

Brazílie: nový hráč na poli energetiky

Brazílie se v současné době stala největším světovým exportérem etanolu vyráběného z cukrové třtiny. V roce 2006 poskytovala plných 70 % světové nabídky této suroviny. Z celkového množství 17,8 miliardy litrů šlo na export 3,4 miliardy litrů (z toho 56,2 % do USA). Státní ropná společnost Petrobras navíc oznámila objevení nového naleziště ropy a plynu (pole Tupi). Pokud se potvrdí první předpoklady, bude Brazílie mezi státy s největšími rezervami ropy a plynu na světě na osmém místě.

V kontextu zvyšující se mezinárodní poptávky po energetických surovinách, která není dostatečně pokryta, stává se nyní z Brazílie v celosvětovém měřítku stále důležitější hráč v oblasti energetiky. Znamená to nové rozvržení geopolitického prostředí v celém americkém regionu. Spojené státy se nyní snaží posílit politické i obchodní vztahy s Brazílií, která je mnohem blíže jejich politice než jiné, na suroviny bohaté jihoamerické státy.

„Etanolová aliance“ USA – Brazílie?

V USA existuje tzv. US Energy Policy Act z roku 2005, který nařizuje, aby se každý rok přimíchávalo určité množství obnovitelných paliv do benzinu. Pro rok 2007 to je 17,8 mld. litrů, v roce 2012 to má být plných 28,7 mld. litrů. Většina pochází z etanolu vyráběného z kukuřice pěstované na půdě USA. Ovšem již nyní je jisté, že cíle se nepodaří naplnit se současnými technologiemi a s domácími surovinami. Proto se stále více hovoří o zrušení dovozní daně na etanol z Brazílie (dnes 0,14 dolaru za litr).

Připravují se nové bilaterální dohody o podpoře biopaliv, z nichž se má stát komodita pro světový trh. Na jednacím stole se objevuje tzv. „etanolová aliance“ mezi USA a Brazílií, což se projevilo především 9. října 2007, kdy Kongres USA přijal usnesení o diverzifikaci svých energetických zdrojů skrze etanol z cukrové třtiny. Právě toto rozhodnutí je čteno jako přímá pobídka pro energetickou spolupráci mezi oběma zeměmi. Politické partnerství a spolupráce mezi USA a Brazílií je ukázkou, že „agroenergie“ jako součást strategie energetické bezpečnosti mění globální geopolitický řád na Jihu.

Brazílie se snaží vytěžit ze své produkce biopaliv politické výhody a zvýšit svůj vliv na mezinárodní úrovni. Snaží se např. získat stálé místo v Radě bezpečnosti. A hraje klíčovou roli při vytváření mezinárodního obchodu s biopalivy.

Biopaliva trojským koněm volného obchodu?

Biopaliva jsou součástí širší koncepce energetické politiky EU, kde figurují jako jeden ze stavebních kamenů energetické bezpečnosti. Jedním z nástrojů je zvyšování podílu biopaliv na spotřebě pohonných hmot v silniční dopravě (5,75% podíl v roce 2010 a 10% v roce 2020). Mnoho zemí podle toho mění svou legislativu, aby byla v souladu s „globální“ energetickou politikou. Proto přijímají závazné cíle pro přimíchávání biopaliv do pohonných hmot – pod záštitou „energetické bezpečnosti“, diverzifikace zdrojů a vhodného energetického mixu.

Ale ani USA, EU ani Japonsko nemají vlastní kapacity tyto cíle splnit. Protože jednoduše nemají dostatek volné zemědělské půdy nebo by produkci potravin musely zcela nahradit produkcí biopaliv. Jinými slovy to znamená, že závazné cíle využívání biopaliv v rozvinutých zemích Severu budou záviset na produkci v tropických zemědělských oblastech Jihu.

Proto je výroba etanolu v Brazílii (ale i v jiných zemích) státem podporovaná a řízená. V zemi existuje strategické partnerství mezi průmyslem a veřejnou správou, zaměřené na rozvoj biopaliv. Státy financují výzkumy a snaží se připravit vhodné podmínky pro agroprůmysl. Také regionální rozvojové banky masivně podporují projekty na výrobu biopaliv – hlavně ve střední Americe. Státy ze střední Ameriky mají totiž přístup na trh USA bez cel a tarifů díky dohodě o volném obchodu.

Z toho důvodu brazilský agrokoncern Dedini, jež produkuje 80 % brazilského (30 % celosvětového) etanolu, expanduje do této oblasti, aby měl přístup na trh USA bez cel. I další agropodniky s podílem zahraničního kapitálu zde investují, pronajímají pole, budují infrastrukturu (sila, silnice, přístavy atd.) pod hlavičkou programů „rurálního rozvoje“. Skrze programy rozvojových bank (zejména Inter-American Development Bank) mohou brazilské zemědělské konglomeráty exportovat etanol a prodávat technologie do jiných států (např. do subsaharské Afriky).

Biopaliva se proto stávají trojským koněm volného obchodu. Ve světě existuje stále větší tlak na ustavení mezinárodního obchodu s biopalivy, který by vedl ke zrušení cel a tarifů, a to vše pod hlavičkou „rozvojové“ politiky.

Vznik mezinárodního obchodu s agroenergetickými komoditami, jako je např. etanol, a tlak na zajištění dodávek poskytují živnou půdu pro nové korporátní hráče, kteří mohutně investují do produkce biomasy na energii. Navzdory důsledkům národních politik týkajících se biopaliv pro zemědělskou půdu, vodní systémy, biodiverzitu aj. je tato agenda tlačena vpřed bez veřejné debaty a participace.

Kdo profituje z globální změny klimatu?

