Martin Khor: Vliv liberalizace obchodu na zemědělství v rozvojových zemích – Zkušenost Ghany

Third World Network (TNI), mezinárodní síť neziskových organizací zabývajících se otázkami rozvoje a rozvojového světa vydala nedávno stostránkovou studii o dopadu liberalizace obchodu na zemědělce v chudých zemích, se zvláštním zaměřením na případ Ghany. Jejím autorem je ředitel TNI, renomovaný ekonom Martin Khor, který má za sebou již mnoho knih a článků na téma obchodu, rozvoje a životního prostředí.

Poslední Khorova studie je rozdělena do několika částí. První kapitola je úvodem, v němž autor vysvětluje důvody vzrůstajícího znepokojení z dopadů pokračující liberalizace obchodu chudých zemí na jejich nejpočetnější složku obyvatelstva – drobné zemědělce. V druhé části je představen vývoj a struktura zemědělského sektoru Ghany, část třetí analyzuje dopady liberalizace obchodu země na toto odvětví. Závěrečná kapitola podává komentář k programům Mezinárodního fondu pro zemědělský rozvoj v Ghaně.

Podle Khora zájem o dopady liberalizace obchodu na životaschopnost zemědělského sektoru v chudých zemích v posledních letech roste. Tento fenomén souvisí se vzrůstajícími obavami zemědělců a jejich profesních organizací, rozvojových nevládních neziskových organizací a politiků v chudých zemích. Jejich znepokojení pramení z negativních zkušeností mnohých rozvojových a nejméně rozvinutých zemí s programy strukturálního přizpůsobení a se snižováním cel v návaznosti na výsledky Uruguayského kola GATT (Všeobecná dohoda o clech a obchodu).

V důsledku liberalizace dovozu došlo k dramatickému přílivu importovaných zemědělských a potravinářských produktů do rozvojových zemí. Khor ve své studii na příkladu Ghany demonstruje, že obtížnou situaci chudých afrických zemědělců, čelících v podmínkách liberalizovaného obchodu přílivu levných dovozů, ztěžují i další faktory. Významnou roli sehrává zejména Světová banka a Mezinárodní měnový fond, které mají často vliv na vládní rozhodování o obchodní politice země. Moc nad mnohými chudými zeměmi získaly poskytováním půjček, které šlo ruku v ruce s četnými podmínkami, často spojenými s liberalizací ekonomiky, otevíráním domácího trhu a škrty ve veřejných výdajích. Mezinárodní měnový fond a Světová banka tak například dokázaly zabránit tomu, aby Ghana zvedla v souladu s pravidly GATT a Světové obchodní organizace (WTO) cla na dovoz rýže a kuřecího masa ve chvíli, kdy začala být domácí odvětví nebezpečně ohrožována přílivem uměle levného, dotovaného zboží z USA a EU. Situace je o to paradoxnější, že to byl právě Mezinárodní měnový fond a Světová banka, kdo v první polovině osmdesátých let Ghanu přiměl ke zrušení dotací na hnojiva a certifikovaná osiva, k ukončení vládní podpory zemědělských strojů a ke zrušení garantovaných minimálních cen a dotovaných zemědělských úvěrů.

Ghana byla v průběhu koloniálního období exportně orientovanou ekonomikou. Zaměřovala se zejména na vývoz kakaa, ale také surovin – zlata, diamantů a bauxitu. Po přechodu k samostatnosti si země do poloviny šedesátých let udržela otevřenou ekonomiku se silným soukromým sektorem. V roce 1966, s nástupem socialistické vlády jedné strany, Ghana přikročila k vytváření velkých státních farem a k rozsáhlé industrializaci zemědělství. Stát začal zemědělcům poskytovat nejrůznější formy podpory. Hospodářská situace v zemi se však postupně zhoršovala a na konci sedmdesátých let již Ghana čelila vážným ekonomickým problémům. S nástupem vlády prezidenta Rawlingse v roce 1981 došlo ke změně kurzu. Vláda zahájila soubor reforem, na nichž se dohodla se Světovou bankou a Mezinárodním měnovým fondem. Tzv. Ekonomický reformní program, zahájený v roce 1983, spolu s několika programy strukturálního přizpůsobení měly prostřednictvím zavedení volného trhu s minimálním vlivem státu, liberalizace dovozů a odstranění regulace cen obnovit makroekonomickou rovnováhu země a nasměrovat ghanské hospodářství k trvalému růstu.

Přestože liberalizační reformy zemi skutečně zajistily intenzivnější hospodářský růst, snížení rozpočtového deficitu a nižší míru inflace, a byly tedy v mnoha směrech úspěšné, v zemědělství byl jejich přínos sporný. Snižování a zjednodušování cel, zahájené v roce 1983, a zrušení systému dovozních licencí v roce 1986 otevřely zemi přílivu dovozu zemědělských produktů, jejichž výroba a vývoz byly podpořeny dotacemi ve vyvážející zemi, zatímco ghanští zemědělci o jakoukoliv veřejnou podporu přišli. Hlavním problémem zemědělství, nyní téměř úplně privatizovaného, se stal nedostatečný přístup k úvěrům. V letech 1983 až 1998 se podíl zemědělství na HDP země snížil z 53% na 40,6% a zpracovatelský průmysl se propadl do katastrofálního stavu, kdy fungoval jen z 5-30% své kapacity. Zemědělství se stalo Achillovou patou programu strukturálního přizpůsobení, se svým 2,5% růstem odvětví v devadesátých letech zůstalo daleko za ostatními sektory.

