Tak trochu jiný rozvoj

Obyvatelé Nikaraguy mají za sebou neklidné století. Zažili bezmála padesát let dlouhou tuhou pravicovou diktaturu, po ničivém zemětřesení v roce 1972 následovala v 80. letech občanská válka, která vyvrcholila vítězstvím marxistické revoluce. V roce 1990 si překvapivě zvolili v prezidentských volbách kandidátku opozice Violetu Chamorro, která se stala první ženou zvolenou do prezidentského úřadu na obou amerických kontinentech. O patnáct let později ještě překvapivěji vrátili do prezidentského křesla Daniela Ortegu, revolucionáře z 80. let castrovského střihu. 

I když po nástupu Ortegy nedošlo k další občanské válce, jak se někteří obávali, země příliš neprosperuje. Ze „socialistické, křesťanské a solidární“ revoluce zbyla spíše jen hesla na stovkách billboardů, které jsou rozesety po celé zemi. Obyvatelé se sice mohou těšit z bezplatného školství a zdravotnictví, jeho kvalita je však mizerná a příliš se nezlepšuje. Socialistická vláda toleruje daňové úniky nejbohatším rodinám v zemi a před blížícími se prezidentskými volbami začíná rozdávat „milodary“ – každé chudé rodině krávu a sele. Organizace občanské společnosti jsou tolerovány, pokud se nemíchají do politických záležitostí. V opačném případě se mohou ocitnout na černé listině. Jejich pracovníci sice neputují do vězení, nicméně o vládní podpoře si mohou nechat jen zdát. I z tohoto důvodu Nikaraguu opouštějí dvorské státy. V poslední době odešly skandinávské rozvojové agentury, v blízké době se k tomu chystá Rakousko a další státy EU. 

Přes všechny výše zmíněné obtíže, anebo jim navzdory, lze v Nikaragui najít velmi unikátní projekty, které vychází ze znalostí, tradic a historie místních lidí a snaží se o to, aby tito lidé sami našli řešení v situacích, které se na první pohled zdají bezvýchodné.

Dva břehy

S trochou nadsázky je možné říci, že v Nikaragui vychází jiné slunce nad Atlantikem a jiné nad Pacifikem zapadá. Dějiny plné zemětřesní – politických i těch skutečných – učinily z tohoto středoamerického státu zemi plnou kontrastů. 

Na pacifickém pobřeží si můžete v klidu užívat západu slunce se sklenkou sedmiletého rumu Flor de Caňa v pětihvězdičkovém hotelovém resortu, který sloužil jak pravicovým diktátorům, tak sandinovským revolucionářům (teď hostí především bohaté turisty ze Střední Ameriky, USA a Evropy). Naproti tomu na břehu Karibského moře po setmění raději nevycházejte. 

Velké rozdíly mezi západní a východní částí země přetrvávají bez ohledu na to, která vláda je v hlavním městě Managua právě u moci. Do jisté míry je to dáno skladbou a rozmístěním obyvatelstva. V západní polovině žije 85 procent všech obyvatel. Většinu z nich tvoří mestici, potomci původních obyvatel a španělských kolonizátorů, a potomci dalších Evropanů. Na východním pobřeží žijí Miskitové, původní obyvatelé hovořící vlastním jazykem a Afro-nikaragujci, které sem přivezli britští kolonizátoři. Vláda v Managui vždy pohlížela na obyvatele z východního pobřeží s despektem. Ti zase nikdy příliš neprožívali problémy obyvatel západní části sužované Somozovou diktaturou. Mnoho z nich proto v občanské válce bojovalo proti sandinovcům na straně Contras.

Na konci 80. let vytvořila Ortegova vláda na východním pobřeží dva autonomní regiony – Severní atlantický (RAAN) a Jižní atlantický autonomní region (RAAS), které jsou na centrální vládě nezávislé v otázkách vzdělávání, zdravotnictví a kultury. Nemohou však samostatně rozhodovat o nerostném bohatství a jsou zcela finančně závislé na státním rozpočtu. Vláda často používá autonomii východních regionů jako výmluvu, proč neřeší problémy s infrastrukturou, podfinancovaným školstvím či zdravotnictvím. „Máte autonomii, řešte si své problémy sami,“ zní častá odpověď.

