Světové soupeření o nerostné suroviny jako jeden z nejzávažnějších geopolitických problémů současnosti

Mezi ně patří neželezné kovy jako třeba měď, hliník nebo ocel, nebo super-strategické kovy vzácných zemin (rare earth) jako Scandium, Promethium nebo Samarium. Evropská komise například v roce 2010 označila 14 minerálů (tantal, kobalt, wolfram a další) za „kritické“ pro průmyslovou produkci v Evropské unii. Podle zprávy PriceWaterhouseCoopers (PWC) z prosince 2011 výkonní ředitelé světových vůdčích zpracovatelských firem z Evropy, Asie a Ameriky věří, že surovinová nedostatečnost se „silně zvýší“ v následujících pěti letech. To může, podle nich, vést k destabilizaci nebo přerušení dodávek a ohrožení výroby. V současnosti je postižen nestabilitou dodávek především automobilový a energetický průmysl, největší obavy z období do 2016 má letecký a hi-tech průmysl.

Surovinová nedostatečnost znamená, že dostatečné množství minerálů a kovů není přítomno na správném místě ve správném čase. Do hry vstupují především dvě její dimenze: ekonomická a geopolitická. Za nejzávažnější je většinou aktérů považována nedostatečnost ekonomická, plynoucí z dramatického nárůstu poptávky. Příčiny tohoto nárůstu sahají do začátku 21. století a souvisí především s hospodářským rozmachem a industrializací tzv. vynořujících se trhů, jakými jsou Čína, Indie nebo Brazílie. Za posledních deset let tyto země začaly ve velkém dovážet suroviny, které do té doby pokrývaly z vlastních zdrojů nebo je dokonce vyvážely. Například Čína v roce 2001 dovezla měď v hodnotě asi 1 miliardy amerických dolarů. Do roku 2010 se její dovozy postupně zvýšily na 25 miliard dolarů ročně. Nárůst poptávky má pak za následek především cenovou volatilitu, respektive nárůst vybraných komodit. Cena mědi se například od roku 2002 do roku 2011 zvýšila více než čtyřnásobně. Cena platiny se od roku 2003 do roku 2007 ztrojnásobila, v roce 2008 poklesla na téměř původní hodnotu a do roku 2011 se zase zdvojnásobila.

Druhou důležitou dimenzí je geopolitická nedostatečnost související s politickými zásahy států bohatých na suroviny. Nejznámějším příkladem je Čína, která v roce 2008 uvalila vývozní omezení na vzácné zeminy, jež jsou životně důležité především pro produkci hi-tech elektroniky (např. součásti do mobilů). Vzhledem k tomu, že Čína vlastní 97 % těžitelných světových zásob těchto zemin, způsobil nutně její tah vlnu zneklidnění a nevole u velikých hráčů, především USA a EU, kteří jsou na jejich dovozech závislé.

Takto chápaná surovinová nedostatečnost má za následek nárůst soupeření o nerostné suroviny na globální úrovni. Jeho součástí je především tlak na odstraňování zmiňovaných exportních omezení zemí bohatých na suroviny. V případě Číny byla na ni podána žaloba ze strany USA, EU a Mexika pro porušování pravidel Světové obchodní organizace (SOO). Podle čínských úřadů byla důvodem ochrana životního prostředí v Číně. Panel SOO nakonec v červenci 2011 čínské opatření zamítnul. Shledal totiž, že nedošlo ke snížení těžby, jak by to ohledy na životní prostředí předpokládaly, ale jenom omezení vývozu. V jiných případech tlak na odstraňování exportních zákazů probíhá v rámci investičních a obchodních smluv mezi dovážejícími a vyvážejícím státy. Typickým případem jsou jednání o Hospodářských partnerských dohodách mezi EU a skupinou zemí AKT, tedy Afriky, Karibiku a Tichomoří. Například v případě zatím jediné uzavřené dohody mezi EU a regionálním seskupením CARIFORUM právo na uplatnění exportních omezení není téměř vůbec povoleno.

