Zelený růst ve Finsku

Pia Aaltonen, finská stážistka Glopolis, představuje úsilí finské vlády nalézt nejlepší cestu k prosperující nízkouhlíkové ekonomice, ve které by environmentální ohledy nestály v cestě rozvoji průmyslu a jeho konkurenceschopnosti v mezinárodní soutěži.

Klimatické změny jsou jedním ze zásadních témat, která v současnosti hýbou finskou společností. Veřejnost i političtí představitelé jednohlasně volají po podpoře ochrany klimatu. Z nejnovějších studií vyplývá, že až 85 % obyvatel Finska považuje klimatické změny za reálnou a velmi vážnou hrozbu a vyzývají ke konkrétním opatřením (Helsingin sanomat 2007, 2008 a Demos 2008). Čtyři z pěti obyvatel, bez rozdílu věku, pohlaví, vzdělání či politického přesvědčení, jsou dokonce ochotní změnit své návyky tak, aby přispěli k ochraně klimatu. Tato atmosféra, příznivě nakloněná boji proti klimatickým změnám, se projevuje i v programech politických stran, kde se ochrana klimatu těší důležitému postavení.

Finsko i ostatní severské země získaly v ochraně klimatu náskok oproti ostatním zemím. Od roku 1990 se Finsku podařilo z vlastní iniciativy snížit emise CO2 o 10 % a pyšní se prvenstvím v zavedení uhlíkové daně (již v roce 1990). Nezahálela ani řada finských obcí, které přijaly velmi přísné klimatické strategie. Přes tyto úspěchy se však roční emise Finska drží na vysoké úrovni. Energeticky intenzivní průmysl, velká spotřeba dřeva a dlouhé zimní měsíce, v nichž se lidé neobejdou bez topení, to vše přispělo k tomu, že je finská uhlíková stopa podle zprávy Světového fondu na ochranu přírody (WWF) pro rok 2006 třetí největší na světě.

Podobně jako české, dominuje finské ekonomice průmyslová výroba. Průmysl tvoří 40 % HDP a poskytuje práci 20 % z celkového počtu zaměstnaných. Obzvláště dřevařský a ocelový průmysl jsou energeticky náročné a produkují velké množství emisí skleníkových plynů. Přibližně 80 % finských emisí má na svědomí energetický sektor, přičemž průmysl produkuje polovinu z těchto emisí. Na druhou stranu však efektivita některých finských průmyslových odvětví (např. ocelářský průmysl či hornictví) s přehledem překonává evropský průměr.

O nezbytnosti velkých změn v energetickém sektoru Finska tak nelze pochybovat, objevují se však obavy o konkurenceschopnost průmyslu. Potřeba změn se promítla i do nových úvah o zeleném růstu a bezuhlíkové společnosti. Na podzim roku 2009 uveřejnila finská vláda zprávu „Cesta k nízkouhlíkovému Finsku“ (Towards a Low-Carbon Finland) o směřování klimatické a energetické politiky v dlouhodobém horizontu. Podobné zprávy se ve Finsku vydávají jednou za 4 roky, výběr tématu energetiky a změn klimatu napovídá, že vláda má o tuto problematiku vážný zájem.

Zpráva finské vlády ukazuje cestu k prosperující nízkouhlíkové zemi prostřednictvím představení různých scénářů vedoucích k zelenému růstu. Drží se přitom myšlenky, že ekonomická prosperita nemusí být nutně položena na oltář ochrany klimatu. Naopak, „uhlíková neutralita“ může být vnímána jako konkurenční výhoda pro finské firmy, jako příležitost pro vyšší kvalitu života, či jako důkaz, že i malá země může hrát významnou roli v boji proti změnám klimatu.

Podle těchto zelených modelů růstu vede cesta k bezuhlíkové společnosti přes využití inovací a nových technologií, politických opatření a zapojení občanské společnosti. Větší energetická efektivita vede k vyšší konkurenceschopnosti, nové technologie otevírají možnosti pro exportéry, přispívají k růstu trhu s nízkouhlíkovými technologiemi a vytvářejí nová pracovní místa. Snížení produkce emisí o 60 % by přitom podle Technického výzkumného centra Finska nebylo ani příliš drahé, dodatečné náklady by se vyšplhaly na pouhých 0,6 % HDP v roce 2050. Nejoptimističtější scénář pak odhaduje dokonce růst ekonomiky o 3 % ročně.

