Splnění slibů je otázkou politické vůle

Včera v New Yorku skončilo třídenní zasedání OSN věnované Rozvojovým cílům tisíciletí. Zopakovaly se staré sliby, anebo mohou nejchudší obyvatelé doufat, že se jim bude žít alespoň o trochu lépe?

Kdo čekal velké proslovy o nový výzvách a státnická gesta, toho asi nejvíc potěšil projev francouzského prezidenta Sarkozyho. Ten slíbil miliardu eur pro Afriku navíc. O tom, nakolik lze brát slib vážně, vypovídá skutečnost, že Francie v roce 2009 poskytla o 800 milionů eur méně, než dříve přislíbila. K naplnění Rozvojových cílů tisíciletí není zapotřebí nových slibů, úplně postačí, když země splní ty, co už daly.

Deset let po slavnostním schválení osmi Rozvojových cílů tisíciletí, které mají lidstvo do roku 2015 zbavit „ostudných poměrů krajní chudoby“, připomíná mezinárodní společenství školáka, který ví, že může propadnout, ale rodičům stále opakuje, že si pětky do konce roku opraví. Je pravda, a poslední zpráva generálního tajemníka k Rozvojovým cílům to potvrzuje, že některé cíle se plnit daří. Největší zlepšení nastalo v oblasti vzdělávání a boje proti HIV/AIDS. V zemích s rychlým ekonomickým růstem se podařilo významným způsobem snížit počet lidí žijících v extrémní chudobě. Na druhé straně v subsaharské Africe je situace o poznání horší. Z pohledu nejchudších obyvatel světa se tak sklenice zdá spíše napůl prázdná, než plná.

A navíc z ní za poslední dva roky velkými doušky upijí finanční a ekonomická krize. Podle odhadů Světové banky se kvůli krizi nově ocitne pod hranicí absolutní chudoby 63 milionů lidí. O dalších 40 miliónů víc bude trpět hladem. Zpráva mezinárodní neziskové organizace Oxfam uvádí, že rozvojové země krize za minulé dva roky připravila o přibližně 65 mld. dolarů, které už teď chybí na vzdělávací, zdravotní či sociální programy v nejchudších regionech. Je proto logické, že vlády nejchudších zemí volají po urychleném naplnění finančních závazků vyspělých zemí.

Bohaté vlády by se opravdu měly podstatně více snažit. 11 miliard eur, které v letošním roce chyběly na straně států EU, působí jako drobné v porovnání s 1 bilionem eur, který členské státy EU věnovaly na záchranu finančního sytému. Je evidentní, že splnění slibů je hlavně otázkou politické vůle, nikoli napnutých státních rozpočtů.

Na druhé straně je třeba přiznat, že stejně jako voda nenaplní děravé vědro, ani nové a nové peníze nemůžou samy o sobě vyřešit globální chudobu. Kromě finanční je pro boj s chudobou klíčová i politická podpora a vůle.

Chudé země nemohou stát jen s nataženou rukou. Musejí se snažit zkvalitňovat státní správu, bojovat s korupcí, zlepšit výběr daní, zavádět vzdělávací a sociální programy, respektovat lidská práva, nediskriminovat dívky a ženy, úzce spolupracovat s občanskou společnost a podporovat její růst. Díky těmto změnám budou rozvojové země schopny zmobilizovat daleko více finančních a především lidských zdrojů než může kdy pokrýt oficiální rozvojová pomoc (ODA).

To však v žádném případě neznamená, že se vyspělé země mohou vyvléknout z odpovědnosti. Naopak. Rozvojová pomoc je často klíčovým a jediným zdrojem, který může výše zmíněné změny nastartovat. Vyspělé země musí přestat o partnerství mluvit a začít partnersky jednat. Jedním z prvních kroků by mohlo být pozvání zástupců nejchudších zemí do skupiny G20. A k dalším konkrétním krokům musí dojít v obchodní, zemědělské či migrační politice, kde vyspělé země sledováním čistě vlastních zájmů, často neférovým způsobem podkopávají rozvoj v nejchudších zemí.

Na začátku Rozvojových cílů stálo velké odhodlání a rovněž velká slova. Odhodlání (snad) zůstává. Čím více se blížíme k metě 2015, tím jasnější je, že slova musí nahradit menší, o to však konkrétnější činy na straně vyspělých i rozvojových zemí.

A proto není třeba litovat, že se letošní summit o Rozvojových cílech většinou obešel bez velkých gest. Snad je tento klid předzvěstí usilovné práce.

Komentář vyšel také v Deníku Referendum.