Nevalné výsledky v zemědělském sektoru uznala i sama Světová banka. V roce 2000 vydala zprávu „Ghana v roce 2000 a dále“, v níž připouští, že její politika vůči ghanskému zemědělství byla v mnohých směrech chybná. Dle zprávy nemělo například dojít ke zrušení podpor na vstupní zemědělský materiál ve chvíli, kdy sama Světová banka prosazovala intenzifikaci zemědělství. Zpráva kromě jiného konstatuje, že liberalizace dovozu zemědělských produktů měla velmi negativní dopad na lokální výrobce.

Liberalizovaný ghanský trh, který není chráněn dovozními kvótami ani legislativou umožňující zavedení antidumpingových opatření, působí problémy zemědělcům a zpracovatelům zejména ve třech lokálních zemědělských odvětvích: pěstování a zpracování rajčat, pěstování rýže a chov kuřat.

Pěstitelé rýže se potýkají zejména s neférovou konkurencí z USA. Vývozy rýže ze Spojených států vzrostly v průběhu posledních dvaceti let o 60%, a to jen díky vysokým dotacím. Americký rýžový sektor je totiž jinak zcela neefektivní a nesoběstačný: v roce 2003 americké rýžaře stálo vypěstování 9 milionů tun rýže 1,8 miliard dolarů, avšak od odběratelů za ni utržili pouhých 1,5 miliard dolarů. Dalších 1,3 miliardy dolarů, které pokryly jejich ztráty a vytvořily zisk, dostaly formou státní podpory. Ve stejném roce USA vyvezly do Ghany, která se od liberalizačních reforem z 80. let potýká s úpadkem vlastního, kdysi soběstačného rýžového sektoru, 111 000 tun rýže.

V případě bídných existenčních vyhlídek ghanských pěstitelů rajčat a chovatelů kuřat spadá vina na Evropskou unii. Problém představují zejména dovozy levného rajčatového pyré a mražených kuřat z EU, které ohrožují budoucnost zpracovatelského a drůbežářského průmyslu. Obě odvětví – jak zpracování rajčat, tak chov kuřat – se přitom slibně rozvíjela až do liberalizačních změn. V šedesátých letech byly vybudovány tři továrny na zpracování rajčat, z nichž dvě v osmdesátých letech zkrachovaly. Poslední z nich, továrna ve Wenchi, dnes bojuje o přežití s levnými konzervami dováženými z Evropy. Drůbežářský průmysl od padesátých do osmdesátých let rostl a nárůst produkce měl pozitivní vliv i na jiná odvětví, například na výrobce krmiv. Odvětví však dostalo těžkou ránu v devadesátých letech, kdy došlo v rámci programu strukturálního přizpůsobení k zastavení různých forem vládních podpor, k nárůstu výrobních nákladů a následnému zrušení mnohých chovů.

Na příkladu těchto zemědělských sektorů Khor přesvědčivě ilustruje, že Ghana, stejně jako jiné rozvojové země, se stala obětí neférových tržních podmínek. Bohužel se zdá, že se situace zemědělců v chudých zemích nezlepší ani v budoucnu: snahy o zvýšení aplikovaných cel v souladu s pravidly WTO zatím v Ghaně, stejně jako v jiných zadlužených zemích, vyšly zatím z důvodu opakovaných zásahů Mezinárodního měnového fondu a Světové banky naprázdno. V souvislosti s pokračujícími jednáními WTO navíc s nejvyšší pravděpodobností dojde k dohodě o dalším snižovaní vázaných cel. Dalším důležitým faktorem pro budoucnost zemědělství a potravinářského průmyslu v zemích Afriky, Karibiku a Tichomoří (AKT) jsou také jednání o tzv. Dohodách o hospodářském partnerství (EPAs). Tyto dohody, založené na recipročním otevírání trhů Evropské unie na straně jedné a šesti regionů zemí AKT na straně druhé, budou pro Ghanu znamenat postupné snižování cel na 0% pro naprostou většinu položek. Evropská unie, která je nejvýznamnějším obchodním partnerem Ghany, stejně tak jako mnoha jiných chudých afrických států, si však i nadále uchová tučné zemědělské dotace. Jejich těžiště se sice od roku 2003 postupně přenáší do tzv. zelené skupiny podpor, údajně „bez rušivého vlivu na trh“.

Nicméně se pořád jedná o dotace, které ve skutečnosti evropským zemědělcům umožňují více vyrábět, intenzivněji vyvážet a levněji prodávat. Změnila se forma, ale obsah zůstává.

Na tom, že jsou zemědělci v chudých zemích oproti jejich protějškům v rozvinutém světě ve značně nevýhodném postavení, nezmění nic ani fakt, že nové Dohody o hospodářském partnerství umožní zemím AKT lepší přístup na trh EU. Jejich reálnému proniknutí na evropský trh stojí v cestě kromě cel další, často nezdolatelné překážky v podobě neustále se měnících evropských sanitárních a rostlinolékařských opatření, komplikovaných pravidel původu či špatného stavu infrastruktury v rozvojových zemí, která vývozcům často brání dopravit zboží do sousedního města, natož do Evropy.

The Impact of Trade Liberalisation on Agriculture in Developing Countries, Third World Network, 2008