Finsko přijalo výzvu klimatických změn a zavázalo se ke snížení emisí CO2 o 80 % (oproti úrovni v roce 1990) do roku 2050. Pokud bude v naplňování tohoto závazku úspěšné, budou se roční emise v roce 2050 pohybovat na 14 milionech tun CO2, což odpovídá současným emisím z dopravy. Vládní zpráva však neztrácí na optimismu a věří, že i přes hrozivá čísla je možné vytyčeného cíle dosáhnout. Představuje čtyři různé cesty k cíli, z nichž žádná zatím nebyla bezvýhradně přijata. Lze však očekávat, že bude zvolen mix prostředků ze všech scénářů, které povedou k dosažení těch nejlepších výsledků.

Scénáře vedoucí k nízkouhlíkové společnosti

Přestože se nabízené strategie a nápady mohou jevit jako bezchybné, je otázkou, jak se reálně projeví v konečných politických rozhodnutích. Pokud se chce Finsko skutečně vydat cestou bez fosilního uhlíku, musí nabízet citlivá, dlouhodobá a udržitelná řešení, která povzbudí důvěru investorů do nových technologií. V současné době tvoří podíl obnovitelných zdrojů na výrobě finské energie 28,5 % (2/3 této energie pochází z využití vedlejších produktů dřevařského průmyslu a 10 % z vodních elektráren). Na jaře 2010 schválil finský parlament energetický balíček, jehož účelem bude zvýšit podíl obnovitelných zdrojů energie na 38 % do roku 2020 a na 60 % do roku 2050. Na tomto navýšení by se měl z 55 % podílet dřevařský průmysl, z 16 % využívání biopaliv, z 15 % větrná energie a z 8 % tepelná čerpadla.

Vedle podpory získávání energie z obnovitelných zdrojů vláda navrhla parlamentu ke schválení výstavbu dvou nových jaderných reaktorů. Rozhodnutí by mělo padnout v červenci, ale už teď se dá očekávat, že alespoň jeden z nich bude schválen. Finsko se tak může těšit, že jeho rodina jaderných elektráren, kterou v současnosti tvoří čtyři reaktory, spolu s jedním ve výstavbě (Olkiluoto), se rozroste až na sedm členů.

Toto sporné rozhodnutí vyvolalo ve Finsku vlnu kritických reakcí. Souhlas s výstavbou dvou nových jaderných elektráren by totiž ohrozil důvěryhodnost plánů investovat plně do obnovitelných zdrojů energie, hledat a prosazovat nová řešení. Finskou společnost pobouřilo pokrytectví vlády, která ještě před šesti měsíci tvrdila, že zelený růst bude možno realizovat bez jaderné energie, nebo s jejím minimálním využitím. Vláda mimo jiné prohlásila, že v případě zlepšení energetické efektivity by Finsko vystačilo s jedním novým reaktorem, nebo i žádným, vzápětí však otevírá prostor pro dva reaktory. Na vládu se tak snáší kritika pro její upřednostňování zastaralých technologií, přičemž opomíjí potenciál nových technologií umožňujících mnohem rozsáhlejší využití obnovitelných zdrojů energie.

Finanční a ekonomická krize neznamená, že opatření týkající se ochrany klimatu pozbyla na významu či je lze odkládat. Naopak, může jít o příležitost, jak se vydat jinou cestou a předejít tak budoucím negativním důsledkům změn podnebí na ekonomický růst. Rozhodnutí vlády navrhující povolit výstavbu dvou nových jaderných reaktorů je tak možné označit za velmi ukvapený krok, učiněný v obavách nad budoucím růstem finské a světové ekonomiky. Odpovědí by přitom mohly být spíše obnovitelné zdroje energie, vždyť jen samotný již existující balíček opatření na jejich podporu by měl vytvořit dvacet tisíc nových pracovních příležitostí v tomto sektoru.

Způsob, jakým se Finsko vydá směrem ke společnosti nezávislé na fosilním uhlíku, tak zůstává nejasný, neboť konkrétní plán dosud nebyl zvolen. Důležitou indicií však bude v několika málo týdnech rozhodnutí ohledně dalšího rozvoje jaderné energetiky.