Zelený, nikoli černý obchod

Co se to v Komisi děje? Pomyslí si jeden, když slyší z úst komisařů projevy o potřebě zavádět cla vůči obchodním partnerům kteří nebudou závažně snižovat emise. Nebo když sleduje, jak veřejně dávají záruky průmyslníkům, že je ochrání před konkurencí. Kdo a proč tu vlastně vyrukoval proti klimatickému dumpingu?

Záminkou je udržení konkurenceschopnosti tzv. „energeticky náročného průmyslu“, čímž se myslí například ocelářství, sklářství nebo papírenství. Podle představitelů Komise hrozí přesun výroby těchto odvětví do zemí, kde neexistují závazné emisní stropy a které tak mají konkurenční výhodu.

Komise v této souvislosti uvažuje mimo jiné o zavedení tzv. kompenzací. To by, zjednodušeně řečeno, pro čínské skláře či indické oceláře znamenalo povinnost nakupovat na evropském trhu emisní povolenky pro své vývozy do EU.

Jak vidno, evropská lobby ekologicky náročného průmyslu odvedla dobrou práci. Otázkou ovšem zůstává, o jaké důkazy se tvrzení o hrozbě přesunu opírají. A zda podobný protekcionismus opravdu pomůže globální redukci emisí.

Analýza trendů spíše ukazuje na to, že tato evropská odvětví ztrácejí podíl na globálním trhu vlivem narůstající nabídky, ovšem i poptávky z rozvojových zemí. Nárůst celkového obchodu však neznačí posun konkurenční výhody z industrializovaných do rozvojových zemí. Pouze to, že z nového koláče si ukrojí více velké rozvojové země, které ho také nejvíc spotřebují. Navíc se rozhodně nedá říci, že by ekologické normy obecně byly významným kritériem pro umístění investic.

Kompenzace se proto jeví jako velmi nešťastné řešení. Znamená jednostranné uvalení obchodních sankcí. Partneři, zasažení poplatky, by mohli recipročně zavést podobné obchodní bariery. Problematická je také kompatibilita těchto opatření s obchodními pravidly dohodnutými v rámci WTO. Důsledky pro mezinárodní obchod by jistě nebyly pozitivní a ve výsledku mohou mnohostranná vyjednávání o klimatických změnách spíše podkopat, než povzbudit.

Na místě je také otázka, zda je legitimní využívat obchodní politiku jako nástroj prosazování emisních závazků. Mimochodem, snažíme se obchodními sankcemi donutit Čínu ke stažení z Tibetu? Jinými slovy, jde o způsob, jakým přivést hlavní hráče ke klimatickému stolu. Máme se vydat cestou barier a negativní motivace, nebo naopak proaktivního přístupu, dialogu a spolupráce?

Představitelé Komise by si měli uvědomit, že podobná rétorika snahy o vyjednání globální klimatické dohody spíše torpéduje. EU je ve světě vnímána jako lídr klimatického vyjednávání. Ocitá se tak pod drobnohledem ostatních zemí. Případná ochrana těžkého průmyslu působí jako negativní signál. Proč by pak dotčené „neposlušné“ země světu s úlevou neměly vzkázat: pokud nechce postupně odstavit své hlavní znečišťovatele EU, proč bychom to měly dělat my? EU by se jako opravdový lídr měla spíše chopit příležitosti modernizovat a zefektivnit svůj průmysl. Měla by podporovat mechanismy, které znečištění započtou do nákladů a investičních rozhodnutí firem, jelikož fungují zejména jako pobídka pro zavádění efektivnějších a čistších technologií. Měla by podporovat vznik globálního „zeleného“ trhu, a na něm se také snažit uspět. Měla by se otevřít rozvoji průmyslu a služeb, které se orientují na vyšší přidanou hodnotu a přináší poptávku po vysoce kvalifikované pracovní síle. Nejsou to snad investice, produkty a místa daleko odolnější vůči konkurenci z Asie?

Článek vyšel v upravené verzi v Hospodářských Novinách dne 21. dubna pod názvem: „Cla průmyslu úspěch nepřinesou“