Do východních regionů tak míří o 40 procent méně investic než na západní pobřeží. V celé východní části nenajdete jedinou silnici se zpevněným povrchem. Míra extrémní chudoby zde dosahuje až 80 procent (nikaragujský průměr je přitom 48 procent) a nezaměstnanost 67 procent (nikaragujským průměr je podle statistik trochu těžko uvěřitelných 8,2 procent). 

Cesta z Managuy do města Waspam na severním okraji RAAN trvá letadlem asi hodinu a půl, autem zhruba 18 hodin. Ve skutečnosti však máte pocit, že jste se v čase vrátili o několik desítek let nazpět.

Život na kůlech

Po dvou hodinách v motorovém člunu přirážíme ke břehu. Stoupáme asi čtyři metry vzhůru po jílovitém břehu. Nahoře už na nás čeká parta zvědavých dětí. Jsme na kraji vesnice Tuskru Tara, jedné z mnoha vesnic, které lemují Rio Coco na hranicích Nikaraguy s Hondurasem. 

Přibližně padesát domků, všechny na dřevěných kůlech, se na široké rovině rozbíhají do vnitrozemí. Na konci vesnice stojí kostel, naproti škola. „Když jsme tu byli v září, přijeli jsme člunem až sem,“ říká Pedro, bývalý válečný chirurg z občanské války, dnes expert na zdravotnické projekty rakouské neziskové organizace Horizont 3000 a momentálně náš průvodce. Při pohledu na vzdálenost, kterou jsme ušli, a vzpomínce na vysoký břeh, se to zdá málo pravděpodobné. „Voda tu zůstala tři měsíce a vzala místním skoro celou úrodu,“ dodává Pedro, aby přerušil naše pochybování. 

Komunita v Tuskru Tara pamatuje lepší časy. Před třiceti lety vypěstovali tolik rýže a fazolí, že jimi zásobovali nejen trh ve Waspamu (nejbližším městě půl dne kanoí proti proudu řeky), ale i Kajmanské ostrovy v Karibském moři. Časy se však rychle změnily. Po poslední tropické bouři, která zasáhla atlantické pobřeží střední Ameriky letos v září, přišli téměř o celou úrodu rýže a banánů. Místní dostali potravinou pomoc od vlády. Vystačí s ní tři měsíce. Co bude potom, v tuto chvíli nevědí. Doufají, že jim pomůže některá z neziskových organizací. 

„Nejhorší období je mezi lednem a červnem,“ říká předseda rady z Tuskru Tara. „Záplavy trvají několik měsíců a zničí většinu úrody. Stydím se za to, že musíme každý rok prosit o fazole, abychom měli co jíst a co zasít. Už osm let bychom se chtěli přestěhovat dál od řeky, ale nemáme na to peníze.“

Podobným problémům čelí v podstatě všechny komunity žijící podél Rio Coco. Žily zde stovky let. V posledních deseti až dvaceti letech se však kvůli klimatickým změnám a odlesňování rapidně změnily přírodní podmínky, na nichž závisí jejich úroda. 

Dříve přišla povodeň jednou za několik let. „Matthew, Aghata, Ida, Arthur,“ vyjmenovávají místní lidé některé tropické bouře a hurikány za poslední dva roky. Všechna jména si už ani nepamatují. Lidé, kteří znali dokonale místní klima a dokázali se včas připravit na eventuální pohromu, nyní kvůli změnám klimatu nevědí, kdy mohou čekat déšť a možné záplavy, kdy zasít, kdy sklízet. V loňském roce přišla velká voda zcela nečekaně dva týdny před sklizní a vzala asi dvě třetiny úrody. 

I přesto zdejší lidé nesedí doma a nečekají, až jim někdo pomůže. Každý rok tvrdě pracují. Míra a rychlost změn je však příliš rychlá. Není možné, aby se s nimi vypořádali sami. Na druhé straně, „každá pomoc způsobuje závislost,“ podotýká Paolo z místní neziskové organizace Acción Médica Cristiana. Ptám se ho, jak místním komunitám pomáhají.  „Snažíme se společně hledat řešení. Najít ho ale musejí sami. Buď ho najdou a přežijí, nebo musejí tohle místo opustit,“ odpovídá.