Studie je silně kritická vůči strategiím na řešení klimatických změn, které předkládají velké nadnárodní společnosti. Jejich „zelenání“ nebo proklamované cíle, např. „dekarbonizovaná“ ekonomika, se snaží podporovat volný trh pod pláštíkem závazku řešit klimatické změny a posílit energetickou bezpečnost. K tomu úspěšně využívají terminologii používanou politickou reprezentací národních států a pojmy jako „bezpečný energetický mix“ kolují veřejným prostorem jako zaklínadlo, proti kterému nelze nic namítnout.

Vzniká tak nový globální průmysl, který neřeší jádro problému, protože nevybočuje z kolejí rozvoje, náročného na přírodní zdroje a energii. Jde o pouhé zachování statu quo, čili udržení masové produkce a celosvětové cirkulace komodit, které zachovává současné vzorce světové spotřeby. Biopaliva ustavují nový řetězec komodit agrobyznysu, který spojuje dohromady nejsilnější korporace ze zemědělského a energetického sektoru, ovládající drtivou většinu trhu.

Vyplývá to ze špatně nastavené energeticko-klimatické politiky, která se primárně netýká environmentálních problémů. Vynechává nutné strukturální změny v průmyslové ekonomice a spíše se snaží garantovat energetickou bezpečnost, chápanou v redukovaném smyslu jako zabezpečení dodávek, a rovnováhu geopolitických sil.

Podle autorů studie tak současné vlády místo přijetí politiky, která se zabývá klimatickými změnami a řeší přímo jejich příčiny, podporují biopaliva, jež udržují politické uspořádání zacílené na maximalizaci korporátních zisků a udržování nerovností mezi státy Severu a Jihu. Stanovené cíle týkající se biopaliv nepovzbuzují ke snižování spotřebních vzorců a k vyšší míře efektivity, ale prodlužují neudržitelnou míru spotřeby.

Negativní dopady produkce biopaliv

Biopaliva se ovšem stále více dostávají pod palbu kritiky a jsou označována za lék horší než je nemoc. Je tomu tak proto, že jejich výrobní cyklus s sebou přináší velké množství negativních dopadů. Kvůli zvyšujícímu se tlaku na zemědělskou půdu dochází k plošnému odlesňování, k účinnému růstu rostlin jsou nutná hnojiva, rostliny je třeba nějak sklidit, přetransformovat na biopaliva a přemístit do nádrží automobilů. To vše s sebou nese vysokou spotřebu energií, většinou fosilních. Ve finále produkce některých biopaliv vede k uvolnění většího množství skleníkových plynů do ovzduší než při používání běžných fosilních paliv.

Produkce biopaliv se navíc stává konkurentem zemědělské výroby potravin, protože obě odvětví spolu soupeří o stejné vstupy – půdu a vodu. Nebezpečí je spojeno právě s tím, že produkci potravin bude konkurovat produkce biopaliv, což se velmi negativně projevuje na zvyšování ceny potravin a jejich nedostatku zejména na Jihu.

Jako ilustrativní příklad provázanosti cen potravin s výrobou biopaliv uvádí studie situaci z USA. V roce 2007 zde začal platit cíl snížit spotřebu nafty o 20 % do deseti let, což znamená nutnost prudkého nárůstu spotřeby etanolu a bionafty. To nastartovalo spirálu zvyšování cen kukuřice (z níž se v USA vyrábí etanol) a také sóji, protože ta je náhražkou kukuřice při výrobě krmiv pro zvířata. Vytváří se tak dominový efekt, kdy se zvyšují ceny masa, mléka a dalších potravin. Tím samozřejmě nejvíce trpí chudé obyvatelstvo globálního Jihu.

Různé sítě rolníků, sociálních hnutí a NGO’s z Jihu proto spíše navrhují mluvit o průmyslové produkci monokulturních „biopaliv“ jako o „agropalivech“, protože „bio“ znamená život a „agro“ má spojení s agrobyznysem.

Alternativní koncept „energetické suverenity“

Studie přináší doporučení založená na požadavcích hnutí malých zemědělců Via Campesina. Jejich základem je koncept energetické suverenity, který se staví do opozice vůči vládou protežovanému konceptu energetické bezpečnosti. Dnešní podpora konceptu „energetické bezpečnosti“ je podtržena geopolitikou etanolu a celosvětovou agroenergetickou strategií řízenou nadnárodními společnostmi. Nemění se tak současný status quo. Možnost a kapacita smíchávat biopaliva a naftu či benzin odkládá nutné strukturální změny v životním stylu a vzorcích spotřeby, navíc předchází zastavení na ropě založené infrastruktury a ekonomiky.

Agroenergetická strategie jako „energetická bezpečnost“ opomíjí současnou závislost výroby potravin na industrializovaném systému zcela závislém na vstupech náročných na ropu (hnojiva, agrochemikálie, mechanizace celého výrobního řetězce – celosvětová doprava, zpracování, skladování a distribuce). Zvyšující se ceny ropy mají navíc negativní dopady na výrobu potravin.

Naopak koncept energetické suverenity zdůrazňuje, že výroba a spotřeba energie by měly být neoddělitelné od práv lidí na jejich vlastní zemědělskou politiku nasytit v prvé řadě sami sebe. Dále jde o rozšíření práva na sebeurčení, které pramení z práva na demokratický přístup a efektivní kontrolu způsobu využití společného přírodního bohatství, což zaručuje místním společenstvím a národům možnost svobodně si určit směr ekonomického, sociálního a kulturního vývoje.

Moreno, Camila, Mittal, Anuradha

Food and Energy Sovereignty Now: Brazilian Grasroots Position on Agroenergy.

The Oakland Institute, 2008