Tento přístup však není bezproblémový. Těžba a vývoz nerostných surovin totiž ve státech se slabým ekonomickým rozvojem a institucemi vede často k takzvané pasti přírodních zdrojů. Suroviny v těchto státech nepřispívají k bohatství státu, ale přinášejí nízkou diverzifikaci místní ekonomiky, korupci, škody na životním prostředí nebo dokonce válečné konflikty. Příkladem může být Zambie nebo Demokratická Republika Kongo. V prvním případě závislost na těžbě a vývozu mědi měla za následek úpadek zemědělského sektoru. V druhém případě zisky z prodeje tantalu financovaly místní válečné vůdce (v angličtině war-lords) a živily tak občanskou válku v zemi. Nárůst těžby a exportů v těchto zemích tak představuje riziko pro jejich ekonomický rozvoj a stabilitu.

Na druhé straně země, které jsou na dovozech závislé, resp. tuto závislost nesnižují, dávají v sázku svojí surovinovou a ekonomickou bezpečnost. Především EU je regionem „nejvíce postiženým nedostatkem surovin“ a závislá na dovozech, z „rizikových“ regionů nebo států . Je tomu tak kvůli omezené přítomnosti depozitů, z kterých by se dalo ekonomicky těžit nebo kvůli nepřebádanému geologickému potenciálu na území EU. Podle některých odborníků je proto potřeba prozkoumat nová, doposud nevyužitá naleziště, a zvolit k tomu způsob, který by byl šetrný k životnímu prostředí. Evropa by podle některých odhadů mohla být soběstačná ve většině surovin, které v současnosti dováží.

Naproti tomu, podle výše zmiňované studie PWC, většina dotázaných výkonných ředitelů považuje zavádění surovinové účinnosti do výrobních procesů z dlouhodobého hlediska za nejdůležitější řešení problému surovinové nedostatečnosti. Zintenzivňování těžby nebo otevírání nových nalezišť vnímají naopak jako nejméně významné. I řada ekonomů nebo veřejných výzkumných institucí zdůrazňují zásadní důležitost surovinové účinnosti a nízko-uhlíkové ekonomiky. Volají po přechodu na takové produkční a spotřebitelské vzorce, které budou daleko méně závislé na nerostných surovinách nebo jich budou využívat daleko účinněji. To obnáší podporu recyklaci nerostných surovin nebo zavádění nových technologií a výrobních procesů.

Zmiňme na závěr, že Evropa má nejenom primát v závislosti na dovozech kovů a minerálů ale také se ve srovnání s jinými mocnostmi potýká s nejvíce zastaralými strategiemi surovinové a energetické bezpečnosti. Ty byly vytvářeny v sedmdesátých a osmdesátých létech minulého století, kdy dostupnost surovin byla relativně bezproblémová. Záměrně se tehdy prosazovala politika zajištění surovinové spotřeby dovozy, což mělo mimo jiné přispět k ochraně životního prostředí v dovážející zemi (na úkor zemí vyvážejících). Dnes se tedy jak na evropské, tak na české úrovni teprve rodí moderní zahraniční a domácí surovinová politika, která by pomohla Evropě obstát v mezinárodní konkurenci a zároveň by byla globálně odpovědná. Na úrovni Evropské unie je hlavním rámcovým dokumentem Iniciativa v oblasti surovin (Raw materials innitiative), která staví na třech pilířích: 

1. férové a udržitelné dodávky surovin z globálních trhů, 

1. podpora dodávek z evropských zdrojů a 
2. zvyšování surovinové účinnosti a podpora recyklace materiálů.

Bohužel zatím v praktické politice klade EU důraz především na odstraňování obchodních bariér, především exportních daní, na úkor zvyšování surovinové účinnosti a recyklace. Ta je sice v strategických dokumentech považovaná za důležitou, ale konkrétní návrhy a kroky k jejímu dosažení jsou zatím jenom v náznacích.

Použitá literatura

• Evropská komise. “Communication from the Commission […]Tackling the Challenges in Commodity Markets and on Raw Materials.” EK, 2011.

• Evropská komise. “Critical raw materials for the EU. Report of the Ad-hoc Working Group on defining critical raw materials.” EK, 2010.
• Glopolis. “The impact of the EU’s raw materials policies and emerging markets and poor countries.” Glopolis, 2011.
• International Centre for trade and sustainable development. “WTO panel rules against China’s restrictions.” ICTSD, 2011, http://ictsd.org/i/news/bridgesweekly/110043/
• National Security Council. “Global Trends 2025: A transformed world.” NSC: Washington DC, 2008.
• PriceWaterhouseCoopers. “Minerals and metals scarcity in manufacturing: the ticking timebomb.” PWC, December 2011.

Článek vyšel v květnovém čísle měsíčníku Mezinárodní politika.