Sázka na místní

Klíčovou roli v „hledání řešení“ hraje kromě místních neziskových organizací především Univerzita autonomních regionů karibského pobřeží v Nikaragui (URACCAN), která vznikla před patnácti lety a je nejviditelnějším projevem autonomie dvou atlantických regionů. Vyučuje se zde v jazycích místních komunit a velmi se dbá na etnickou vyváženost. 

I když strukturou univerzita připomíná západní model, obsah vychází z tradic a zkušeností místních obyvatel. Naprostá většina učitelů pochází z místních komunit. Jedním z institutů je Institut tradičního lékařství. Na Evropana odchovaného západní medicínou působí zprvu exoticky. Předpokládal by, že kvalitu zdravotnictví by zvýšili spíše chirurgové, nežli „bylinkáři“. 

Místní obyvatelé si však za staletí vytvořili svůj systém medicíny, který odpovídá podmínkám, v nichž žijí, i typu onemocnění, která se zde vyskytují. Některá z nich západní medicína ani neumí léčit. 

„Lékař ze Západu potřebuje spoustu přístrojů. Ty jsou tady ale k ničemu,“ říká Pedro. „Když jsem sem před třiceti lety přijel, byl jsem vůči tradiční medicíně skeptický. Ale zažil jsem mnohé případy, kdy mé znalosti nestačily. Tradiční léčitelé neumí operovat, ale já neumím vyléčit hadí kousnutí. Navíc tradiční medicína je úzce spjatá s životem komunity, duchovním prožitkem, vírou. Mnohé z nich nemůže Evropan pochopit, ale je třeba mít k nim respekt.“

Podobný přístup, který vychází ze znalostí a zkušeností místních lidí, uplatňuje univerzita i v oblasti zemědělství. Lidé z univerzity, často členové některé z komunit, se například snaží najít nové, odolnější druhy semen, které by se daly pěstovat dál od řeky. Podobné projekty jsou nadějí pro obyvatele Tuskru Tara a další vesnice, které jsou každoročně sužovány povodněmi. 

Význam URACCANu spočívá hlavně v tom, že pomáhá systematizovat, třídit, rozvíjet a předávat znalosti, které se utvářely v místních komunitách po dlouhou dobu. Nepřináší žádné recepty „zvenku“. Pomáhá zdejším lidem hledat vlastní řešení, rozšiřovat prostor a nástroje, jak je uplatňovat. Ve své podstatě přispívá k rozvoji, který je založen na participaci a zapojení místních lidí, které jsou (nebo by měly být), řečeno hantýrkou západních rozvojových organizací, jedněmi ze základních principů rozvojové spolupráce.

Nehasit jen požáry

Člověk zde záhy pochopí, že materiální nedostatek není příčinou, ale symptomem chudoby. To, co místní lidé postrádají, je prostor a možnosti, aby mohli uplatnit své znalosti a zkušenosti. Na první pohled se jedná o poměrně banální zjištění, na které však v Evropě trochu zapomínáme. Přitom jde o klíčovou věc. 

Rozvojová spolupráce se možná až příliš často zaměřuje právě na řešení symptomů. Je samozřejmě důležité poskytnout potravinovou pomoc vesnici, které povodeň odnesla úrodu a je proto vystavena bezprostřednímu nebezpečí hladu. Důležitější však je najít takové řešení, aby se tato situace neopakovala. Příklad URACCANu i místních neziskových organizací ukazuje, jak důležitou roli hraje zapojení místních komunit do řešení problémů. Přístup založený na lokálních zkušenostech a znalostech však vyvolává otázku, jakou roli v tomto procesu mohou hrát rozvojové organizace z „globálního Severu“?

I když na základě příkladu z jednoho odlehlého regionu v Nikaragui nelze posuzovat rozvojovou práci v ostatních částech světa, je občas dobré zamyslet se nad tím, jaká forma „pomoci“ skutečně pomáhá.